Clicks96
ľubica
2

Základním kritériem je přirozený a zjevený mravní zákon

Pamětníci komunistické diktatury pořád žijí, autor tohoto článku je jedním z nich. Zažili jsme ji v dospělém věku a poznali její mechanismus na vlastní kůži, konkrétně všichni, co měli odvahu snažit se žít podle principů přirozeného i nadpřirozeného mravního zákona. Dnes jsme svědky postupného formování se nové totality. Nebo je to jen ta stará v novém hávu? Kdo ví…. Pokusme se tedy o srovnání.
Komunistický režim prosazoval bezskrupulózně a krutě ideologii tzv. dialektického materialismu, jež měla nahradit veškerá náboženství, zvláště pak pravou víru Kristovu, náboženství katolické. Situace v jednotlivých komunistických zemích byla odlišná. V Číně, Severní Koreji a Albánii byly všechny náboženské denominace postaveny mimo zákon, fakticky, i když ne legislativně k tomu došlo v předválečném Sovětském svazu, v Mexiku a ve Španělsku. To bylo spojeno s krvavým terorem a mučednictvím křesťanů. V jiných komunistických státech sice náboženské denominace mohly legálně působit, vlády ale uplatňovaly administrativní útlak a diskriminaci věřících, což někde přecházelo až v prolévání krve, např. u nás v 50. letech. Nejlepší situace byla v Polsku, kde perzekuce Církve probíhala díky masovému katolicismu a odporu obyvatelstva poměrně mírně.
V tzv. západním demokratickém světě byla po II. světové válce respektována náboženská svoboda pro všechna vyznání. Katolická církev měla dobré podmínky ke svému rozvoji. Situace se ale začala postupně, leč setrvale měnit od 60. let. Zhoubný nádor, který existoval už v zárodku novověkých demokracií, se rozbujel a pozvolna přecházel v metastáze.
Katolická nauka nikdy nedefinovala přesnou podobu státního nebo společenského zřízení, k tomu se necítila být kompetentní. Názory jednotlivých teologů na tuto problematiku nejsou oficiální církevní doktrínou. Proto Církev akceptovala i demokratický systém založený na hlasování a volbě za předpokladu, že hodnoty přirozeného a nadpřirozeného řádu zůstanou tabu. O víře a mravech se nehlasuje, to je dáno Bohem skrze přirozený zákon a Zjevení. Církevní autority uznávaly a respektovaly středověké italské městské republiky, kde volby a hlasování patřily k principům tamního zřízení, stejně tak demokracii švýcarských kantonů. Když anglický šlechtický parlament vyhlásil r. 1215 tzv. Velkou listinu svobod jako obranu proti tyranskému a zločinnému králi Janu Bezzemkovi, biskupové ji podpořili, stejně tak papež Innocenc III.

Tvůrci osvícenské demokracie v 18. století, od níž vede kontinuální linie k demokracii 20. a 21. století, však požadovali podle Rousseauovy teorie o moci pocházející z vůle lidu hlasování úplně o všem. Pravdy víry a morální principy platí jen potud, pokud „lid“ buď přímo, nebo skrze své zvolené zástupce nerozhodne jinak. To bylo ono satanovo símě, zaseté hned v prvopočátku do konceptu novověké demokracie. Čemu se divíme, vždyť její teoretikové se rekrutovali ze zednářských lóží a vyznávali protikřesťanský deismus nebo přímo ateismus! K jakým důsledkům to dřív nebo později povede, ukázala Francouzská revoluce v letech 1789-99, kdy na základě konsensu demokraticky zvoleného parlamentu byla spáchána jedna z nejbestiálnějších genocid na obyvatelstvu, především na katolících, kteří odmítli zapřít svoji víru.
„Lid“ skutečně volil. V Německu r. 1932 si vybral zločinného šílence s knírkem, jehož program kategoricky odporoval přirozenému i nadpřirozenému mravnímu zákonu. Důsledky všichni známe. V naší zemi r. 1946 odevzdala skoro polovina občanů své hlasy totalitní politické straně, aniž brala v úvahu její vazbu na barbarskou východní diktaturu, jejíž zásady rezolutně popíraly přirozený i nadpřirozený řád.
Na počátku byla legalizace zločinu
„Lid“ volil na Západě legální genocidu nenarozených dětí. Pardon, nikoli lid, ale jím vybraní zástupci. Pardon, nakonec ani oni ne, ale ti, kteří z pozákulisí „tahali za nitky“ (o tom níže). „Lid“ byl nejprve zmanipulován masmédii. Pak již jen stačilo uplatnit komunistické heslo „lid to chce“ – a jeden západní demokratický stát za druhým v průběhu 60. a 70. let legalizoval jednu z nejodpornějších genocid novověku – masové vraždy bytostí, které nemají ani tu nejmenší možnost fyzické obrany proti útoku na svůj život.
Jen málo analytiků a komentátorů si všímá toho, že každý stát, který uzákoní zločin jako dovolené jednání, vstupuje už tímto samotným aktem na cestu totality, i když formálně nadále funguje demokratické zřízení. Na to upozorňoval už Alexander Solženicyn. Tam, kde lze legálně páchat byť jen jediný zločin proti lidskosti, který do té doby byl trestným činem, je pouze otázkou času, kdy se jejich legální počet rozšíří. Logickým důsledkem pak bude brutální potlačení jakékoliv kritiky, pronásledování těch, kdo mají odvahu nazvat zločin zločinem. Všechno je to jen záležitostí delšího nebo kratšího vývoje.

Demokratický Západ se vydal touto cestou. USA, nejmocnější reprezentant tzv. demokracie, se verdiktem Nejvyššího soudu r. 1973, kdy byl legalizován umělý potrat po celou dobu těhotenství, zařadily mezi totalitní státy. Stejně tak další země, které přibližně v té samé době legalizovaly vraždy nenarozených. Papež Pius XII. ve svých protikomunistických dekretech r. 1949 považuje západní demokracii za podstatně lepší řešení než bezbožecký komunismus. Měl pravdu, ale jen ve své době. Od zhruba 70. let, od uzákonění bestiálních vražd nenarozených dětí, západní tzv. demokratický svět přestal být tímto „lepším řešením“. Zařadil se plně na úroveň komunistických diktatur, které legalizovaly potraty již dávno, poprvé sovětské Rusko r. 1920.

A nezůstalo jen u tohoto zločinu. Neomarxistická tzv. sexuální revoluce r. 1968 přinesla s sebou úplné legální uvolnění pornografie a nejrůznějších promiskuitních perverzních prasečin, jež dosud byly trestně stíhány. Nakonec došlo i na legalizaci homosexuality jako oprávněné formy pohlavního života, k uzákonění jednopohlavního tzv. registrovaného partnerství, odkud vedla v duchu hegelovské dialektiky cesta k legalizaci jednopohlavního „manželství“. Praktikovaná homosexualita není jen legální a chráněná zákonem, ale je dokonce mediálně vyvyšována nad řádný a počestný heterosexuální svazek. Dalším stupněm byla potom genderová ideologie, uznání bisexuality, transsexuality a transgenderismu. V následující fázi pravděpodobně na lidstvo čeká legalizace pedofilie, zoofilie, nekrofilie a kdoví jakých ještě dalších zhovadilostí. Na programu je také celosvětové uzákonění eutanázie, která už naplno legálně funguje v zemích Beneluxu, ve Švýcarsku nebo v Kanadě. Hitler a jeho „říšský šéflékař“ dr. Conti by určitě měli velikou radost, neboť oni s tím začali ve velkém jako první na světě. Tyto zvrhlosti jsou součásti novověké totality.

Západní tzv. demokracie se v jistém ohledu dokonce staly „totalitnější“ než komunistické diktatury. Ty se poučily ze smutných zkušeností porevolučního Sovětského svazu, který jako první legalizoval pornografii, sexuální promiskuitu a homosexualitu. Katastrofální důsledky vedly už J. V. Stalina k přitvrzení. V 70. a 80. letech, kdy západní země se doslova utápěly v pornografii a propagaci sexuální zvrhlosti, si východní blok naopak zachoval v tomto směru zdravý rozum a střízlivost. I po formálním rozkladu komunismu v Evropě r. 1989 zbylé komunistické státy, zejména Čína, mají ve vztahu k genderismu přísnější legislativu než Západ, což ovšem nic nemění na bestialitě komunistického režimu v Číně, který nařizuje jako povinný potrat u třetího otěhotnění ženy, donedávna to bylo u druhého.

Čím více Západ legalizoval zločiny proti lidskosti, tím více přibývalo represivních opatření proti jejich tzv. „politicky nekorektním“ odpůrcům, která se postupně vyrovnávala s perzekucí komunistických režimů proti opozičníkům zvaným „disidenti“. Čtenáři zajisté dovolí jednu osobní vzpomínku. Komunistické Československo r. 1986 liberalizovalo dosavadní interrupční zákon, který vázal provedení potratu na souhlas tzv. interrupčních komisí. Ty byly od tohoto roku zrušeny a poskytnut plně prostor tzv. „svobodnému rozhodnutí“ ženy.

My, katoličtí aktivisté, jsme proti tomu zorganizovali petici, já jsem si za to „vysloužil“ výslech na StB a výhrůžky, někteří byli i na několik hodin zajištěni.
A jaký je rozdíl proti západním státům? Tam dochází k úplně tomutéž, stačí když před potratovými klinikami se někdo odváží demonstrovat a tak pozvednout hlas na obranu maličkých neviňátek, ba dokonce od 80. let již několik desítek občanů USA se octlo kvůli tomu ve vězení včetně newyorského katolického světícího biskupa Austina Vaughana. O případu kanadských katoliček Mary Wagnerové a Lindy Gibbonsové, jež strávily za aktivní odmítání potratů úhrnem již několik let v kriminále, jsme psali na tomto webu už mnohokrát, stejně tak o případu benediktinského opata Gérarda Calveta (tradičního ritu), odsouzeného ve Francii na podmínku za protest na potratové klinice. V současné době se toto děje v totalitní komunistické Číně, kde jsou taktéž obránci nenarozených dětí perzekvováni a vězněni.
Mezi tzv. demokratickými státy a čínskou bolševickou diktaturou tady neexistuje žádný rozdíl. Potrat je chápán jako „právo člověka“, přesněji „právo ženy“. Tzv. Matičova zpráva schválená nedávno Evropským parlamentem je varovným signálem do budoucna. Lékaři a zdravotní sestry, kteří odmítají podílet se na potratech, jsou vyhazováni z práce navzdory klauzule o „svobodě svědomí“, jež formálně ještě platí.

V západních demokraciích musí také počítat s administrativním nebo ještě horším postihem každý, kdo se odváží jenom „křivě podívat“ na homosexuály a lesby, maximálně chráněnou menšinu populace jako téměř posvátné palladium lidstva. Mnoho pekařů a cukrářů přišlo o svoji živnost a ještě museli zaplatit mastnou pokutu, když odmítli upéct dort homosexuálním nebo lesbickým „novomanželům“. Citace z Bible o homosexualismu v kázání stačí, aby orgány činné v trestním řízení zahájily trestní postup proti duchovnímu, který ve většině případů je potom zbaven možnosti vykonávat svoji službu.

Psychiatři, kteří označí homosexualitu za „nemoc“ a nikoli za normální sexuální „orientaci“, přicházejí na základě výroků lékařských komor o licenci. Publicisté mající odvahu kritizovat tzv. „pochody hrdosti gejů a lesbiček“ čelí soudním žalobám.
Pokud těm starším, co zažili u nás komunistickou éru, to nic nepřipomíná, tak uvádím následující: Kdo se tenkrát při politických prověrkách na pracovištích vyslovil proti nezákonnému vstupu sovětských vojsk na naše území v r. 1968, přišel o zaměstnání (výjimku tvořily dělnické profese). Kdo vylepoval plakáty proti tomu, šel před soud. Kdo podepsal Chartu 77 nebo jakýkoliv jiný manifest nesouhlasící s diktaturou komunistické strany nebo se ji odvážil kritizovat, byl vyhozen z práce nebo musel čelit policejní šikaně nebo soudní žalobě. Homosexuálové nebo transsexuálové jsou dnes na Západě nedotknutelní právě tak, jako byla u nás za socialismu komunistická strana a její ideologie. V čem tkví tedy v ohledu represivních opatření rozdíl mezi komunistickou totalitou a současnými demokratickými státy?

Iluze tzv. demokratických svobod
Obránci západních demokracií budou zajisté tvrdit, že zatímco u nás za komunistů neexistovala svoboda projevu, tisku, voleb, politického přesvědčení a zejména svoboda náboženského vyznání, na Západě toto všechno bylo a je dodnes realitou, což představuje údajně principiální rozdíl mezi komunistickou diktaturou a demokratickým státem.
Pravdu mají jen do jisté míry – a to přechodnou. Ano, za komunistů jsme „volili“ jednotnou kandidátku tzv. Národní fronty. Jedinou možností, jak se tomu vyhnout (čehož jsme s manželkou využívali), bylo nechat si pod záminkou odjezdu z místa bydliště vystavit tzv. voličský průkaz – a nevolit nikde. Někteří se k volbám nedostavili vůbec, ale riskovali, že volební komise k nim přijde s urnou domů. Omítnutí volit znamenalo vystavit se represím.

Dnes máme tzv. demokracii a můžeme si vybrat ze stávajících politických subjektů. Jenže při pečlivějším pročítání jejich programů zjistíme, že rozdíly jsou v celkem nepodstatných věcech, např. v daňové politice, v technice uplatňování administrativy, v úpravě růstu důchodů a sociálních dávek atd. Jde o čistě praktické věci. V té pro katolíka nejdůležitější záležitosti morálních hodnot zastávají všechny subjekty až na výjimky stejné nepřijatelné stanovisko – a pokud jsou tady rozdíly, tak jen kosmetické. Subjekty, jež opravdu hájí morální řád daný Stvořitelem, nemají vůbec šanci dostat se do parlamentu.

Z jednoduchého důvodu: Schází jim dostatek finančních prostředků na masovou předvolební kampaň, která je financována velkými vnitrostátními nebo nadnárodními finančními lobby. Ty samozřejmě mají zájem prosadit pravý opak, neboť jejich geneze je zednářská a protikřesťanská. A pokud se mezi politiky některé strany vyskytne „spravedlivý v Pánu“, je okamžitě svým partajním vedením náležitě „ukázněn“.

Kandidáti hlásající autentickou morálku ochrany nenarozeného života, monogamní heterosexuální rodiny a odmítající genderismus se nedostanou do mainstreamových masmédií – a pokud, tak jen proto, aby byli náležitě zesměšněni a zkompromitováni. A jsme u další otázky: svoboda projevu a tisku. Mainstreamová média musí být někým financována.

Jsou to tytéž kruhy, které svými penězi řídí předvolební kampaně a potažmo i volby jako takové. A nejen to, ony rozhodují též o světové politice, kontrolují a dirigují svým kapitálem OSN a další nadnárodní politické organizace. To není žádná „konspirační teorie“, nýbrž konstatování papeže Pia XI., vyslovené jasně a jednoznačně už r. 1931 v jeho sociální encyklice „Quadragesimo Anno“ (čl. 105-108). Tenkrát Rotschild a Rockefeller, dnes Bill Gates, George Soros, Klaus Schwab se svým Světovým ekonomickým fórem, klub Bilderberg a jiné pokoutní instituty fakticky určují tzv. globalistickou politiku a nepokrytě dávají najevo, že jejich cílem je vytvořit jeden celoplanetární stát. Dokladů přímo z jejich úst existuje k tomu spousta. Kontrola médií skrze finance je pro ně klíčovou záležitostí.
Média hlásající autentickou pravdu a morálku nemají šanci. Chybí jim finance a proto živoří někde na bezvýznamném okraji světa publicistiky. Jejich stanovisko se dostane pouze k pár lidem. A pokud jejich rétorika reprezentanty nadnárodních korporací příliš „vytočí“, následuje proces a postih, jak se stalo před lety jednomu nezávislému kanadskému reportérovi a dalším žurnalistům.

Dnes lze sice využívat elektronických médií a sociálních sítí, jenže ty hlavní jsou opět pod kontrolou těchto lobby a jim nevyhovující příspěvky „mažou“.
Srovnáme-li to s praxí za komunismu, tak tenkrát platila tzv. autocenzura. Každý šéfredaktor byl zodpovědný za to, co jeho médium zveřejní, což znamenalo, že se tam nedostalo nic, co by protiřečilo politice strany a vlády, jinak by to těžce „odskákal“. Nesouhlasné názory jsme mohli publikovat pouze v tzv. samizdatu, tj v. ilegálně vydávaných periodikách s rizikem, že když to StB odhalí, půjdou vydavatelé i autoři „sedět“.

A rozdíl proti dnešní tzv. demokracii? Cenzura je zde sofistikovanější a rafinovanější, než byla za komunismu. Ano, každý má možnost „svobodně“ zveřejnit své nesouhlasné stanovisko, jenže ne v mainstreamových médiích. Jejich redakce má právo (dodejme: povinnost) takové příspěvky odmítat nebo (na sociálních sítích) mazat. Autor se může sice obrátit na nějaké „nemainstreamové“ médium, jenže jeho dosah a vliv na obyvatelstvo je neporovnatelně menší než u mainstreamového, neboť nemá finanční prostředky, jež by se mu vyrovnaly – a právě na těch to závisí. Krom toho se vydavatelé, redaktoři a publicisté těchto médií mimo hlavní proud vystavují riziku, že když zveřejní např. něco proti praktikované homosexualitě nebo proti „právu ženy na potrat“, budou čelit soudním žalobám a pokutám.
Média hrají ve všech totalitách nejdůležitější roli při formování postojů obyvatelstva. Lež je k tomu nezbytným nástrojem.

Už Voltaire hlásal, že „stále opakovaná lež se nakonec stane pravdou“, což si obzvlášť vzali k srdci hitlerovský ministr propagandy Joseph Goebbels a Leninova ministryně sociálního zabezpečení Alexandra Kollontajová. Tvrdá mediální masáž sprchou lží vyvolala opravdovou hysterii. V nacistickém Německu právě rozhlas a tisk vyprovokovaly zcela iracionální a šílenou nenávist vůči židovskému etniku jako celku, jež vyústila až k jeho vyvraždění. Podobný výsledek dosáhly mediální kampaně v Sovětském svazu a dalších komunistických zemích, kde značná část občanů podlehla patologické zuřivosti proti tzv. kulakům, potažmo soukromým podnikatelům, pravoslavnému a katolickému duchovenstvu, údajným „zrádcům“ apod. Důsledkem byly rozsudky smrti nebo dlouholetých vyhlazovacích pobytů v gulagu či koncentračním pracovním táboře opírající se právě o mediálně organizované petice, u nás např. proti Miladě Horákové nebo proti kněžím z tzv. „kauzy Babice“ (tři popravení duchovní kvůli vykonstruovanému obvinění z účasti na vraždě).

Dnes jsme svědky podobné hysterické mediální kampaně v souvislosti s epidemií viru zvaného covid 19, jehož zdravotnická rizika jsou záměrně a podvodně zveličována a obyvatelstvo cíleně zastrašováno jen proto, aby se dalo naočkovat neeticky získanou údajnou vakcínou, jejíž nežádoucí účinky na organismus jsou větší než samotné nemoci covidu. To říká spousta světově uznávaných lékařských kapacit v oboru, jenže jejich hlasy nejsou připuštěny k veřejné odborné diskusi. Mainstreamová média šíří hysterické lži, že se jedná o „konspirátory“, „manipulátory“ apod., jejich příspěvky na sociálních sítích jsou systematicky mazány.
Svoboda slova a tisku, dříve chlouba demokratického zřízení, je tak chytře a lstivě likvidována. Lze se obávat toho, že nemainstremová média zaniknou v důsledku nedostatku financí, k čemuž přispějí možná i pokuty za zveřejnění „politicky nekorektních“ názorů. Zůstanou jenom ta hlavního proudu, která sice budou publikovat rozdílná stanoviska v nepodstatných věcech, aby zůstalo zdání, že svoboda existuje, ale v těch nejdůležitějších týkajících se pravdy a morálky zůstanou jednotná.

A co náboženská svoboda?
Za komunismu neexistovala. V naší zemi jsme sice měli svobodu bohoslužeb, nikoli ale svobodu výuky náboženství a organizování katolických věřících při farnosti. To bylo zakázáno. Náboženská literatura se téměř vůbec netiskla, Katolické noviny vydávané tzv. Českou katolickou charitou publikovaly na prvém místě politické články přetištěné z Rudého práva – a až poté náboženské artikuly. Nad vším bděli tzv. okresní a krajští církevní tajemníci, kteří rozhodovali o udělení tzv. státního souhlasu každému knězi v duchovní správě. Ten, který ho neměl, nesměl veřejně celebrovat ani vysluhovat svátostmi (musel pracovat v dělnických profesích) – a pokud to dělal, vystavoval se riziku soudu a kriminálu, na to fungovala tzv. „mařena“, tj. paragraf o „maření státního dozoru nad církví…“. Církevní tajemníci odnímali státní souhlas každému knězi, jenž projevil trochu víc náboženské horlivosti. Režimu v tomto napomáhala kolaborantská organizace tzv. Mírového hnutí katolického duchovenstva, která se začátkem 70. let přejmenovala na „Sdružení Pacem in Terris“.

Katoličtí věřící se stali občany druhé kategorie. N
áboženská výuka probíhala ve školách jako nepovinný předmět, bylo ale k tomu zapotřebí přihlášky podepsané oběma rodiči. Ředitelé škol vyvíjeli na ně nátlak spojený s vyhrožováním, zaměstnavateli rodičů posílali o tom „hlášení“. Pokud věřící občan pracoval ve školství nebo v kultuře, zpravidla o své místo přišel, stejně tak pokud zastával někde vedoucí postavení. Netřeba dodávat, že policisté, důstojníci nebo státní úředníci věřícími vůbec být nesměli. Ve veřejném prostoru nemohl být vystaven žádný náboženský symbol jako krucifix nebo obraz Panny Marie, v oficiálních médiích se v hojné míře publikovaly útoky proti Bohu, Kristu a Církvi, nikoli však jejich obrana.

V západních demokraciích je tomu jinak – tak slyšíme často od jejich zastánců. K tomu nutno poznamenat: Bylo, teď už není. Ještě koncem 50. let liberální spisovatel Heinrich Boell (formální katolík) v povídce „Klaunovy názory“ se zlobí nad tím, že tehdejší Spolková republika Německo je plná náboženských symbolů na veřejnosti: všude kříže, svaté obrázky a růžence. Totéž platilo i v jiných západních státech. Všude též fungovaly katolické organizace, média, církevní školy a další instituce, což u nás za komunistů nebylo možné.
Dnes se situace změnila, ale jinak, než si někdo myslí. Katolické organizace, média a školy působí sice dále, jenže je otázkou, jestli plní svůj cíl, pro který vznikly.
Tady je nutno konstatovat, že od II. vatikánského koncilu postupně čím dál méně. Ze seminářů jsou vylučováni adepti jen proto, že se modlí růženec nebo setrvávají v adoraci před Nejsvětější svátostí, v církevních školách se legálně učí nejen bludům, ale i otevřeným apostazím, aniž jsou pedagogové za to postihováni, bránit autentickou katolickou nauku o Eucharistii, mariánské úctě, předmanželské čistotě, potratu, antikoncepci, homosexualitě atd. nelze, pedagogové, kteří tak činí, jsou vylučováni, nejotřesnější případ se stal před lety v Belgii, kde musel kvůli přednášce proti potratům odejít z Katolické univerzity v Lovani filozof Stéphane de Merciér.
Pro srovnání s érou komunismu: Právě za obranu těchto katolických hodnot pravé nauky byli tenkrát kněží a věřící postihováni – a sice komunistickým státem. Dnes v tzv. demokraciích tuto represivní funkci nevykonávají státní orgány, nýbrž přímo církevní, státní jim tuto neblahou úlohu přenechaly. Kněží nejsou od svých představených postihováni za to, když žehnají homosexuálním párům (což se dnes děje v hojném počtu), ale za to, že celebrují pravověrný tradiční ritus používaný v Církvi nejméně jedno a půl tisíciletí. Učitelům na církevních učilištích se vůbec nic nestane, když popírají autenticitu Kristových slov zaznamenaných evangelisty nebo jeho zázraky, ale jsou vystaveni postihům nebo i vyhazovům, když citují nauku Písma sv. o homosexualitě nebo mluví o potratu jako o hříchu či zločinu. Ze Západu přichází řada znepokojivých informací o postizích kněží svým biskupem, když měli odvahu vyzvat věřící, aby se nenechali očkovat vakcínou proti covidu, protože má spojitost s umělým potratem (vakcíny jsou testovány na buňkách potracených dětí, některé dokonce vyráběné z jejich orgánů). Mainstreamová katolická média jsou plná článků o ekologii a respektování životního prostředí, ale téměř nic o zločinech potratů a krvavé perzekuci křesťanů v Číně, v Severní Koreji nebo v muslimských státech.

Toto je skutečné pronásledování Církve – pronásledování za hlásání pravé nauky, pronásledování, které nevykonává vláda, ale církevní představitelé, kteří s ní kolaborují. V tom je skutečně rozdíl proti komunismu, jak jsme ho zažili. Tehdejší kolaboranti z řad tzv. mírových kněží pouze popírali před světovou veřejností, že u nás nějaké náboženské pronásledování existuje, kdežto kolaboranti se zednářským liberalismem a neomarxismem se sami stylizovali do této role kata, což je morálně ještě horší situace, než byla u nás za minulé éry.
Demokratické státy fakticky mlčí nebo přinejmenším konají velice nedostatečně, když probíhají vandalské útoky proti sakrálním objektům, kterých přibývá. Dochází i k fyzickým napadáním nebo i vraždám duchovních – a orgány činné v trestním řízení postupují liknavě. V mnoha zemích jsou též uplatňovány zákony o „laickém charakteru státu“, což znamená podobně jako u nás za komunismu, že ve veřejných prostorách nesmějí být umístěny křesťanské symboly a zaměstnanci je nesmějí nosit. Tak dochází např. k propouštění ze zaměstnání letušek, když mají na krku křížek nebo medailku, ve Velké Británii dokonce vyhodili řidiče kamionu, protože umístil v kabině kříž. V západní Evropě již řada pracovnic sociální péče, které svým klientům nabídly, že se s nimi pomodlí, přišla o místo, neboť prý „vnucovaly druhým své přesvědčení, což je proti lidské svobodě“. O postizích za odpor vůči potratům a homosexualitě jsme psali výše. I to je náboženské pronásledování, neboť zastánci těchto postojů vycházejí z křesťanských pozic. Otřesný případ se stal ve Francii před pár lety, kdy profesor státního gymnázia Isnard byl propuštěn za své názory o potratech – a tato formulace se octla i v jeho oficiálním propouštěcím dekretu. Ministerstvo školství pak rozeslalo všem školským zařízením oběžník, že tohoto pedagoga nikdo nesmí zaměstnat. I toto je perzekuce z náboženských důvodů, přímo strašlivá.
Rozdíl mezi demokraciemi a diktaturami se stírá
Jedinou předností západních demokracií proti totalitním režimům, na niž mohli ještě donedávna zapálení demokraté poukázat, byla neexistence koncentračních táborů. Jenže dnes už ani toto neplatí. Pokud vlády zneužijí jednu z epidemií respiračních chorob k zavření občanů do domácího vězení, k podvázání ekonomického, kulturního a sportovního života, jakož i vzdělávacího systému, a udělají z celého státu jeden velký koncentrák, nemohou se nazývat demokratickými. Jde o sanitární totalitu. Její součástí je též nařízené testování zdravých lidí a jejich zavírání do karantény, jež představuje „korekci ve věznici“. Kdo má odvahu hlasitě protestovat, bývá často tvrdě postižen. V demokratické a „svobodné“ Austrálii, kde v současnosti je zaveden jeden z nejtvrdších lockdownů, skončila ve vězení mladá Monica Smithová za organizování protestů proti sanitární totalitě, a ani vlastní rodiče se s ní nesmějí setkat.
Stejně tak se vykonává brutální nátlak na občany, aby se dali naočkovat proti covidu. Státy přitom nerespektují ani výhrady svědomí kvůli spojitosti vakcín s potraty, ani strach z vedlejších zdravotních účinků. Neočkovaní lidé se stávají předmětem diskriminace, nesmějí do hospod, divadel, k holiči, na sportovní utkání, ubytovat se v hotelu atd. V tomto neexistuje žádný rozdíl mezi demokratickými zeměmi a diktaturami. Celý svět až na pár výjimek zemí, které sanitární diktaturu nezavedly, se stal totalitou a jedním velkým koncentračním táborem. Sanitární opatření tohoto typu nelze ničím obhájit. V nedávné minulosti zde byly ještě horší epidemie – a ani komunistické země žádné lockdowny nezaváděly a nevnucovaly očkování s apartheidem vůči nenaočkovaným.

A co bude následovat? Pokud dobře rozumíme Klausi Schwabovi, tak ve své knize „Velký reset“ předpovídá, že k podobným lockdownům a dalším tvrdým opatřením by mohlo dojít v souvislosti s ekologií, s údajnou „záchranou naší planety“. Celosvětová totalitní diktatura je jejich cílem.
Jak jsme napsali výše, na počátku novověkých demokracií i diktatur byl zločin. Začalo to už Francouzskou revolucí koncem 18. století. Historický vývoj probíhal poté složitými cestami, vyžadovalo by to hlubší rozbor. Omezíme se proto na posledních několik desetiletí. Postupná přeměna demokratických států v totalitní započala někdy na přelomu 60. a 70. let minulého století, kdy byl legalizován zločin umělých potratů – a po něm další ve formě eutanázie a likvidace monogamní rodiny. Od tohoto data vede kontinuita až k dnešní sanitární totalitě.
Všechno započalo zločinem. Kde je zločin, tam jsou také zločinci. Celý tento vývoj od legálních potratů až po současné lockdowny a nátlaky na očkování nevyzkoušenými vakcínami je řízen nadnárodními elitami z pozákulisí. Jsou to bezbožné zločinecké kreatury. Jimi jsou ve větší nebo menší míře též všichni politikové, kteří poslušně plní jejich příkazy a sužují obyvatelstvo totalitními opatřeními. Zde se rozdíl mezi demokraciemi a diktaturami stírá, cílem je jedna velká celosvětová totalita, založená na lži a podvodu.
Vývoj logicky nemůže dospět jinam, když přirozený i zjevený zákon nejsou respektovány a je dána možnost negovat je rozhodnutími parlamentu nebo lidovým hlasováním. V minulosti každý takový sestup po šikmé ploše brzdily katolické církevní autority. To již dnes také není, neboť většina zodpovědných církevních hodnostářů již nemá pravou katolickou víru a kolaboruje se zločinnými vládci planety.
Je tedy všechno ztraceno? Nikoliv. Historické knihy Starého zákona nám představují řadu situací, kdy se z vnějšího pohledu všechno obrátilo vniveč. Jenže ještě je tady Bůh, jenž může kdykoliv zasáhnout ve prospěch „malého stáda“, které ještě zbylo. Závisí to na intenzitě našich modliteb, jenže pozor, nikoli pouze na nich. Pán nezasáhne bez naší spolupráce, bez Davidovy odvahy vzít prak proti Goliášovi. Připravenost ozvat se proti nemravným zákonům a opatřením i za cenu represí a diskriminace, ano, i za cenu přijetí toho, že si nenechám bodnout pochybnou vakcínu a nebudu proto smět cestovat do ciziny nebo jít do divadla, ve spojení s modlitbou určitě přinese své ovoce. V Písmu sv. je o tom řada dokladů. Věříme tedy Božímu slovu nebo ne?
PhDr. Radomír Malý

dušeahvězdy cz


náboženská svoboda, právo na život, přirozený zákon, svoboda projevu, totalita
ľubica
Je tedy všechno ztraceno? Nikoliv. Historické knihy Starého zákona nám představují řadu situací, kdy se z vnějšího pohledu všechno obrátilo vniveč. Jenže ještě je tady Bůh, jenž může kdykoliv zasáhnout ve prospěch „malého stáda“, které ještě zbylo. Závisí to na intenzitě našich modliteb, jenže pozor, nikoli pouze na nich. Pán nezasáhne bez naší spolupráce, bez Davidovy odvahy vzít prak proti …More
Je tedy všechno ztraceno? Nikoliv. Historické knihy Starého zákona nám představují řadu situací, kdy se z vnějšího pohledu všechno obrátilo vniveč. Jenže ještě je tady Bůh, jenž může kdykoliv zasáhnout ve prospěch „malého stáda“, které ještě zbylo. Závisí to na intenzitě našich modliteb, jenže pozor, nikoli pouze na nich. Pán nezasáhne bez naší spolupráce, bez Davidovy odvahy vzít prak proti Goliášovi. Připravenost ozvat se proti nemravným zákonům a opatřením i za cenu represí a diskriminace, ano, i za cenu přijetí toho, že si nenechám bodnout pochybnou vakcínu a nebudu proto smět cestovat do ciziny nebo jít do divadla, ve spojení s modlitbou určitě přinese své ovoce. V Písmu sv. je o tom řada dokladů. Věříme tedy Božímu slovu nebo ne?