Rozporuplný pápež. Povie dve odlišné veci v jednej vete. Boh nás pekne potrestal v tomto čase...
Jedním z výkladových klíčů pontifikátu papeže Františka je bezesporu jeho láska k rozporům. Tento myšlenkový sklon je nadmíru zřejmý z apoštolského listu Misericordia et misera vydaného nakonec mimořádného Svatého roku milosrdenství. V tomto listě papež Bergoglio ustanovuje, že ti, kteří navštěvují kostely spravované kněžími Kněžského bratrstva sv. Pia X., mohou platně a dovoleně přijmout svátostné rozhřešení. Papež tak urovnává to, co představuje hlavní důvod „neregulérnosti“ bratrstva založeného Mons. Lefebvrem: platnost zpovědí. S tím by šlo těžko sloučit představu, že v případě, kdy jsou zpovědi uznány za platné a dovolené, nejsou za dovolené uznány také mše sloužené kněžími, které jsou rozhodně platné. Z tohoto pohledu není jasné, proč je nutná nějaká dohoda mezi Římem a bratrstvem založeným Mons. Lefebvrem, když je postavení těchto kněží de facto urovnáno, přičemž naukové otázky k projednání papeže, jak je dobře známo, příliš nezajímají.
Ve stejném listě papež Bergoglio stanovuje: „Aby mezi prosbou o smíření a Božím odpuštěním nebyla žádná překážka, uděluji od nynějška všem kněžím zplnomocnění rozhřešovat v síle kněžství ty, kdo spáchali hřích umělého potratu.“ Kněží ve skutečnosti měli vždy pravomoc odpouštět při zpovědi umělý potrat. Nicméně podle staleté praxe Církve je umělý potrat jedním z těžkých hříchů trestaných samovolnou exkomunikací. „Kdo provedl a nechal si provést dokonaný potrat, upadl do exkomunikace bez rozhodnutí představeného,“ říká kánon 1398 Kodexu kanonického práva (1983). Z toho důvodu kněží potřebovali povolení svého biskupa k odstranění exkomunikace, než mohli odpustit hřích umělého potratu. Nyní mohou všichni kněží také zbavovat exkomunikace, aniž by se museli obracet na svého biskupa nebo k tomu byli zvlášť oprávněni. Exkomunikace se tímto de facto ruší a umělý potrat ztrácí závažnost, kterou mu přisuzuje kanonické právo.
V rozhovoru pro TV2000 [televizní stanici Italské biskupské konference] papež 20. listopadu prohlásil, že „potrat zůstává těžkým hříchem“, „strašlivým zločinem“, neboť „ukončuje nevinný život“. Nevidí snad papež, že svým rozhodnutí, kterým vypouští potrat ze samovolných exkomunikací, onen „strašný zločin“ relativizuje a dovoluje hromadným sdělovacím prostředkům, aby to vykládala tak, že ho Církev považuje za méně závažný, než tomu bylo v minulosti, a snadno ho nyní odpouští?
Papež ve svém listě uvádí, že „neexistuje žádný hřích, který by Boží milosrdenství nemohlo dostihnout a zničit, pokud nalezne litující srdce, které prosí o smíření s Otcem“, ale jak je patrné z jeho vlastních slov, milosrdenství jako takové předpokládá existenci hříchu, a tím spravedlnosti. Proč hovořit stále o dobrém a milosrdném Bohu a nikdy se nezmínit o Bohu spravedlivém, který člověka odměňuje a trestá podle zásluh a provinění? Svatí, jak je známo, neúnavně velebili Boží milosrdenství, tak nevyčerpatelné ve svých darech; ale také se obávali Boží spravedlnosti, přísné ve svých nárocích. Bůh schopný pouze milovat a odměňovat dobré a neschopný nenávidět a trestat zlo, by byl protimluvem.
Pokud ovšem nevěříme, že Boží zákon sice existuje, ale je abstraktní a nesplnitelný, přičemž jediné, co se počítá, je konkrétní život člověka, který nemůže jinak než hřešit. A důležité není dodržování zákona, ale slepá víra v Boží milosrdenství a odpuštění. Pecca fortiter, crede fortius. [„Statně hřeš, pevněji věř.“]
Tohle je ovšem Lutherovo učení, nikoliv nauka katolické církve.