Victory
44

Co odpovíš vzkříšenému Ježíši?

Když někomu uděláte něco zlého, buď nevědomě, anebo hůř – vědomě, vznikne mezi vámi velké napětí. Když si to pak člověk uvědomí, vidí svou vinu a vnímá, že ten druhý tím trpí, je tím zraněný.

Vzpomínám si na jeden příklad z Itálie: Zloději – mladí chlapci – vnikli do zlatnictví a při krádeži zabili prodavače. Potom byli chyceni a odsouzeni. Dostali jako trest mnoho let vězení. Na jejich soudu byla přítomna žena s malými dětmi. Byla to vdova po prodavači, kterého zabili. Jeden z těch chlapců si při pohledu na ni a děti uvědomil, jaké zlo učinil, jakou bolest jim způsobil. Velmi silně se v něm ozvalo svědomí a prosil je o odpuštění. A ta žena řekla, že mu odpouští…

Odpuštění je velmi vzácná a důležitá věc. Odpuštěním se znovu otevírají dveře k srdci i k domu toho člověka, kterého jsme zranili, ublížili mu.

A teď si to uvědomme ve vztahu ke Kristu. Můj hřích ukřižoval Krista…, a On mi odpustil. Ježíšovo první slovo z kříže bylo: „Otče, odpusť jim, oni nevědí, co činí.“ Uvědomme si to slovo: Odpuštění hříchů. Není to jen nějaká fráze, protože když si uvědomíme své hříchy a dáme je Ježíši nebo jdeme i ke zpovědi, slyšíme tam slova: „Pán ti hříchy odpustil.“ Můžeme se vírou opřít o Boží milosrdenství: „Kristus nám opravdu odpouští!“ a prožít tu zkušenost odpuštění jako apoštol Petr. Jak asi reagoval, když se mu po jeho zradě zjevil vzkříšený Kristus? Nejspíš asi sklopil zrak a díval se do země někam k Ježíšovým nohám. Potom možná zvedl ke Kristu bolestný pohled a řekl: „Pane, já jsem Tě zradil, já jsem se Tě zřekl.“ Možná mu Kristus ani neřekl, že mu odpouští, ale Petr to jasně vyčetl v Jeho pohledu plném lásky; skrze odpuštění bylo opět navázáno mezi nimi pouto, které bylo hříchem zrady přetrženo. Když si člověk uvědomí, že je mu odpuštěno, je schopen milovat. Uvědomme si: Ježíš za mě obětoval život! A kdo je Ježíš? On nebyl jen člověk, On je Boží Syn. A On za mě obětoval život! I já chci z vděčnosti za to, že mi za tak vysokou cenu odpustil, obětovat pro Něj třeba i svůj život.

Když si člověk vzpomene na ty obrácené muslimy v Libyi, kteří se stali křesťany, jak je vedou k popravě, jak tam pak klečí, jak jim odřezávají hlavy… To byli otcové dětí, měli své ženy. A oni milovali Ježíše víc než svou ženu a děti, než svůj vlastní život. Poznali totiž, co je to Boží láska, že to není jako ta lidská láska, která zradí. Věděli a byli si jisti: „Ježíš mě miluje.“ I tebe Ježíš miluje.

V modlitbě prožij, že vzkříšený Ježíš se teď ptá tebe, zda Ho miluješ. Co mu odpovíš? Uvědom si: Ježíš je tu. Dívám se Mu do očí, On mě oslovuje mým jménem a ptá se: Miluješ mě? A já mu odpovídám jako Petr: „Pane, Ty víš všechno, Ty víš, že Tě miluji.“ Ale jde o to nejen to tak povědět, ale povědět to s vědomím: Jsem ochoten za tebe dát i život jako ti mučedníci v Libyi, nebo těch 21 mučedníků z Egypta, kterým také odřezali hlavy pro Krista, a jiné miliony mučedníků, o kterých čteme v životech svatých. V Římě do Kolosea vodili statisíce křesťanů a předhazovali je dravé zvěři. Mohli zradit, mohli si takzvaně zachránit život, ale oni šli na smrt. Proč? Protože poznali, co je to Boží láska, že jim bylo odpuštěno, že Ježíš jim odpustil hříchy za cenu své smrti. Byli si toho vědomi, a proto byli ochotni i svůj život obětovat. A tak to teď máme vnitřně prožít i my: „Miluji Tě, Ježíši.“ Avšak ne to jen říci, ale opravdu to prožít.