Victory
647

Rozjímání nad J 16,32

„Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“

V řeckém originálu Písma svatého je řečeno, že se „každý rozprchne“, a řecky je dodáno: „eis ta idia“, to znamená „do svého nejvlastnějšího“. Termín „eis ta idia“ je v Janově evangeliu použit ještě jedenkrát, a to právě pro popis momentu, kdy Ježíš předává učedníkovi svou matku. Ježíš řekl: „Hle, tvá matka“, apoštol a evangelista Jan, který stál pod křížem a který toto slovo osobně slyšel, napsal: „A od té hodiny ji ten učedník přijal – eis ta idia – do svého nejvlastnějšího.“ Tedy můžeme říct – do svého nitra. K tomu byl potřebný skutek víry. Šlo o duchovní transplantaci nového srdce. V nás je jako ve svém potomstvu první žena, Eva, i s genetickým kódem prvotního hříchu. Můžeme ho přirovnat k duchovní mRNA ďábelské vakcíně, která předává duchovní otravu zvanou hřích. Každý den vidíme, jak v nás působí dědičný hřích, to je ta největší realita.

Učedník – to znamená ten, kdo pro Krista a pro evangelium opustil všechno, co držel svým myšlením i svou vládou, tedy všechno vlastnictví nad lidmi i nad majetkem – plní první blahoslavenství ztrátou i vlastní duše: „Blahoslavení chudí duchem.“ Učedník pod křížem, který přijal do svého nejvlastnějšího Ježíšovu matku, tím dává prostor, aby právě do toho nejvlastnějšího, do nejhlubšího v jeho nitru, mohla skrze tuto novou Evu, Ježíšovu matku, vejít Boží milost. Skrze ni pak může působit Duch Boží, aby v nás byl nejen vírou počat, ale i zrozen samotný Kristus. On v nás, tedy v naší duchovní oblasti, má růst. V Něm máme být zakořeněni (Kol 2,7) a v Něm máme nést ovoce. Poprvé Kristus přišel skrze Marii a Ducha svatého: Christos raždajetsja! Znovu se rodí skrze Marii a Ducha svatého v nás. Právě proto nám Ježíš na Golgotě dal jako testament svou matku. My máme přijímat její duchovní podstatu do našeho ducha, ona je plná milostí, Kecharitomene (Lk 1,28). Ona jako matka učí nás, své duchovní děti, chodit ve víře a v důvěře v Boha. Ve fyzické rovině matka učí dítě základním lidským projevům: učí ho chodit, mluvit, učí ho rozlišovat dobro od zla, aby si neublížilo a dokázalo se ve světě orientovat. Ježíšova matka nás učí, abychom se dokázali orientovat v duchovním světě, kde nám klade překážky duch lži a jeho andělé tmy, kteří se nás snaží oklamat, abychom ublížili sobě i druhým. Základní ctnost je proto učenlivost, tedy pokora. Kdo se nechce učit od moudrého, zůstane hloupým. Navíc je to znak pýchy a duchovní sklerózy. Maria je nám vzorem pokory. Jedině pokorou můžeme přemáhat ďábla a jeho zlé anděly, démony. Pokud se Marie, Boží matky, držíme, můžeme vyhánět démony. Duchovní moc, která je nám Ježíšem slíbena, bude sloužit nám a skrze nás i druhým. Nejenže pak máme moc vyhánět démony a přemáhat je, ale máme i moc moudře se orientovat, ukazovat na jejich pasti a preventivně je odhalovat, nedovolovat jim, aby nás zotročili a dostali nás pod vládu lži a pýchy našeho egoismu, čili duchovního centra zla, dědičného hříchu v nás. Máme se proto denně na Ježíšovu matku nejen kratince obracet či se k ní modlit, ale i krátkým úkonem víry ji máme každý den znovu přijímat do svého nejvlastnějšího, do hlubin svého nitra, do eis ta idia.

V Písmu svatém, v 16. hlavě v 32. verši Ježíš večer před svou smrtí, předpovídá apoštolům, že se za malou chvíli, ještě té noci, rozprchnou, otevřou se strachu, tedy pustí do svého nejvlastnějšího vládu ega, které nevěří Bohu ani se Mu nepodřizuje. Uzavírá se samo do sebe, je bez Boha a nedůvěřuje Mu. Svatí mučedníci se v nejtěžších chvílích nejhroznějšího mučení neotvírali strachu, ale stáli ve víře a v hlubokém pokoji a v tomto největším utrpení byli sjednoceni s Ježíšem. V jejich „eis ta idia“ byl Kristus – ano, skrze Marii a Ducha svatého.

První, kdo z apoštolů přemohl strach, byl apoštol Jan. On jednak stál pod křížem, tedy neotevřel se strachu, a jednak měl odvahu přijít s Petrem v neděli dopoledne k otevřenému hrobu. První uvěřil v Kristovo vzkříšení. Jemu se Ježíš neukázal jako apoštolu Petrovi, Jan uvěřil i bez vidění. Tentýž den večer se Ježíš ukázal ostatním apoštolům.

Toto Boží slovo řečené apoštolům se mnohdy vztahuje i na nás: „Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého vlastního (eis ta idia) a mne necháte samotného.“ Je to pro nás bolestná předpověď, že se může stát, že se v krizi otevřeme strachu a zradíme Ježíše. To nebezpečí hrozí každému člověku, ale pokud už předem víme, že to nebezpečí tu je, můžeme se vnitřně připravit. Vnitřní příprava spočívá v tom, že musíme vážně počítat i s pronásledováním či dokonce s mučednickou smrtí. Pokud s tím vážně nepočítáme a budeme chtít pořád něco zachraňovat, je nebezpečí, že nakonec ztratíme všechno. Strach nás bude nutit, abychom dělali postupné krůčky sebezničení a s každým krůčkem je už těžší a těžší se vrátit zpět. To vidíme i na covidové aféře. Logika jakoby zanikla. Ukázala se neschopnost hájit pravdu, zlo nazývat zlem a dobro dobrem. Mnozí se dali do služeb ducha lži a smrti. My se nacházíme ve vážném boji, jde o věčnost. Je proto třeba, abychom do svého eis ta idia přijímali Ježíšovu matku, která svou pokorou demaskuje pekelného hada a šlápne mu na hlavu. Jinak do našeho eis ta idia vejde strach a naše ego se postaví proti nám, k našemu sebezničení. Je třeba, abychom byli Kristovými bojovníky; tím bojujeme i sami za sebe a za korunu věčné slávy. Příkladem jsou nám tisíce svatých a mučedníků, kteří nás v tomto boji předešli.

Odebírat aktuální informace od BKP

mailerlite.com/webforms/landing/b9p8t8