ľubica
10734

Dr. Anna M. Silvas: V ohlušujícím mlčení se slovo „cizoložství“ ve slovníku Amoris laetitia vůbec nevyskytuje.

Dr. Anna M. Silvas

je proslulý odborník v oboru církevních
Otců

zvláště východních.

Patří k řeckokatolické rumunské církvi a žije v Armidale v Austrálii. Vyučuje na univerzitě v New England a na Australské katolické univerzitě. Přednáší v kurzech o manželství, rodině a sexualitě a o vývoji ženského mnišství a asketismu ve středověku. Svůj komentář k
Amoris laetitia přednesla velkému auditoriu biskupů a kněží a zveřejnila na stránkách farnosti bl. Johna Henry Newmana.

* * *

Nezbytnost postavit se kriticky k dokumentu papežského úřadu je bezprecedentní situace. Bylo by k tomu zapotřebí nějakého velkého světce, jako je sv. Pavel, sv. Atanáš, sv. Bernard nebo sv. Kateřina Sienská, který by měl odvahu a duchovní pověření, tzn. pravý dar proroctví, aby řekl pravdu Petrovu nástupci a přivedl ho k lepšímu duchovnímu postoji a koncepčnímu rámci.

Kde jsou světci s intelektem očištěným dlouhým stykem s Bohem, žijící modlitbou a askezí, obdarovaní inspirovaným slovem a schopní takového úkolu? Kde jsou tyto osoby?

1. Znepokojení obecného rázu

Autorka se úvodem odvolává na Boží zákon, který Bůh vyryl svým prstem do kamenných desek (Ex 31, 8; 32,15); K Desateru patří: Nesesmilníš (Ex 20,14) a Nepožádáš manželku svého bližního (20,17).

Náš Pán sám prohlásil: Kdo se rozvede se svou ženou a ožení s jinou, dopouští se cizoložství (Mk 10,11). Svatý Pavel to zdůraznil větou: Proto když by za života svého muže chtěla patřit jinému muži, budou jí říkat cizoložnice(Řím 7, 3).

V ohlušujícím mlčení se slovo „cizoložství“ ve slovníku Amoris laetitia (dále AL) vůbec nevyskytuje. Místo toho zde nacházíme něco jako „neregulérní svazek“a „neregulérní situace“, přičemž „neregulérní“ je v uvozovkách, jakoby se autor chtěl od toho držet v odstupu.

Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání (Jan 14,15). A tato napomenutí opakují Janovy listy v různých obměnách. To neznamená, že naše jednání je ospravedlněno našimi subjektivními city, ale spíše, že naše subjektivní dispozice je prověřována v našem jednání, to znamená v „úkonu poslušnosti“.

Bohužel konstatujeme, že ve slovníku AL nejsou obsaženy výrazy jako „přikázání“, stejně tak jako „poslušnost“. Místo toho zde několikrát nacházíme tzv. „ideály“.

Další klíčový pojem, který v jazyku dokumentu postrádám, je bázeň Boží, tj. onen úžas před svrchovaností Boha, který je počátkem moudrosti, jednoho z darů Ducha Svatého při biřmování. Tato svatá bázeň se od určité doby vytratila z široké části moderní katolické diskuze. Jedná se o „eulabeia“ v řečtině a „pietas,“ a „religio“ v latině: srdce otevřené vůči Bohu, autentický duch náboženství.

Další pojem, který schází v AL, je „věčná spása“. Nejsou zde jmenovány ani nesmrtelné duše, které dychtí po věčné spáse. „Věčný život“ a „věčnost“ se objevují v § 168 a 166 jako nevyhnutelné dovršení osudu dítěte, ale bez zmínky o nezbytnosti milosti a zápasu a bez zmínky o věčné spáse, která je součástí této cesty.

K čemu je takový rozvláčný text, třikrát delší než Familiaris consortio? Je to jistě velká pastorační nezdvořilost. Papež František chce, aby se to všechno přečetlo „s trpělivostí a pozorností“ (§ 7). Někteří z nás to opravdu přečetli. Velká část textu je nudná, zvětralá. Františkovu řeč shledávám nejen tu a tam, ale všude plochou, jednorozměrnou, povrchní, dalo by se říct naivní, bez smyslu pro hloubku, s vyloučením slov svatých a pravdivých, která zvou zajet na hlubinu.

Jedna z málo vítaných charakteristik AL jsou mnohé nakvašené a nevrlé komentáře papeže Františka, polemické výpady, které degradují ráz dokumentu. Např. v poznámce (351) papež napomíná kněze, že zpovědnice nemá být mučírnou. Mučírnou?

Jiná pasáž (§ 36) říká:Kromě toho jsme často prezentovali manželství způsobem, který jeho sjednocující účel, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci ponechával ve stínu téměř exkluzivního důrazu na povinnost plodit potomstvo.

Kdo má alespoň malé znalosti o vývoji nauky o manželství, ví, že sjednocujícímu dobru věnuje obnovenou pozornost alespoň na začátku Gaudium et spes (§ 49) s historickým zázemím několika desetiletí.

Podle mého soudu jsou tyto útočné a nepodložené karikatury nedůstojné té vážnosti, jakou si zaslouží apoštolská exhortace.

V § 121 – 122 máme exemplární ukázku, jak zcestný je styl papeže Františka. Po úvodním popisu manželství jako „drahocenného znamení“ a „ikony Boží lásky pro nás“, obratem po několik řádcích se tento obraz Krista a jeho církve stává „strašným břemenem“, které se manželům nakládá. Výraz „břemeno“ je použit už v § 37. Ale kdo očekává od snoubenců okamžitou dokonalost? Kdo nechápe, že manželství je projekt na celý život, život růstu v prožívání této svátosti?

Řeči papeže Františka o emocích a vášni (§§ 125, 242, 143, 145) nemají nic společného s naukou církevních otců a učitelů duchovního života a velkou církevní tradicí, ale spíše odrážejí mentalitu populárních médií. Prostoduché směšování erotiky a sexuální tužby v § 151 je plodem zcela laické vize, která vůbec nezná dokument „Deus caritas est“ papeže Benedikta, ponořený do meditativního výkladu tajemství spojujícího »eros«, »agapé« a kříž.

Ocitáme se v rozpacích nad výklady dvojznačného smyslu v § 243 a 246, které ponoukají názor, že je to svým způsobem vina církve nebo něco takového, že by se církev snad měla omluvit za skutečnost, jestliže její údy vstupují do objektivně cizoložného společenství, a tak se vylučují z účasti na sv. přijímání. Toto je vůdčí myšlenka, která prostupuje celý dokument.

Několikrát jsem se při četbě tohoto dokumentu zastavila a zamyslela: „Takové množství stránek, a vůbec se tu nemluví o Kristu“. Příliš často jsme syceni dlouhými trapnými radami venkovského strýce, které by mohl poskytovat nějaký laický novinář bez víry, stránky Reader’s Digest nebo víkendová příloha novin o životním stylu.

Je pravda, že některé části církevní nauky jsou uvedeny solidně, např. pasáže proti svazkům osob stejného pohlaví (§ 52), polygamii (§ 53), ideologii gender (§ 56) a potratu (§ 84); je zde potvrzena nerozlučnost manželství (§63) a jeho cíl plodit potomstvo, objevuje se zde podpora Humanae vitae,pokud jde o práva rodičů na výchovu vlastních dětí (§ 84), o právo dítěte na otce a matku (§ 172, 175), o význam otcovství (§ 176, 177). Je zde tu a tam jakési poetické zamyšlení např. o zrání dobrého vína jako obrazu vyzrávání manželů.

Ale všechna tato chvályhodná nauka je podle mého názoru podkopána celkovou rétorikou exhortace a vůbec celého pontifikátu papeže Františka. Ona potvrzení katolické nauky jsou vítaná, ale musíme si položit otázku: nemají spíše váhu přechodného entuziasmu než aktuální autority katedry sv. Petra? Říkám to zcela vážně. Můj instinkt mi říká, že další materiál bude o tzv. „manželství osob“ stejného pohlaví. Jestliže je možné ospravedlnit stav objektivního cizoložství na základě konstruktivních prvků, které již nebo ještě nekorespondují s církevní naukou o manželství (292) a omlouvat to tzv.„pastorační cestou postupného růstu“ atd., kam až bude možno dojít při aplikaci stejného rozumování nad svazky osob stejného pohlaví? Ano. Může zde být otázka dětí, jak to známe z homosexuální agendy. Jenže i někdejší redaktor Katechismu katolické církve kardinál Schönborn, jehož nám pro jeho hermeneutiku AL jakožto „vývoj nauky“ papež František znovu deleguje, nachází se již, jak se zdá, jako „v evoluci“ k nauce o potenciálním „dobru“ homosexuálních svazků. (Pokračování)

Pramen: www.chiesa
ľubica
ANALYZA AL: Pokračovanie od autorky Dr. Anny M Silvas:
Nad četbou osmé kapitoly
A to všechno uvádím ještě dříve, než došlo k četbě 8. kapitoly.
Napadlo mě, zda mimořádná rozvláčnost prvních sedmi kapitol neměla za cíl nás vyčerpat dříve, než dospějme k této klíčové kapitole, aby se snížila naše pozornost. Pro mne je problematický celý obsah osmé kapitoly, nejen § 304 a poznámka 351. …More
ANALYZA AL: Pokračovanie od autorky Dr. Anny M Silvas:

Nad četbou osmé kapitoly

A to všechno uvádím ještě dříve, než došlo k četbě 8. kapitoly.

Napadlo mě, zda mimořádná rozvláčnost prvních sedmi kapitol neměla za cíl nás vyčerpat dříve, než dospějme k této klíčové kapitole, aby se snížila naše pozornost. Pro mne je problematický celý obsah osmé kapitoly, nejen § 304 a poznámka 351. Ještě jsem neskončila jeho četbu a bylo nad slunce jasnější, že papež František chtěl od počátku uplatnit nějakou podobu Kasperova návrhu. A je to tady, Kasper vyhrál. To všechno vysvětluje ony vyhrocené komentáře na konci synody 2015, kdy cenzuroval „farizeje“, evidentně ty, kteří mu zabránili dosáhnout ještě lepšího výsledku po linii jeho agendy. „Farizeové“? Jak nesprávně použitý termín! Takovými byli v určitém smyslu modernisté judaismu, autoři deseti tisíců odstínů, a ještě přiléhavěji, ti kteří houževnatě udržovali praxi rozvodu a nového manželství. Pravou analogií farizeů v celém tomto případě jsou Kasper a jeho spojenci.

Pojďme dále. Slova § 295 o postoji sv. Jana Pavla II. k „zákonu graduality veFamiliaris consortio 34 se mi jeví jako lstivě proradná a zfalšovaná. Je to totiž snaha kooptovat a zkorumpovat Jana Pavla II. pro podporu „situační etiky“, aby bylo možno opřít se na vrub svatého papeže o jeho láskyplnou a rozvážnou pastoraci a úsilí. Poslyšme tedy, co Jan Pavel skutečně řekl na téma zákonu graduality:

»Manželé... však nemohou pokládat zákon za pouhý ideál, kterého se má dosáhnout jednou v budoucnosti, ale musí ho pokládat za Kristův příkaz a snažit se překonávat těžkosti ze všech sil. Proto se nemůže takzvaný 'postupný vývoj', neboli 'postupná cesta' chápat jako 'odstupňování zákona', jako kdyby byly v Božím zákoně různé stupně a druhy přikázání, rozdílné podle lidí a situací. Všichni manželé jsou podle Božího plánu povoláni ke svatosti.«

Také poznámka 329 v Al představuje krádež a podvod. Cituje pasáž zGaudium et spes týkající intimního manželského života. Ale skrytým trikem ji aplikuje na rozvedené a sezdané. Takováto zkomolení evidentně dokazují, že odkazy a poznámky používané v tomto dokumentu jako nosné sloupy, musí být náležitě prověřeny.

Argumentace postupují krok za krokem subtilně k záměrnému cíli. § 299 klade otázku, jak mohou být překonány„různé formy vylučování aktuálně praktikované“, a § 301 uvádí návrh: „rozhovorem s knězem v interním fóru“. Je těžké si domyslet, jakým směrem argumentace postupuje? Tak dospějeme v § 301 k bodu, který se už na nic neohlíží, přičemž sestupujeme do víru „polehčujících okolností“. Jak se zdá, „stará úzkoprsá církev“ je konečně nahrazena „novou velkodušnou církví“: v minulosti jsme zřejmě mysleli, že ti, kteří žijí v „neregulérní situaci“ bez kajícnosti, jsou ve stavu smrtelného hříchu; nyní naopak je možné, že vůbec nejsou ve stavu smrtelného hříchu, dokonce v nich může působit posvěcující milost!

Dále se vysvětluje, ve výplodech ryzího subjektivismu, že jedinec, i když zná velmi dobře normu, může mít velké potíže s pochopením hodnot v této mravní normě obsažených“. Ejhle, polehčující okolnost, která překonává všechny jiné polehčující okolnosti. Nemohli bychom pomocí této téze tedy ospravedlnit i původní závist Lucifera tím, že měl „velké potíže s pochopením“, jaká je „vrozená hodnota“ do něho vloženého transcendentního Božího majestátu? V tomto bodě cítím, že jsme ztratili půdu pod nohama a ocitáme se jako Alenka v paralelním kosmu, kde nic není tím, čím by mělo být.

Sérii citátů ze sv. Tomáše Akvinského použitých k podpoře vývodů nejsem kvalifikovaná komentovat, a mohu jen říct, že ověření a spojení do souvislostí jsou přirozeně silně naznačeny.

V § 304 je vysoce technická apologie kazuistické morálky spočívající výlučně ve filozofických termínech, které nemají pražádnou souvislost s Kristem ani s vírou. Není možné nepomyslet, že tahle pasáž je z jiné dílny. Není to Františkův styl, i když předpokládám, že je to jeho myšlenka.

Konečně se dostáváme ke klíčovému § 305. Začíná dvěma ubohými karikaturami, které prostupují celý dokument. Novou doktrínu, kterou dal papež František do oběhu již dříve, nyní opakuje a zdůrazňuje: určitá osoba může v situaci objektivně těžce hříšné – protože o tom je řeč – současně žít a růst ještě v Boží milosti a přijímat k tomuto účelu pomoc církve, která - jak vysvětluje pověstná poznámka 351 - může zahrnovat v určitých případech jak zpověď, tak přijímání.

Jsem si jista, že mnozí již pilně hledají, jak toto všechno interpretovat v duchu „hermeneutiky kontinuity“, aby doložili, že vše je v souladu s tradicí. Mohla bych dodat, že v této poznámce 305 papež František cituje čtyřikrát sám sebe. Ve skutečnosti to vypadá tak, že pro papeže Františka v AL tím nejčastěji citovaným referenčním bodem je on sám, a i to je samo o sobě zajímavé.

Ve zbytku kapitoly papež František mění kurs. Připouští zkroušeně, že jeho pojetí může vytvářet prostor, který vede ke zmatku (§ 308). Na to odpovídá diskuzí o „milosrdenství“. Na začátku v § 7 napsal, že všichni se budou cítit velice osloveni osmou kapitolou. Ano, a nebyla to žádná lehkomyslná sázka do loterie. Papež František otevřeně připustil, že byl v minulosti typem, který má rád „kasino“. Můžeme konstatovat, že tentokrát dosáhl svého cíle.

Budiž mi dovoleno zmínit se o jednom spíše mlčenlivém, ale rozumném příteli, ženatém, který mi řekl ještě dříve, než byla apoštolská exhortace publikována: „Doufám, že by se mohl vyhnout dvojznačnostem.“ Nuže, myslím, že ani ta nejzbožnější četba nebude souhlasit s tím, že se dvojznačnostem vyhnul. Abychom to řekli slovy samotného papeže Františka, »vyskytují se také dvojznačné jevy« ( § 33). Ano, vyskytují se v tomto dokumentu a dovolím si říct, v celém jeho pontifikátu.

Pokud se nacházíme v situaci, že není možné kritizovat dokument řádného magisteria, zvažme, zda to v AL není sám papež František, který relativizuje autoritu magisteria, když opomíjí magisterium Jana Pavla, zvláště Familiaris consortio a Veritatis splendor.

Vyzývám kohokoliv, kdo si přečte pozorně v encyklice Veritatis splendorřekněme §§ 95 -105, zda nedospěje k závěru, že je zde hluboký nesoulad mezi encyklikou a touto apoštolskou exhortací.

V letech svého mládí jsem se trápila s hádankou: Jak mohu poslouchat neposlušného? Neboť i papež je povolán k poslušnosti, a to dokonce poslušnosti par excelence.

(Pokračování)
ľubica
na poziadanie otvorim komentovanie len pre slusnych+
7 more comments from ľubica
ľubica
ľubica
pre slepcov a hluchych je toto zbytocne sem davat a samozrejme pre tych co kvakaju svoju pesničku tzv vernosti papežovi F., pretože tito miluju hriech rovnako ako ich vodca:
TOTO SU NOVODOBE SVATE KATARINY SIENSKE A SV TOMASOVIA MORUSOVIA
Patří k řeckokatolické rumunské církvi a žije v Armidale v Austrálii. Vyučuje na univerzitě v New England a na Australské katolické univerzitě. Přednáší v …More
pre slepcov a hluchych je toto zbytocne sem davat a samozrejme pre tych co kvakaju svoju pesničku tzv vernosti papežovi F., pretože tito miluju hriech rovnako ako ich vodca:
TOTO SU NOVODOBE SVATE KATARINY SIENSKE A SV TOMASOVIA MORUSOVIA
Patří k řeckokatolické rumunské církvi a žije v Armidale v Austrálii. Vyučuje na univerzitě v New England a na Australské katolické univerzitě. Přednáší v kurzech o manželství, rodině a sexualitě a o vývoji ženského mnišství a asketismu ve středověku. Svůj komentář k Amoris laetitia přednesla velkému auditoriu biskupů a kněží a zveřejnila na stránkách farnosti bl. Johna Henry Newmana.
Dr. Anna M. Silvas: V ohlušujícím mlčení se slovo „cizoložství“ ve slovníku Amoris laetitia vůbec nevyskytuje.
Samson1
No, dnešní Dr. teologie přišli na to, ža se Pán Bůh v mnoha věcech prostě sekl. 🙂 Musí mu to vysvětlit.