www.lumendelumine.cz/index.php

Zarputilý heretik a hrobař mariánské úcty
5.4.2020

Podobně jako v analogické „homilii“ 12. prosince 2020 vybral si Bergoglio Památku Sedmi bolestí Panny Marie, aby tuto první mezi všemi tvory a Prostřednici mezi Bohem a lidmi vulgárně degradoval. Jeho antimariánský minimalismus nemá jinou inspiraci než nenávist jejího úhlavního protivníka, Hada z ráje. Zde je jeden úryvek z jeho mudrování:
Tento pátek v období Passionis církev připomíná bolesti Marie Bolestné. Ta je po staletí uctívána Božím lidem. Jsou složeny hymny ke cti Bolestné: stála u paty kříže a tam rozjímala, trpěla. Křesťanská zbožnost shrnula bolesti Madony a mluví o „sedmi bolestech“...
Madona nikdy nic nežádala pro sebe, nikdy. Ano, pro druhé: vzpomeňme v Káni, když šla promluvit s Ježíšem. Nikdy neřekla: „Já jsem matka, pohleďte na mě, budu královna matka“. Nikdy to neřekla. Nežádala pro sebe v apoštolském kolegiu nikdy nic důležitého. Jenom, přijatá jako Matka. Doprovázela Ježíše jako učednice, protože evangelium ji ukazuje, jak následuje Ježíše s přítelkyněmi, zbožnými ženami, následovala Ježíše, poslouchala Ježíše. Jednou ji někdo poznal: „Aha, to je matka“. „Je zde tvoje matka“ (srov. Mk 3, 31). Následovala Ježíše až na Kalvárii, a tam... lidé jistě říkali: „Ale ubohá žena, jak bude trpět“, a špatní jistě říkali: „Ale je to její vina, kdyby ho dobře vychovala, neskončil by takto“. Byla tam, jako Syn, v ponížení Syna.
Uctívat Matku a říkat: „Toto je moje Matka“, protože ona je Matka. A toto je titul, který přijala od Ježíše právě zde, v okamžiku Kříže (srov. Jan 19, 26-27). „A toto tvoje děti, ty jsi Matka“. Nedělala prvního ministra, ani jí nedali titul podle „funkčního postavení“. Jen „Matka“. A pak Skutky apoštolů ji ukazují při modlitbě s apoštoly jako Matku (srov. Sk 1, 14). Madona nechtěla získat od Ježíše jiný titul; přijala dar být Jeho Matkou a povinnost provázet ho jako Matka, být i naší Matkou. Nechtěla pro sebe být jakoby-vykupitelka nebo spolu-vykupitelka: ne. Vykupitel je jen jeden a tento titul se nezdvojuje. Jen učednice a Matka. A tak jako na Matku máme na ni myslet, máme ji hledat, máme ji prosit. Je Matkou. V Matce Církvi. V mateřství Madony vidíme mateřství Církve, která přijímá všechny, dobré i zlé, všechny.
My ovšem oslavujeme sedmero bolestí jako bolesti historické, podobné jako bolesti jakékoliv matky. Proto právě v tento pátek, který předchází Svatý týden, církev si vždy připomínala a vnitřně prožívala zvláštní postavení Panny v díle vykoupení, kdy nejen doprovázela Syna a obětovala svou mateřskou bolest, ale obětovala vědomě svého nejmilovanějšího Syna pro spásu lidstva a spolu s ním obětovala sama sebe a přiváděla tak k naplnění ono fiat při zvěstování Anděla. A pokud je pravdou, že sama pro sebe nic nepožadovala, je naopak pravdou, že všechny tituly, které jí církev uděluje, odpovídají na druhé straně základním pravdám víry, které sensus fidei spolu se sensus fidelium střeží již dvě tisíciletí. Dokládají to litanie, liturgické svátky, spisy učitelů církve a světců, encykliky papežů: mimo to Theotocos (Matka Boží, Bohorodička), svatá Matka Ježíšova a naše je také Královna. Orodovnice, vždy Panna, Spoluvykupitelka, Prostřednice všech milostí, Neposkvrněná, Nanebevzatá atd.
Bergogliovo učení: hatlanina o Marii jako obyčejné učednici, navíc míšenci a nikdy Spoluvykupitelce.
Ve mši 12. prosince, v den Památky Panny Marie Guadalupské, Bergoglio trval na svém konceptu, že Maria je žena, matka a učednice bez jakýchkoliv dalších titulů. A tvrdí: Svatému Ignáci se líbilo nazývat ji Naše Paní. Je to tak prosté, neprosazovat nic jiného: je žena, učednice.
Maria učednice. A co Bohorodička?
Tak udusil Bergoglio vyznání katolické nauky a víry z koncilu v Efesu (431 po Kr.), tato Maria je Theotocos, nikoliv pouze Christokos, tzn. Matka Kristova. Je Matkou Boží, nejen Matkou Krista. A tak současně připustil, že je možno oddělovat teologii od víry. Pokračoval likvidací Litanií loretánských, které jsou „zpěvem zamilovaných synů“, neboť všechny tituly, udělené Panně, by byly bezpředmětné. Pro něho by zbyly jen „žena, matka a učednice (a také 'míšenka', jak uvidíme později). Jinými slovy, odmítá rezolutně Marii jako „Spoluvykupitelku“ (Faro di Roma XII. 2018) (Viz také Teologický míšenec papeže Františka Svvn4).
Maria Spoluvykupitelka
Z uvedeného zdroje citujme ještě: „Dva staří kardinálové, Mexičan Juan Sandoval a Indián Telesfore Toppo spolu se čtyřmi biskupy z různých zemí (Nigérie, Skotsko, USA a Argentina) napsali papeži otevřený dopis a požádali ho, aby vyhlásil dogma o Marii Spoluvykupitelce, aby tak schválil velkou roli, jakou měla Panna Maria v božském díle vykoupení“. Pius XI. (1922-1939) byl první papež, který hovořil o Marii Spoluvykupitelce; Jan Pavel II. o ní hovořil několikrát, ale Jan XXIII. a Pavel VI. nebrali takový titul v úvahu. Jsou to evidentně neuralgické body, které rozdělují...
Maria Spoluvykupitelka není dogma, ale je to hluboké přesvědčení nenarušené katolicity. Uvedu několik příkladů: P. Stefano M. Manelli FI Maria Corredentrice nella Sacra Scrittura [qui] a Brunero Gherardini Assunta in cielo perché corredentrice sulla terra. Riflessione sul fondamento del dogma cattolico. [qui] Z tohoto díla uvádím:
Mons. Brunero Gherardini upřesnil, „že je vhodné rozlišovat prostřednictví od spoluvykoupení. Spoluvykoupení znamená jedinečné spojení Marie s Kristem zde na zemi a je uskutečněno pozemským posláním Panny Marie: označuje hluboké vnitřní společenství hluboké jako snoubenecká jednota. Prostřednictví naopak je přemostění mezi dvěma extrémy: nebem a zemí, mezi Božím Synem a lidmi. To nekončí spolu s pozemskou poutí, ale pokračuje dále v nebi, především skrze její nebeskou přímluvu a ochranu. Základem pro Nanebevzetí pak je spoluvykupitelská role Mariina a označuje její věčné přidružení k Vykupiteli. V této linii se shodují Pius IX., Lev XIII. a Pius XII.“
Gherardini chápe Mariino božské mateřství jakožto první princip mariologie (princip analogie, která spojuje v jedinou harmonii všechny pravdy o Marii) a poslední základ všech Mariiných výsad, tedy Marie jako Matka Boží a Spoluvykupitelka vzatá do nebe, neboli řečeno jinými slovy, Nanebevzatá je Matka Boží plně přidružená k Synu. Pro Gherardiniho je Maria rozšířením a prodloužením Syna. Všechno Kristovo se odráží v Marii: to je poslední důvod jejího nanebevzetí.
Dodávám, že každá mariánská pravda, kterou církev vyznává, je dobře odlišena od jediného lidsky-božského aktu, který vykonal Ježíš Kristus. Jemu samotnému jakožto vtělenému Slovu přísluší veškerá plnost božství.
Je evidentní, že tvrdošíjná vůle degradovat Theotocos na učednickou roli, ignoruje dogma o Nanebevzetí.
Mohl bych citovat Lva XIII., Pia X., Pia XII., Jana Pavla II.; ale je zde krátký Apoštolský list Iter Sodalicia, ve kterém Benedikt XV. podtrhuje, že Maria je Spoluvykupitelka plným titulem a vyslovuje se tak poprvé v dějinách učitelského úřadu možno říct „formálně“ ve prospěch nauky, která pokládá Mariinu spolupráci na vykoupení, které naplnil Kristus na kříži, svou mystickou spoluúčastí a obětí mateřského utrpení přidruženého k Synově oběti.
Že je to právě Bolestná Matka, která je vzývána jako Patronka dobré smrti, odpovídá obdivuhodně katolické nauce a zbožné tradici církve... Proto i Učitelé církve svorně tvrdí, že jestliže Nejblahoslavenější Panna Maria, která neměla zřejmou účast na veřejném životě Ježíše Krista, pak se náhle zjeví na cestě na Kalvárii a pod křížem, nemůže takto být přítomná bez zjevného božského záměru. Jelikož tak trpí a takřka umírá s trpícím a umírajícím synem, zříká se pro spásu s bolestí svých mateřských práv na svého Syna a obětuje ho na usmíření Boží Spravedlnosti, takže je možno říct, že spolu s Kristem vykoupila lidský rod. Evidentně z toho důvodu jsou pak všechny různé milosti z pokladu vykoupení rozdělovány skrze ruce Bolestné Matky (Benedikt XV., Apoštolský list Inter sodalicia, 22. března 1918, AASS X, str. 181)
Maria míšenec! A Neposkvrněná?
Ona byla snad jako nějaká poběhlice, i když přijala Boží Slovo? Jak mohl Bůh dát život takovému patvoru? Výraz „míšenec“ se ve slovníku nejen španělském používá i o psech a je synonymem pro pojem „bastarda“, tedy pro označení typu bizarního původu, pokud nechceme říct přímo démonického.
Argentinský arciheretik nám chce vemluvit své osobní pojetí, podle kterého jsou „Bůh, jeho Syn i jeho Matka „míšenci“, jenom Bergoglio zůstává čistokrevný, politicky korektní pohlavár, posedlý migranty všeho druhu. To není pouhá hereze, ale bezprecedentní rouhání.
Svou averzi vůči Panně Marii korunoval v závěru opakovaným tvrzením, že celá historie kolem Panny Marie Guadalupské, Vítězkyni nad mexickým pohanstvím, je pouze lidový výmysl.
( že by za ten pohlavek?)

To byla facka od Bohorodičky Františku, příště bude hůř

Pramen: Chiesa e post concilio-Maria Guarini

Poznámka:
Výše uvedený úryvek z Bergogliovy řeči je klasickou ukázkou jeho specifického „homiletického umění“ ve stylu antikatecheze. Nepředkládá evangelium jako pramen Božího zjevení a studnici pravdy, a to z toho prostého důvodu, že jediným zdrojem „pravdy“ je on sám. Aby v očích naivních věřících dodal svým výmyslům jakousi věrohodnost, vytrhne a vypreparuje z evangelia ojedinělé věty nebo jejich části, kterými pak v překroucené podobě prokládá své do omrzení opakované žvásty, aby z původního evangelia nezůstal kámen na kameni a neohrožovalo jeho velkolepou vizi nového světa.

Memento.

memento