Roberto 55
Kde spali doteraz?
U.S.C.A.E.
Christiani sumus et sine Pane Dominico vivere non possumus
U.S.C.A.E.
Když biskupové zakazují svátosti, musejí se kněží a laici nějak zařídit

16. 11. 2020 Krize Církve, Kwasniewski, Peter, Překlady Lucie Cekotové, Společnost

Před nějakou dobou se mě jedna známá ptala, co si myslím o katolických kněžích, kteří během covidových omezení „zdivočeli“ a nadále tajně sloužili mše a podobně, přestože jim to zakázala „legitimní autorita“. Tázala se, jaký mám názor na …More
Když biskupové zakazují svátosti, musejí se kněží a laici nějak zařídit

16. 11. 2020 Krize Církve, Kwasniewski, Peter, Překlady Lucie Cekotové, Společnost

Před nějakou dobou se mě jedna známá ptala, co si myslím o katolických kněžích, kteří během covidových omezení „zdivočeli“ a nadále tajně sloužili mše a podobně, přestože jim to zakázala „legitimní autorita“. Tázala se, jaký mám názor na laiky, kteří je k tomu vyzývali, pomáhali jim a jejich duchovní služby využívali. Dá se takové jednání obhájit? Nebo se dokonce vyžaduje?

Toto téma je stále relevantní, protože silně přehnaná hrozba covidu-19 se v evropských zemích využívá k vnucení nové vlny restrikcí všeho druhu, včetně omezování náboženských aktivit a shromáždění. Můžeme očekávat, že manažeři paniky a strachu tohoto nového světa z krize vyždímají, co půjde, a budou ji prodlužovat tak dlouho, jak to bude možné – zejména v národech, jejichž přirozený sklon k odporu potlačila desetiletí socialistické výchovy.

Sympatizoval jsem a sympatizuji stále s každou snahou kněží a laiků obcházet a ignorovat diktát biskupů, který těžce omezuje svátostný život Církve, třebaže snadno dostupné důkazy ukazují, že prožíváme situaci nikoli nepodobnou jiným těžkým chřipkám, které v minulosti mnohokrát přišly a odešly. Mé úvahy v této věci vycházejí z několika základních zásad.

Svátosti nejsou privilegium pro ty, kteří si je zaslouží, ani symbolická „výkladní skříň“ „reálného“ katolického života, který se odehrává na čistě vnitřní či domácí úrovni, jak se zřejmě domnívá jeden z nových kardinálů Církve, nýbrž nutnost, skutečnost, která ke křesťanskému duchovnímu životu neoddělitelně náleží, a zároveň skutečné právo věřících, související s tím, že jsme údy Kristova těla. Eucharistie je základní pokrm pro duši i tělo. Zpověď je naše koupel (v krvi Kristově). Poslední pomazání je záchranné lano, bezprostřední příprava na smrt, soud a věčnost. Půst od duchovních dober tohoto kalibru by měl být krajní prostředek trvající po krátkou dobu, a proto i omezování přístupu k nim musí být až poslední a krátkodobá možnost vynucená nepopiratelným stavem nouze (například lidé padající mrtví na ulici všude kolem). Jejich naprostá nedostupnost každou chvíli je neobhajitelná.

Jedna věc je, když totalitní režim, nepřátelský vůči Církvi, posílá kněze do koncentračního tábora, aby tak lidi připravil o svátosti. Pak nemá nikdo příliš na výběr. Naprosto něco jiného však je, jestliže vlastní pastýři Církve nařizují kněžím, aby svátosti věřícím přestali poskytovat. Tím doslova zkratují vlastní autoritu, úřad a poslání a sami sebe vyřadí. Je to ekvivalent biskupa, který káže, že Kristus nepřišel v těle (srov. 1 Jan 4), nebo popírá homoousios v Krédu – že Kristus je jedné podstaty s Otcem, a proto má autoritu a moc udělovat Boží život, svůj Boží život, chudým a potřebným Církve na zemi. Usměrňování existovat musí, zardoušení nesmí. Přehrada může tok vody regulovat, nicméně voda musí stále proudit.

Totéž platí pro veřejné sloužení posvátné liturgie a naši účast na ní. Milióny katolíků jsou v současné době přesvědčeny, že mají dispens od nedělní povinnosti uctívat Boha. To ale není pravda. Bůh přikázal, že má být ctěn formálním, veřejným kultem, pro nějž ve vyvoleném národě ustanovil každotýdenní sabbath. Kristovo zmrtvýchvstání posvětilo neděli jako prvotinu a symbol nového stvoření, v němž přebývá spravedlnost (srov. 2 Petr 3,13). Proto je neděle, dies Domini, „malé Velikonoce“, svátečním dnem formálního veřejného kultu, který je třeba vzdávat Bohu. Tak křesťané plní třetí přikázání, od něhož nelze dispensovat, jak poznamenal kardinál Burke. Povinnost osobně se v neděli připojit k dokonalé Kristově oběti zůstává v platnosti pro všechny pokřtěné a žádný biskup na tom nemůže změnit ani čárku, a ani to nelze nahradit virtuální účastí.

Pokud je někomu fyzicky nebo morálně nemožné se mše svaté zúčastnit – cestou do kostela se mu rozbije auto, je nemocný nebo zranitelný, nebo je kostel zavřený a on nemá na výběr – povinnost přestává být závazná a není spáchán hřích (alespoň ne dotyčným laikem), v žádném případě však nad tím nelze mávnout rukou. Povinnost trvá. Jedinou otázkou je, zda máme legitimní důvod ji nesplnit. Chování našich biskupů i některých kněží však vyvolává úplně jiný dojem: nedělní účast na mši nakonec vypadá spíše jako lidský zvyk, pouhý církevní předpis, než jako zachovávání Božího příkazu, jak stanovil Kristus a Jeho Církev v nepřerušené tradici. Jak bylo řečeno, neúčastí na mši v neděli či zasvěcený svátek člověk nehřeší jedině tehdy, když se jí zúčastnit nemůže (viz Kodex kanonického práva, kán.1247–1248). Tak tomu bylo po celé katolické dějiny a tento rozhodný názor také vysvětluje podivuhodný nedostatek precedentů pro všeobecný, permanentní „dispens“ od nedělní mše – i za hladomorů, válek, morových ran a katastrof mnohem horších než cokoli, co prožíváme v poslední době.

Kromě tohoto konkrétnějšího pohledu na svátosti a liturgii bychom měli rovněž hledět na velký obraz celé Církve. Nacházíme se v situaci, která se vyvíjela po několik desetiletí, kdy biskupové ztratili věrohodnost a důvěryhodnost. S několika málo výjimkami nehlásají zdravé učení, neslouží zbožnou a uctivou liturgii, nejsou schopni zbavit své diecéze homosexuality a zneužívání, lační po mamonu. Tím vším ztratili „morální převahu“ nutnou k tomu, abychom jim v jejich rozhodnutích „prostě důvěřovali“. Jak tvrdil Newman o době ariánské krize, i většina dnešní hierarchie je v podstatě „ve stavu suspenze“ – ve stavu dysfunkčnosti, netečnosti a neefektivnosti. V situaci džungle tohoto druhu se kněží a laici musejí zařídit, jak umějí. Když máme všechny důvody si myslet, že spása duší není respektována jako nejvyšší zákon (salus animarum, suprema lex), mají povinnosti křesťana k jeho Pánu a Mistru přednost před povinnostmi vůči hierarchii, ať je jakkoli vysoce postavená.

Arcibiskup Thomas J. Rodi z Mobile v Alabamě uvedl v dopise z 20. května, který zveřejnil portál LifeSiteNews: „Pokud některý kněz není schopen dodržovat arcidiecézní předpisy [které mimo jiné zakázaly svaté přijímání do úst], musí přestat sloužit veřejné mše. Tato věc je pro nás příliš důležitá, a proto v zájmu bezpečnosti druhých nemůžeme zaujmout jiný přístup, než je extrémní opatrnost.“ Podobné postoje fungují v diecézích na celé zeměkouli.

Tak nějak si dokážu představit jiné a autoritativnější prohlášení vydané úřadem nebeského dvora:

„Pokud některý biskup není schopen dodržovat přirozený a Boží zákon s ohledem na adoraci, úctu a péči, kterou je třeba prokazovat Božímu Synu v Nejsvětější svátosti oltářní, a pokud navíc nebojuje za to, aby kostely zůstaly otevřené, liturgická bohoslužba dostupná a svátosti k dispozici věřícím, musí přestat doufat, že dosáhne věčné slávy. Tato věc je pro nás příliš důležitá, a proto v zájmu spásy duší nemůžeme zaujmout jiný přístup, než je extrémní posvátnost a absolutní odhodlanost.“

Totéž platí i pro kněze a laiky. V době pandemie musíme konat více, a nikoli méně modliteb, procesí, skutků pokání, mší svatých a svátostí. V době falešné pandemie musíme vést válku proti přehnaným omezením a nespravedlivým zákazům a podporovat ty, kdo je kreativně a odvážně obcházejí a nerespektují.

Peter Kwasniewski
Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:


lifesitenews.com/…orbidding-sacraments-for-covid

duseahvezdy.cz/…e-knezi-a-laici-nejak-zaridit/