Clicks99
ekans
1

O křesťanské naději slovy papežů modernistů minulých desetiletí

Je milým zvykem rozesílat na přelomu kalendářního roku novoročenky. Připisujeme na ně obvykle PF, z francouzského “pour féliciter” – pro štěstí. Za rozšířením této zvyklosti, kterou kupodivu frankofonní svět nezná, stál prý hrabě Karel Chotek z Chotkova a Vojnína (1783-1868), poslední nejvyšší purkrabí Království českého. Nenápadná dvě písmenka s cudností skrývají hlubokou lidskou víru v budoucnost, touhu, bez níž se život obrací sám proti sobě, a která má své jméno “naděje”.
Modlitba živí naději
Křesťanská naděje hledí ještě dál – “je totiž neodmyslitelně spjata s poznáním Boží tváře, kterou nám Ježíš přišel zjevit svým Vtělením (…) a zejména svou smrtí a vzkříšením” – jak napsal Benedikt XVI. na začátku adventu roku 2008, když představoval svou encykliku Spe salvi, věnovanou právě křesťanské naději.
V encyklice Spe salvi jsem vedle činů a úsudku poukázal na modlitbu a utrpení jako na “místa, kde se učíme a uplatňujeme naději”. (…) Modlitba živí naději, protože nic jiného nevyjadřuje skutečnost Boha v našem životě lépe než právě modlitba ve víře. Dokonce ani v samotě té nejtvrdší zkoušky mi nemůže nic a nikdo zabránit, abych se obrátil k Otci “ve skrytosti” svého srdce, kam “vidí” jedině On, jak říká Ježíš v evangeliu (srov. Mt 6,4.6.18). (Popeleční středa, 6. února 2008)
Modlitba je pokrmem naděje a když se modlíme, této naději přitakáváme, zdůrazňoval Benedikt XVI. v homilii na začátku postní doby v roce 2008.

Spoléhat ve všem na Krista a jednat jako by záleželo jen na mě
Vraťme se ještě dále do minulých desetiletí, ke slovům papežů, které církev dnes už považuje za své přímluvce u Boha, a kteří v různých dějinných situacích poukazovali na různé rysy křesťanské naděje.
Na Štědrý den roku 1989 mluvil papež Jan Pavel II. o ”aktivním” podílu na naději.
“O této vánoční vigilii zaplňuje srdce křesťanů a celé církve pocit očekávání. Je to očekávání plné naděje. Připravujeme se k přijetí Krista, který k nám přichází jako Spasitel světa. Víme, že přichází s duchovní mocí, schopnou proměnit a obnovit vesmír. Proto máme jistotu, že naše naděje nebude zklamána. Sám Kristus se učinil zárukou jejího konečného naplnění. On však chce, abychom se aktivně podíleli na díle započatém jeho příchodem na svět. Chce, abychom i my spolupracovali na Vykoupení. Věřící člověke očekává všechno od Krista, přesto však jedná, jako by všechno záleželo na něm. (…) Svět žízní po naději. Pociťuje útlak mnoha špatností, sklíčenost bezpočtu zkoušek. Všude kolem nacházíme dramata bídy a tragédie vyvolané lidskými náruživostmi. Touze po míru se protiví soupeření, války a konflikty všeho druhu. Požadavky spravedlivého rozdělení bohatství narážejí na aroganci a sobectví. Kněz, člověk naděje, bude podporovat všechno úsilí vedené dobrou vůlí, avšak především bude kolem se šířit naději, jež nezklame (Řm 5,5), totiž takovou, která se obrací ke Kristu a od Něho očekává všechno.”
Naděje se obrací ke Kristu a důvěřuje mu, přichází skrze ty, kdo ji hlásají a dosvědčují, že Naděje k e Kristus sám. Na bouřlivém počátku sedmdesátých let se papež Pavel VI. obracel k mladým generacím dychtivě hledajícím lepší svět. V homilii na Květnou neděli 1972 mluvil připomínal pochybnost obyvatel Galileje, kteří se ptali, zda Ježíš je skutečně Mesiášem.
“Jestliže čtete evangelium, uvidíte, že kolem této pochybnosti se odehrává drama Ježíše. Nejen Ježíše, ale také lidu, a nejen lidu, nýbrž celého lidstva, naše vlastní drama, drama nás, kteří jsme tady, drama dnešního i budoucího světa, protože v tomto dramatu se rozhoduje, zda Ježíš je skutečně poslán Bohem, zda je Spasitelem světa, zda je tím uzlem, v němž se sbíhají a řeší všechny životně důležité otázky člověka, každého člověka naší planety. Nuže tedy, vybavte si scénu, již si dnes připomínáme, s Ježíšem, který toho dne přichází do Jeruzaléma, překypujícího lidmi shromážděnými ze všech koutů oné osudové země, a je v první řadě od mladých a energických lidí a uznán a prohlášen: ano, Mesiáš, syn Davidův, muž minulé i budoucí naděje, ten ústřední člověk, klíčový člověk, člověk, který v sobě naplňuje osudy lidských dějin, ten který odhaluje a naplňuje pradávná i budoucí proroctví, člověk – Bůh naší spásy.”
Svítání naděje na lepší svět
Vraťme se v čase ještě dál. Šesté válečné vánoce. Papež Pius XII. ve svém vánočním poselství roku 1944 mluvil o svítání naděje, příslib konce světového konfliktu…
“Pochválen buď Hospodin! Z bezútěšných bolestných vzlyků, z lůna trýznivé úzkosti jednotlivců i utlačovaných zemí, se zvedá svítání naděje. V neustále narůstajícím zástupu ušlechtilých duchů roste přesvědčení, stále jasnější a pevnější vůle, učinit z této světové války, z tohoto všeobecného vření bod, od něhož se odrazí nová éra vedoucí k hluboké obnově, naprosto novému uspořádání světa.”
Fratres sumus - jsme bratři
Naděje bratrství a vzájemnosti, očekávání důstojnější a světlejší budoucnosti celého lidstva se ozývala ze slov Jana XXIII., když 11. října 1962 zahajoval II. vatikánský koncil.
“Milé děti, slyším vaše hlasy. Můj hlas je jen jeden, ale zahrnuje hlasy celého světa, celý svět je tady zastoupen. Chtělo by se říci, že dokonce měsíc přispěchal dnes večer – pohleďte k němu vzhůru! – aby přihlížel této podívané. Uzavíráme velký den pokoje: “Sláva Bohu a pokoj lidem dobré vůle”. (…) Mějme se tedy nadále rádi, mějme se rádi, rozhlížejme se kolem sebe a snažme se postihnout to, co nás spojuje, a ponechat stranou to – je-li něco takového – co by nám mohlo navzájem tak trochu působit nesnáze. Nic takového: Fratres sumus! (jsme bratři)! Světlo, které září nad námi, které je v našich srdcích, které je v našich svědomích, je světlem Krista, který skutečně chce vládnout, se svou Milostí, ve všech duších.”
Výchova k naději
Optimismus všeobecného bratrství však potřebuje čerpat z kořenů, ze svého založení v Bohu, který je Otcem, a z naděje, kterou v posledku může dát jen víra, jež je jeho darem. Z toho plyne také úkol pro člověka, který jej obdržel. Právě o tom mluvil Benedikt XVI. na zahájení kongresu římské diecéze 9. června 2008
V dnešní společnosti a kultuře, a tudíž také v tomto našem milovaném městě Řím není snadné žít ve znamení křesťanské naděje. Z jedné strany totiž často převažují postoje nedůvěry, zklamání a rezignace, které protiřečí nejenom ?velké naději? víry, ale také oněm “drobným nadějím”, které nám obvykle dodávají útěchu ve snaze dosáhnout cílů každodenního života. Rozšířil se totiž dojem, že Itálie, a Evropa vůbec, má ty nejlepší roky již za sebou a že nové generace čeká vratký a nejistý osud (…)
Blížíme se tak k nejhlubšímu a rozhodujícímu důvodu slabosti naděje ve světě, v němž žijeme. Tento důvod v posledku není jiný než ten, na nějž poukázal apoštol Pavel křesťanům v Efezu, když jim připomněl, že před tím než poznali Krista, byli “ve světě bez naděje a bez Boha” (Ef 2,12). Naše civilizace a naše kultura, ačkoli se setkaly s Kristem takřka před dvěma tisíci lety, byly by bez jeho přítomnosti, zvláště tady v Římě, k nerozpoznání. Přesto však inklinují příliš často k tomu, že dávají Boha do závorky, organizují osobní i sociální život bez Něho a mají rovněž za to, že o Bohu nelze nic poznat, nebo dokonce popírají jeho existenci. Je-li však Bůh ponechán stranou, pak žádná věc, která na nás opravdu doléhá, nemá své pevné určení, a všechny naše velké i drobné naděje se propadají do prázdna. Pro “výchovu k naději” (…) je tedy především nutné otevřít Bohu naše srdce, naši inteligenci a celý náš život, abychom byli Jeho věrohodnými svědky uprostřed našich bratří.
(Benedikt XVI., 9. června 2008, zahájení Kongresu římské diecéze)
Připravila Johana Bronková
ekans