Clicks511
Libor Halik
22
Diadémy starce - sv. Gabriel Urgebadze (české titulky) Začal vysvobozovat svůj národ z moci komunistů spálením portrétu Lenina na prvomájových oslavách 1965. Tento 2. film měl premiéru 9.8.2016 v …More
Diadémy starce - sv. Gabriel Urgebadze (české titulky)

Začal vysvobozovat svůj národ z moci komunistů spálením portrétu Lenina na prvomájových oslavách 1965. Tento 2. film měl premiéru 9.8.2016 v Moskvě. Pokusil jsem se přeložit a dát titulky. Kéž Vás osloví tento svatý jako oslovil mě. První film je na: Sv. Gabriel Urgebadze (+1995 Gruzie) (české tit.) Film je dle knihy, kterou v ruštině volně stáhnete z: www.monkgabriel.ge/rus/DIADEMA_Starca.pdf
Libor Halik
Ač jsou české titulky přímo ve videu, dávám je TAKÉ i sem. Pro ty, kteří nemají čas sledovat video, nebo čtou pomaleji: Jak nesmírně krásná je naše planeta Země! Není státu, který by nebyl specielně označen pečetí předivné přírodní krásy. Každému státu je dán unikátní drahocenný dar tak, aby nikdo nezůstal ochuzen. Neexistuje národ na této Zemi, ve kterém by nebyli duchovně překrásní lidé, …More
Ač jsou české titulky přímo ve videu, dávám je TAKÉ i sem. Pro ty, kteří nemají čas sledovat video, nebo čtou pomaleji: Jak nesmírně krásná je naše planeta Země! Není státu, který by nebyl specielně označen pečetí předivné přírodní krásy. Každému státu je dán unikátní drahocenný dar tak, aby nikdo nezůstal ochuzen. Neexistuje národ na této Zemi, ve kterém by nebyli duchovně překrásní lidé, obdarovaní hlubokou vírou, zapáleností, obětavostí a sympatičností. Na naší rodné Zemi je překvapivý stát Gruzie, vybraný pro Přesvatou Bohorodičku - první území Matky Boží. Celá historie Gruzie, počínaje cary a carevnami, duchovenstvem i prostým lidem, to je hluboká zapálenost pro Krista. Kolik je v gruzínské církvi svatých carů i careven, kteří více než rozkoši a sladkosti života dali přednost dlouhému a někdy i celoživotnímu mučednictví a smrti za Krista a národ. Kolik mnichů skropilo svou svatou krví zem! Kolik obyčejných měšťanů dalo přednost mučednickému věnci, než zradě a zřeknutí se Krista Spasitele. Nebeská církev je plná gruzínských světců. Mnozí z nich jsou zobrazeni na ikoně "Sláva gruzínské pravoslavné církvi", a čím více čteš, vzděláváš se v dějepisu Gruzie a poznáváš její pravou tvář, tím více chápeš, odkud a za co bylo dáno tolik lásky a požehnání od Hospodina. To vše za obětavost a zapálenost pro Boha. Neobvyklým projevem obětavosti a lásky k Bohu a bližnímu byl archimandrita Gabriel Urgebadze, člověk naplněný láskou. Celý svůj život, skrytě před lidmi, činil dobro a zázraky. Snažil se skrýt svou moudrost a jurodivostí (bláznovstvím) ničil svou slávu před lidmi. Přesto v něm okolí vnímalo nadbytek Boží milosti a přicházeli k němu pro modlitbu a radu. Jurodivý (bláznivý) starec stál nepohnutě na vrcholu lásky. Proto ho gruzínský národ nazval posvátnou láskou a zázrakem 20. století. . Velmi často si lidé věřící i nevěřící kladou otázku, co je štěstí? To, co se dnes děje v Gruzii, to je štěstí. Dnes svítí slunce nad naším státem. To je příchod Svatého Ducha, naše proměňování. To je právě tento případ, ten stav, kdy dobro kraluje, kdy se zlo vyhání. Je to odpouštění, vzájemná láska. Vše to přinesl do našeho života starec Gabriel. Přinášíme díky Hospodinu i otci Gabrielovi za ohromné štěstí. To je znamení záchrany našeho národa, záloha naší šťastné budoucnosti. Dnes celé Gruzii žehná starec Gabriel. Otec Gabriel, světsky Urgebadze Godardze Vasiljevič, se narodil 26. srpna 1929 v Tbilisi na ulici Tetri Skorojskoj, číslo 11. Nebyly mu ani 2 roky, když jeho otce, který měl státní hodnost, vyvedli z domu a ubili na sousední ulici. Poté maličkého Godardz? nazvali otcovským jménem Vasiko. Jaksi se stal svědkem hlučného ostrého rozhovoru mezi sousedkami. 1. křičela na 2.: "Nekřižuj mě jako Krista na kříži!" On se s údivem zeptal: "A za co ukřižovali Krista?" Nikdo nemohl chlapci odpovědět. Poradili mu jít do církve (kostela), která naneštěstí byla zamčená. Strážný tajně církev (kostel) odemkl. Ukázal maličkému Vasikovi ukřižování. A on se s velkou úctou poklonil před životodárným křížem. Pak strážný poradil chlapci přečíst si životopis Krista. Ten začal šetřit peníze a s Boží pomocí získal evangelia a naučil se Písmu svatému. Vše, co probíhalo v církvi, se snažil zopakovat v domácím prostředí, na dvoře. Nechápal, co tam probíhá. Proč se lidé modlí, proč zvoní zvony, proč se chodí s křížem. Ale snažil se zopakovat všechno doma. Bral hůlku, přivazoval panáka a totéž dělal u sebe doma. Takt? tím panákem. Ale nemohl pochopit, sám nemohl, myslím pochopit, co probíhá. A když maličký staví církev na dvorku, s mojí panenkou. Tehdy byly jen hadrové panenky. Tu hadrovou panenku položí sem, jakoby do církve. Domek postaví. Myslel si, že to ikonka tam leží, nemohl to chápat. Nevědomě z jedné strany to vše dělal, ale potom to, jak postupně rostl, jak vidím, šlo to už k jeho duchovnímu růstu. S takovým chováním chlapce se však rodina nehodlala smířit. Gabrielova matka Varvara přemlouvala svého syna, aby žil normálním životem, jako všichni jeho vrstevníci. To však maličký Vasiko rozhodně odmítá. Staví z hlíny celu a začíná vést sebeodříkavý způsob života. Ano, můj otec, když tehdy žil, on dívaje se na to vše, víte, on plakal jako malé dítě. Myslel si, že to dítě je nemocné. Nikdo ho nedokázal pochopit. Matka Godardze spálila evangelia. Poté se Gabriel rozhodl utéci z domova. Všichni jsme vnímali, že byl neobvyklým dítětem. Často mi říkával: "Emo, dnes Kristus stál vedle mě!" a já přemýšlela a divila se, že on opravdu vidí Krista. Od raných let maličký Godardze začíná navštěvovat monastýry (kláštery) - Svety soveli, Betania, Martkopi, Zedazenje, Samtavro. Starec Gabriel velmi miloval monastýr Samtavro a často prosil Bohorodičku, aby mu darovala bydlet na tom svatém místě, dříve než opustí pozemský život. Modlitby byly vyslyšeny - poslední roky svého života starec Gabriel prožil v monastýru Samtavro. Žil a kázal baťjuška v stařičké věži monastýru a požehnání k tomu získal, dle jeho slov, od Přesvaté Bohorodičky a 2 patriarchů. Od dětství zasvěcujíc svůj život službě Bohu, otec Gabriel 25. prosince 1954 se konečně rozhodl svázat se s církví a mnišské postřižení přijal r.1955 v monastýru Mocameta jména svatých velikomučedníků Davida a Konstantina. Vědomě jsme uviděli toto jeho přání po jeho návratu z armády. Pomodlil se k sv. Mikuláši, poprosil ho o přímluvu (na vojně). Sv. Mikuláši, já tak chci každý den navštěvovat Tvou církev! A hle tu milost dostal. Přišel a v čase stavební služby ho vyzvali: Urgebadze, krok vpřed a jmenovali ho pošťákem. Tak se jeho touha naplnila a on každý den chodil do církve. Tehdy, pamatuji se, 3 roky byla vojenská služba. Představte si 3 roky a denně v církvi! Každodenně se vzdělával z materiálů, které se chránily v církvi. Odtud už přišel připravený na kněžství. Odsloužil v armádě a vrátil se domů otec Gabriel udělal něco úplně nepředstavitelného na 50.roky 20.století. Sám postavil na dvoře svého domu chrám. Poštěstilo se mi setkat se se svatým Gabrielem. Byl člověkem dokonalých osobních duchovních obdarování. Vyzařoval lásku a vždy hovořil o tom, že láska je nad všechny kánony a že člověk v posledních časech bude zachraňován láskou, dobrotou a pokorou. Jeho dům, či domácí chrám představoval velmi neobvyklý pohled. V tom domě se chránily všemožné předměty církevních potřeb. I lampády, i kříže. I podsvícny, oltářní evangeliář. Co tam vše nebylo! Byly tam i reprodukce ikon vystřižené ze sovětských časopisů a dané do rámů. To vše pečlivě sbíral otec Gabriel. Současně shromažďoval náčiní z těch chrámů, které se rušily v Gruzii a ochraňoval je ve svém domě. Tento dům se dochoval dodnes. Žijí tam příbuzní otce Gabriela. Začal tu církev stavět. Stavěl ji postupně a nakonec až do těch rozměrů, jak vypadá dnes. Všechen materiál byl ze smetiště. Bral si ještě čepici, nasazoval si jakousi hroznou čepici, hrozný plášť, protože vždy šel na smetiště. A takto tam chodil. Mně často říkali sousedi: "Víš to? Viděli jsme ho opět dnes na smetišti." Neodpovídala jsem jim. Už jsem začala chápat, proč chodí na to smetiště. Vládnoucí nejednou hrozili otci Gabrielovi srovnat se zemí jeho církvičku. Byly případy, kdy lidé přišli, část církve rozbili ale následující den tajně nabízeli peníze na opravu jimi rozbité části. Jednou k němu přišli policisté. Otec Gabriel jim neumožnil říci ani slovo, a řekl: Já nezbořím, jestli to vy dokážete, zkuste to. Zalekli se Boha a odešli. Ale poslali dělníky. Otec Gabriel je varoval: Kdo vám poručil je hříšnější než vy. I oni se zalekli a odešli. Tak strach Boží zachránil jeho církev od zničení. Vycházel na Velký čtvrtek či na Velký pátek a říkal: Kristus nese kříž na Golgotu, neopouštějte Krista! Neopouštějte Přesvatou Bohorodici! Ona je matka! Vraždí jejího Syna! A všichni po těchto slovech přemýšleli, že svýma vlastníma očima uviděli křižování Ježíše Krista. V r.1965, 1.máje, na den oslav svátku pracujících, se stala událost, která otřásla celým státem. Otec Gabriel polil kerosinem a zapálil 12-metrový portrét Lenina, vystavený na budově Rady ministrů. Plameny zachvátily portrét ? byly doprovázeny třeskotem vybuchujících lamp kolem ně?. Podobalo se to salvě z kulometu. Byl uvězněn za antisovětskou propagandu. Po zapálení portrétu Lenina, starce Gabriela zmlátil dav. Polomrtvého ho donesli do KGB izolace. Tentýž den se o události dozvěděli i v Moskvě a požadovali zastřelení rebela bez soudu a vyšetřování. Nevyhnutelným bylo zastřelení během 24 hodin. Mučením se snažili, aby podepsal, že svůj čin udělal na příkaz církve. Avšak kněz Gabriel byl natolik statečný a pevný, že i na výslechu Lenina nazýval satanem. Starec Gabriel často vyprávěl, jak spálil portrét Lenina. Říkal to tak humorně, že jsme se smáli a nevnímali, kolik mučení poté vydržel. Nejen zapálil, ale poté co shořel portét, vystoupil na tribunu a začal kázat křesťanství. A mně řekli, že kdosi spálil! Zděsila jsem se. Kdo toho byl schopen? Ale Ema hovoří - "Náš bratr Vasiko to udělal." Propadli jsme strachu. Nebude moci žít - zapálit portrét Lenina a nedostat kulku do hlavy! Ale Bůh ho ochránil. Ochránil ještě na dlouhé roky, aby nám přinesl světlo, Boží světlo, aby přinesl do Gruzie. . Takto otec Gabriel vzpomíná na vězení: . "Vrhli se na mě vojáci a zacházeli se mnou jako s Kristem. Stoupám po žebříku a vnímám, že vládní budova hoří. Požární poplach! Přijeli. Polévali vodou portrét Lenina ze všech stran. Představte si, co tam probíhalo! Všechny CK i TK. Oni všichni kladli otázky. A já myslím: Hospodine, smiluj se nade mnou! Modlil jsem se po svém: Bože, Ty jsi všude, smiluj se nade mnou. Sedím s křížem na prsou a oni křičí: Víš, co jsi nadrobil! Zatřelení tě nemine! Já vstal, pokřižoval se a řekl: Veliký jsi Hospodine a zázračná jsou díla Tvá, rozum lidský nechápe Tvé zázraky!" Tím on ukázal, že modloslužba je nedovolená věc na Zemi. Nutno milovat Boha, a ne Lenina. Sláva ne Leninovi, ale sláva Tobě, Bože! Otce Gabriela nelítostně bili, zlámali mu čelisti, způsobili 13 zmrzačení. Mořili ho hladem, nedávali vodu, posazovali na samotku. Aby předem vystrašili obviněné, vyšetřovatelé používali metody tomu podobné. 15-20 minut před začátkem výslechu jim četli předem připravený text s podrobným popisem těch mučení, je čekajících, nepodepíší-li. Občas se čekání protáhla přes hodinu. Přesně tak to proběhlo i v případě otce Gabriela. Vytáhli ho z kobky, důstojník zazvonil vyšetřovateli a zeptal se: Přivést ho, nebo ne? Tu začalo něco, co nikdo nečekal. Místo obvyklé přísné odpovědi vyšetřovatele uslyšeli jeho tichý šepot: "Já sám vyjdu a vše vyjasním." Přitom v jiných případech vojáci spec-oddílu násilím zavedli obviněného do kabinetu. Vyšetřovatel vyšel. S ohromnou úctou otci Gabrielovi nečekaně vykal. Zeptal se: "Kdo jste?" Otec Gabriel jako obvykle začal: "Já jsem prach, nikdo." Pak začal vyprávět svou biografii. Po nějakém čase ho vyšetřovatel přerušil, zeptal se, dal stejnou otázku, jen ji trochu pozměnil: "Kým jste pro Pána Boha?" Pak doplnil: "Když jste čekal, ke mně zašla žena ve starobylém oděvu a řekla: "Kvůli Pánu Bohu je nutno osvobodit toho člověka, který vás čeká na chodbě! V opačném případě se ani nad Vámi, ani nad Vaší rodinou, ani nad Vašimi potomky v několika pokoleních Bůh neslituje!" Ale všichni se tázali: "Jaká žena? Zatímco jsme zde seděli, nikdo nevcházel, ani nevycházel z Vašeho kabinetu." Vyšetřovatel popsal tu ženu a otec Gabriel s neuvěřitelným bleskem v očích řekl: "To byla Přesvatá Bohorodice!" . Rozhodnutím Vrchního soudu Gruzie byl otec Gabriel poslán do psychiatrické léčebny na expertízu, kde pobyl až do 12. října r.1965. Diagnosa: Psychopatická osobnost nakloněná k psychotickým stavům podobným schizofrenii. Mumlá nejasně nízkým hlasem, věří v existenci nebeských sil, v Boha, anděly. Základní téma rozhovorů: Svět byl stvořen z Boží milosti. Na oddělení se drží stranou. Jestli někdo začne rozhovor, povinně mu připomene Boha, anděly, ikony. Vyprávěl: Víš, co probíhalo? Oni přicházeli o půlnoci, kdy už nikdo nebyl v kabinetech a zůstávali tu sami. Vyzvedávali mě, požádali, aby mě vyzvedli nahoru a dávali mi otázky. Přirozeně, tam na ně dobře působil skrze Boží milost a Boží slova, přiváděl je na cestu pravdy. Ve vězení byl příkladem vězňům, jak se mají chovat. Vstával časně ráno, neštítil se žádné práce. Tuto epizoddu starec Gabriel vzpomíná takto: "Všichni na mě hleděli s údivem, když jsem z kytice udělal kříž a začal kázat o lásce, víře, o Ježíši Kristu. Brzy se k tomuto Kristu začali všichni modlit. Hlavní zásluha starce Gabriela spočívá v tom, že on mohl uchránit v těch složitých a těžkých časech pravoslavnou víru v Gruzii v nejateističtějších letech, kdy světlo nazývali tmou a tmu světlem. Kdy propagovali zlo a pravoslaví nazývali lživým náboženstvím. Kdy kriminálníci ohněm i mečem bojovali proti pravé víře. Zejména tehdy starec Gabriel sloužil Pánu našemu Vševládci. A to ne tajně. I 1 epizoda z jeho života stačí pro potvrzení toho, že on byl nebojácným, odevzdaným věrným přítelem dobrého pastýře - nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista. . . Starec Gabriel předpověděl, že metropolita Eliáš se stane patriarchou celé Gruzie. O jeho svatosti - blaženém patriarchovi říkával: "Náš patriarcha nosí 2 kříže - za národ i za církev. Kdo ho odsuzuje, ten žhavé uhlí sobě na hlavu klade." . Otec Gabriel (gruzínsky) byl pramenem lásky. Po kontaktu s ním se věřícím otevírala nová cestička k Bohu. Bylo nemožné přijít k otci Gabrielovi a nepocítit ulehčení, nezískat naději na to, že bude lépe. Vlastníma očima jsem viděl, jak sundával otec Gabriel 200 watovou žárovku a holýma rukama se dotýkal objímky pod el. napětím. Se strachem jsem mu říkal: "Otče Gabrieli, co to děláte? To zabíjí!" On na mě pohlédl neobvykle laskavým pohledem a odpověděl: "Co mi může udělat elektřina, když důvěřuji Hospodinu Bohu." Tak milovat Boha i člověka, tak milovat vlast mohl jen vyvolený Boží. Z 10 jurodivých, bývá pravidelně 9 falešných, a pouze 1 od Boha. Tím jedním byl starec Gabriel. . Starec Gabriel měl originální metodu pokořování. Tu křičel na sestřičky, tu je nutil žebrat. Mnozí ho pokládali za duševně chorého a žijícího v sebeklamu. Ale vynést nad ním definitivní soud, všem bránily jeho oči, plné lásky a bolesti. Oči plně protiřečily jeho vnějšímu hněvu. Igumenka Santavrijského monastýru Ketevan vzpomíná, jakou zvláštní cestou jí starec Gabriel předpověděl, že se stane igumenkou (představenou - abatyší). Jednou otec Gabriel zavřel dveře jídelny, zadržel tu monašky (sestřičky řeholní) a mně poručil přinést umyvadlo a umýt všem ruce. Tehdy jsem byla novickou. Po splnění úkolu jsem k němu přišla a držela v rukou umyvadlo se špinavou vodou. Starec na mě bedlivě pohlédl a požádal, abych vypila tuto vodu. Překvapeně jsem se zeptala: "Do dna?" "Ano, do dna", pronesl rusky. Času na rozmýšlení nebylo. Vypila jsem. Objal mě, požehnal a řekl: "Ty se hodíš za igumenku." Starec Gabriel hovořil: "Když mi do hlavy přichází špatné myšlenky, tak poznávám, že tato hlava si zasluhuje jen odpadkový koš." Právě tam si lehal často, aby pokořil sám sebe. Mohl chodit týdny bosý v zimě, zastavovat pouliční provoz, žebrat, zpívat, skákat kdekoliv, kdykoliv. Jeho vztah k lidem také byl individuálním a proměnlivým. Mohl srážet k zemi, či okřídlil chválou. Někoho nutil vypít víno až do dna, jiného nechával klečet hodiny, a nedovoloval vstát. Často chování starce překračovalo hranice společenských norem, mnohokrát jsem se pokoušela analyzovat jeho činy, ale ty odpíraly logice. Aby vedl asketický život, otec Gabriel často lehával do této jámy, kterou vyryl on sám a spal v ní, přímo na chladné zemi. Pro nás bylo velmi bolestné dívat se na to, jak sám sebe mučí a často jsme nechápali jeho jednání. R.1994, když jsem přišla (poprvé) do monastýru, seděl v rohu a hleděl na mě, ale já se jaksi necítila. Přemýšlím: "Podivín". Odcházela jsem a on rukou ukazuje: "Vy půjdete sem k nám." Já si toho tehdy nevšímala, Ale v budoucnu, když jsem se už stala monaškou, mátuška mi připomenula: "Vzpomeňte si, jak ti on předpověděl, že se staneš monaškou!" "Díky Bože, že jsem na chviličku uviděla toho skvělého člověka, svatého Gabriela." Jednou probíhalo v monastýru postřižení mnišek. Přišel starec Gabriel a donutil všechny se mu poklonit, dokonce i biskupa, který konal bohoslužbu. "Já tu velím, všichni se mi pokloňte", řekl starec. "Co chcete od těch ubožáků! Následujte mě mátušky." A ty ho následovaly. Starec Gabriel řekl: "Nemyslete si, že máte 2 křídla, nebo 3 křídla. Žádná křídla nemáte. Brzy přijde Svatý Duch a vy samy všechny ho uvidíte." Všechny očekávaly zjevení z nebe. Za 2 hodiny přišel žebrák a řekl jim: "Nakrmte mě." Nikdo si ho nevšímal. Starec Gabriel ho zastavil, dal mu peníze, nakrmil a řekl monaškám: "Jaktože přišel Svatý Duch, ale vy jste si ho nevšimly." Poté všechny monašky, absolutně všechny, se začaly chovat jinak ke všem žebrákům. Starec Gabriel byl živoucím příkladem pro všechny. Ve vrcholné době komunismu starec Gabriel seděl v centru města Tbilisi na třídě Rustaveli a kázal o lásce k Bohu. Tu přijela policie a ptá se ho: Co děláš. On hovoří: Vyprávím lidem o Bohu. A oni zmateni ho posadili do motorky a rozhodlise ho odvézt na stanici. On toho využil, postavil se v motocyklu, zvedl vysoko kříž a začal hlasitě vyprávět o Bohu, ? lásce k Bohu. Policie byla v šoku. Nevěděli, co mu mají udělat. Tak zastavili motorku a propustili ho. Hlas teda měl. Nedá se napodobit jeho hlas. Protože jeho hlas, on mohl jedním slovem zastavit libovolnou akci, co se konala. Např. kdosi nadával, byla tam rvačka. Jestliže on, je nemožné jeho hlas napodobit, mohl promluvit tak hlasitě, důrazně a přesvědčivě, a tu všichni vše přerušili. Starec Gabriel se vyhýbal lidské pochvale. Nejen od laiků, ale i od duchovenstva. Není tak časté potkat takového člověka tajně konajícího dobro a umenšujícího se před lidmi. On ještě za života nejednou konal zázraky, ale potom dělal činy, které ho snižovaly v očích druhých lidí. Nesl těžký kříž jurodivosti (bláznovství pro Krista). Kdo je jurodivý - blázen pro Krista ? To je člověk, který nestojí o chválu od lidí. Uzdraví a potom může ostře zkritizovat, nebo ještě něco udělat. Jedna monaška vzpomíná, jak jednou starce Gabriela pozvali, aby pohřbil mrtvého. Když začal číst evangelium, vzlétl 20 cm nad zem. Všichni to uviděli a čekali, až to skončí, aby přišli k němu se speciálním nadšením a uctíváním. Řkouc poslední slovo ?men, on je tak začal urážet, takovými slovami nazývat, že oni úplně zapomněli, že se před jejich očima stal zázrak. Vzpomněli si na to teprve po jeho smrti. Stávalo se, že vynese džbán s vínem před celu. a zakryje plátnem a dělá jako, že víno tajně popíjí. Tím dělal dojem, že víno je jeho slabost. Mnozí ho odsuzovali. Ale ve skutečnosti on takto skrýval svou svatost. Aby ponížil sám sebe, často se přetvařoval, že byl opilý. Když jsem začala chodit do církve, cosi jsem četla a pomyslela si, že už vše znám. Přišla jsem k němu a tady záložku udělala na tuto stránku a hovořím: "Báťuško (otče duchovní) chci ti něco říci." Odpovídá: "Mluv!" Otevřela jsem Bibli přímo - "Hle co je tam napsáno, že takoví do království Božího nevejdou". On se tak na mě podíval, tak se na mě podíval, že já tu knihu zavřela, odložila a ten den, jsem myslím, nepromluvila ani slovo. Porazil mě svým pohledem. Bylo léto a se sousedy jsme seděli na lavici a klábosili. Starec Gabriel prošel kolem, pozdravil se s námi a řekl: "Není vám horko? Chcete-li, přivolám déšť!" Zašklebili jsme se, mysleli jsme, že žertuje. Uběhlo 5 minut a nebudete mi věřit, začalo pršet. Pohlédl na nás, smál se a hovořil: "To já jsem přivolal déšť." Když k starci Gabrielovi z Tbilisi přijely 2 ženy, začaly s ním besedovat a starec Gabriel je pozval k sobě do cely. Poseděly chvíli v cele, poprosily o dovolení zakouřit si tu cigaretu. Starec jim, což nikdy nebývalo, dovolil. Ony si zakouřily cigarety, prodloužily besedu a v tom čase uslyšely, že kdosi se k cele přibližuje a poprosil o dovolení ke vstupu do cely. Ženy znervózněly a náhle ty 2 cigarety vnutily starci Gabrielovi. On sedí, v jedné ruce má 1 cigaretu, v 2. ruce má druhou cigaretu. Vešla matuška (starší mniška). Když uviděla starce Gabriela s 2 cigaretami, vyděšená, se ho ptá: "Báťuško (otče), vy kouříte?" On odpověděl: "Ano. Když chci tak z pravé ruky zakouřím, když chci z levé ruky si zakouřím." Mátuška, zděšena, vyběhla z cely. Tehdy ty 2 ženy pochopily, co nastalo a poté už natrvalo přestaly kouřit. Jednou jsem přijela do monastýru (kláštera) Samtavro setkat se s otcem Gabrielem. Byl ve své cele a nevycházel. Pomyslela jsem: "Je-li jasnovidným, tak musí vědět, že jsem přišla. Ať sám vyjde ke mně." Jen co jsem to pomyslela, tu z cely vyskočil starec Gabriel s křikem: "Kdo ti řekl, že jsem prorok? Ty nevíš, jaký jsem hříšník!" Já se stáhla. Bylo mi jasné, že čte lidské myšlenky. Jednou přicházím do cely starce a vidím ho 50 cm nad zemí ve vzduchu. Mlčky jsem vyšla a zapřemýšlela: "Neřeknu mu o tom." Zajímalo mě, zda on sám něco řekne. Následující den opět vcházím do jeho cely a vidím, že pláče hořkými slzami. Říká: "Dítě moje, Bůh mi řekl, že mě vyzvedne od země na 50 cm. Čím jsem si zasloužil takovou milost?" Hlavní rys otce Gabriele je jeho ohromná láska k Bohu a bližnímu. Často se skrývala pod bláznovstvím. Velmi často se lidé stávali svědky toho, jak zašel do pivnice (restaurace) ? začal kázat o Kristu. Cítil, kdo potřebuje jeho pomoc a přišel právě k němu. Věděl, že tento člověk sem přišel, aby zalil svou hořkost a zoufalství alkoholem. Otec Gabriel vždy nosil s sebou hrdélko z polámaného keramického džbánu. On, když zašel do pivnice (vinárny), herecky zůstal uprostřed, bral to hrdélko, pozvedl k oku a pozorným pohledem propátral celý sál a našel toho, kdo potřeboval jeho pomoc. Chodil k němu a začal s ním hovořil. Někdy žertovnou formou, jindy velmi přísnou. Někdy zpíval. Ale vždy, když odtud odcházel, se kolem něj shromáždil dav. Lidé přicházeli pro požehnání, políbit mu ruku, padali před ním na kolena. Všichni cítili, že se před nimi nachází neobvyklý člověk. Před příchodem mnišky Paraskevy do monastýru se stalo, že starec Gabriel vyjde a žertovně hovoří: "Eh, zestárl jsem, zestárnul, jsem téměř jako Robinson Crusoe. Potřebuji jeden Pátek. Pátek potřebuji!" Pátek je gruzínsky Paraskeva. Neuplynulo ani několik týdnů a do monastýru (kláštera) přišla poslušnice (novicka) Serafíma, kterou brzy postřihli do mantie mnišské se jménem Paraskeva. Takovým byl prorokem. Otec Gabriel nám vyprávěl o svém vidění: "Bůh držel ve svých rukou globus, na kterém byl zobrazen veliký kříž." Zeptal jsem se Boha: "Jak budou spaseni lidé před 2. příchodem?" "Lidi spasí dobrota a láska." Baťjuška (otec) všechny kolem prosil, prolévajíc slzy: "Dělejte dobro, vašimi dobrými skutky se zachráníte." V službě Bohu a v lásce k bližnímu prožil starec Gabriel Bohem obdarovaný život. 2. 11. 1995 pokojně odevzdal svou duši Svořiteli. Monašky byly tak přivázány k svému rodnému báťjuškovi (otci), že si ani neuměly představit, jak unést tuto ztrátu. Avšak není cizím, že všechny zažily své osobní sváteční prožívání. Všechny cítily přítomnost otce Gabriela. Ve 4 ráno mě pozval slabým hlasem: "Mátuško, mátuško, sestro, sestro!" Přiblížila jsem se, slzy mu proudem tekly z očí. Klesla jsem na kolena. On mě požehnal, pokřižoval Gruzii na všechny strany, s láskou obkroužil očima celu a začal se modlit, neodtrhujíce oči od ikony sv. Mikuláše Divotvůrce. Měla jsem pocit, že cela se zaplnila neviditelně anděly. Otec Gabriel s dojímavým úsměvem pohleděl na všechny a v pokoji odevzdal duši Bohu. Pro mě bylo překvapující, že jeho smrt nazanechala tíhu na duši. Byla cítit lehkost a láska, blaženost. Ne strach smrti, ale radost vánoc a vzkříšení. V den pohřbu, jak si přál starec, jeho tělo zabalili do plátna a pečlivě spustili do hrobu. Odešel z tohoto světa plný lásky ke Kristu i k bližnímu, jurodivý (bláznivý), často kritizující (obviňující), ale nikdy neodsuzující (nezatracující), mnoho trpící svícen gruzínské země. Po smrti otce Gabriela 3. dne přijela do Samtavro žena, u které se před měsícem ztratil jediný syn. Nevěděla, že starec zemřel. Když jsem viděla, jak trpí, poradila jsem jí zajít k jeho hrobu pomodlit se, promluvit s ním jako se živým, vysvětlit svou prosbu. Ona tak učinila. Za 3 dny se šťastná matka objevila znovu a vyprávěla, že její syn se vrátil domů živ a zdráv. To byl první zázrak u hrobu otce Gabriela. Zpočátku jsem se vůbec nesoustředila na tento příběh, ale potom lidé vyprávěli další příběhy a já je začala zapisovat. Potom jich bylo velmi mnoho. Za nějakou dobu jsem postavila na jeho hrob velkou nehasnoucí lampádu (olejovou lampičku), aby se lidé mohli pomazávat a brát si olej. Tak se dělo tehdy. Lidé přicházející do monastýru (kláštera) pro pomoc a útěchu hovořili, že po návštěvě hrobu starce Gabriela všechna trápení i pokušení rychle odcházela. Histori?, kterou vyslechnete, se stala sólistce ansámblu (souboru) Suchišvilibi Tea Darče. Čekala 4. dítě, když vyšetření ukázala, že dítě se narodí se syndromem Downa. Lékaři jí radili ho potratit. ?? ??? rozhodně odmítla. Šla jsem k svému duchovnímu učiteli a on mi velmi klidně řekl: "Ničeho se neboj. Budeme se modlit, častěji přijímej sv. eucharistii a vše bude velmi dobré." Též jsem se uklidnila a plně spolehla na Pána Boha. Odjela jsem ke hrobu starce Gabriela a přiklekla a dala starci slib, že jestli se mi narodí syn, k jeho poctě nazvu dítě Gabrielem. Zrovna k hrobu přišli lidé, kteří měli s sebou mantii (plášť) starce Gabriela, kterou jim sám starec daroval za života. Oblékli mě do ní. Ucítila jsem, že na mě sestoupila ohromná Boží milost. Během celé doby těhotenství, jsem neztrácela naději a prosila jsem starce, aby bylo vše v pořádku. Uběhlo 9 měsíců a narodil se mi synáček, zcela zdravý, maličkatý Gabriel. Takový zázrak udělal pro nás náš milovaný starec Gabriel. Chci se obrátit k ženám, k matkám, které se ocitnou v podobné situaci. Věřte v Boha, modlete se. V žádném případě nechoďte na potrat! Vězte, víru v Boha jsme měli vždy. Ale zesílila poté, když jsme se ocitli v trápení. Má dcera Anastázie dostala onkologickou nemoc, kterou se lékaři chystali operovat. Odmítli jsme operaci a obrátili se o pomoc k starci Gabrielovi. Pravidelně jsme vozili dítě na hrob starce. Přijímali sv. eucharistii, vodili do církve. A po jisté době po nemoci nezůstala ani stopa. Lékaři to nedokázali vysvětlit z medicínského úhlu pohledu. Ale my jsme věděli, kdo učinil tento zázrak - náš milovaný starec Gabriel, který pomohl nejen nám, naší rodině, ale pomáhá všem, kdo se s vírou a nadějí obrací k němu o pomoc. "Uvidíte, že přijde čas, kdy při otvírání hrobu Gabriela, se shromáždí polovina Gruzie." Toto proroctví, řečené otcem Gabrielem v žertu, se uskutečnilo, potvrdilo se. Svaté ostatky svatého starce, vyznavače i jurodivého (bláznivého) Gabriele, pohřbené v ženském klášteře Samtavro, vyzvedli v noci 22. 2. 2014. . Otvírání hrobu starce Gabriela bylo přítomno vskutku ohromné množství lidí. Byly tu všechny monašky monastýru Samtavro, a svému milovanému baťjuškovi "mama Gabrieli", jako za jeho života pěli "javnanu", gruzínskou ukolébavku. . . . . . Pravoslavní z celé Gruzie se shromáždili u hrobu už několik dní před odkrytím ostatků jurodivého otce Gabriela. Přijeli křesťané také z mnoha dalších států. Během několika dní věřící s velikou úctou, trpělivě čekali na přiblížení se ke svatým ostatkům starce. Toho dne svaté ostatky procesím s kříži byly přeneseny do chrámu Sveticchoveli, o kterém starec hovořil: "Po království nebeském nejpožehnanějším místem na Zemi je Sveticchoveli." Později při velkém shromáždění národa, svaté ostatky jurodivého byly přeneseny do katedrálního chrámu Přesvaté Trojice. Přítomnost otce Gabriela pociťovali všichni pravoslavní. Lidé cítili, že jaksi vedle nich stál jejich milovaný starec, radoval se a modlil se za všechny bolavé věřící, kteří si k němu přišli pro požehnání. Přirozeně, není překvapivým i tento pocit, vždyť starec Gabriel sliboval: "Já odejdu, ale neviditelně budu vždy s vámi, nikdy vás neopustím." Překvapující život svatého Gabriele, jeho návody, poučení jsou sebrány v knize "Diadémy starce", kterou napsala monaška Jefimija. S požehnáním biskupa Michaela Gapritčite a vedoucí ženského kláštera Samtavro - igumenky Epidevany Kobanjany jsem napsala knihu "Diadémy (v královské koruně) starce", která se tiskne od počátku 21. století. Kromě biografických dat a vzpomínek o starci Gabrielovi, kniha obsahuje zázračné příběhy uzdravení a také proroctví, předaná nám jeho žáky a duchovními dětmi. "Diadémy starce" jsou ty lidské duše, které starec Gabriel vedl a dodnes vede na pravou cestu k Bohu Vševládci. Starec měl neomezený dar lásky, proto k němu přicházeli lidé různých vyznání, věřící i nevěřící, kteří podléhajíce jeho požehnanému vlivu, plně měnili svůj způsob života, přibližovali se k Bohu, pocírkevňovali se, zesilovali ve víře. Zvláště vřele a citlivě se choval k trpícím a k obětem. Mohl jim celé hodiny naslouchat a utěšovat je. Každého pokořovaného a uráženého přicházejícího k němu starec neponechával bez utěšení, nehledíc na jejich světonázory a národnost. Jako odměnu za bezhraničnou věrnost Bůh i po smrti starce mu ponechal, darovanou už za života, uzdravující sílu. Na jeho hrobě a nyní už u jeho svatých ostatků se stávají zázračná uzdravování. Lidé se uzdravují od takových nemocí, na které je medicína slabá. V 7 letech u maličké Nanoki při morfologickém vyšetřování byl objeven zhoubný nádor. Taková diagnóza dítěte přirozeně celou rodinu zděsila. Malou Nanuku položili do onkologické nemocnice. Udělali operaci, naplánovali kurs chemoterapie. Avšak léčení nepřineslo žádoucí výsledky. Lékaři naplánovali druhý kurs chemoterapie. To bylo období, kdy svaté ostatky starce Gabriela byly přeneseny do Troické katedrály. S velkou úctou jsme tam jeli vzdát čest svatým ostatkům. Nanuka se pomodlila u rakve a poprosila starce jen o jedno, aby 2. kurs chemoterapie mohla snáze unést. Udělali opět tomografický snímek. Během několika minut vchází doktor do kabinetu. S údivem i s radostí hovoří: "Víte, není tam ani 1 metastáze, vše je čisté! Do zdravotní karty zapisuji, že dítě je zcela zdravé." Chci říci všem matkám, které jsou v podobné situaci, zázraky se opravdu dějí. Hlavně nepřestávete mít naději a důvěřujte Bohu! Před několika lety mi darovali ikonu otce Gabriela a na poutním zájezdu, cestou zpět domů se nám stala havárie, čelní náraz. Vrazila do nás Lada Kalina. A když jsme s knězem vyšli z autobusu, kněz se dotkl řidiče a poznal, že je už studený. Velmi silně jsem se vylekala, ale kněz mi říká: "Vrať se do autobusu, seď a modli se !" Jako necírkevní člověk, jsem nechápala, co znamená modlit se, ale popadla jsem ikonu otce Gabriela a začala ho zvát na pomoc. Za nějakou dobu přichází k nám do autobusu policista a říká: "Pravděpodobně jste věřící?" Říkáme, ano, jsme poutní zájezd. S knězem jsme jezdili po svatých místech. Říká: "Od dnešní noci kvůli důkazu také začnu věřit v Boha!" A ukazuje nám na tabletu trajektorii havárie. Prázdná silnice, náš autobus a tento osobáček a vedle nás hromady pilířů a hovoří: "Kdyby tu nebylo vás, ten vůz při své rychlosti by letěl do hromad, tam by zůstaly 4 mrtvoly. Ihned, nikdo by je nezachránil, ale váš autobus je zastavil. ?ni vlítli do vás a díky tomu přežili." Za nějaký čas jsme se dozvěděli, že všechny 4 odvezli do nemocnice - i toho, jak se nám jevilo, už mrtvého řidiče. Prakticky zmrtvýchvstal, dali ho dohromady po částech a všichni 4 jsou živí, všichni chodí. Poté, jak zachránil mě, byli zachráněni lidé v této havárii. S mým duchovním otcem, knězem Alexejem Vjatkinom, jsme se rozhodli, že k jeho cti postavíme chrám. Poté, co Xénii Petěrburgskou dostavíme, tak budeme stavět klášter ke cti Xenie Petěrburgské i otce Gabriela Urgebadze. Ke spolupráci ruského a gruzínského národa, to je náš plán. Po otevření hrobu otce Gabriele, kdy jeho svaté ostatky byly přeneseny do katedrály Přesvaté Trojice v Tbilisi, jsem sloužil jako ponomar (ministrant) a stal se svědkem mnohých zázraků, které ještě a více mě upevnily ve víře. Byla noc a všiml jsem si 25 letého mladíka, kterému pomáhali dostat se k rakvi. On políbil ikonu a rakev starce Gabriela a pronesl: "Sláva Tobě Hospodine, sláva Tobě můj milovaný starče Gabrieli!" Když pronesl tato slova, žena která mu pomáhala se dostat k rakvi, padla do bezvědomí. My ministranti jsme všichni přiběhli, kněz ji pokropil svěcenou vodou. Když jsme se ptali co je příčinou, žena se probrala a pronesla frázi: "On je můj syn a nemluvil už 9 let!" Ukazuje se, že mladík, který políbil ikonu a rakev starce Gabriele, poprvé za 9 let hovořil u rakve, chválíc Pána našeho Ježíše Krista a svatého vyznavače a pro Krista bláznivého (jurodivého) našeho milovaného starce Gabriela. To bylo opravdu zdravé. Toto zejména, tento příběh, tento stav, kdy cítíš, že starec Gabriel se nachází neviditelně vedle nás. Vždyť on opravdu slíbil: "Já odcházím, ale neviditelně vždy budu spolu s vámi, nikdy vás neopustím." Závěť starce Gabriela: "Sláva Bohu Kristu!" "Od svatosti a blaženosti katolikose patriarchy celé Gruzie Eliáše II. si vyprošuji požehnání a odpuštění." "Všemu duchovenstvu i mnišstvu zanechávám požehnání, odpuštění a usmíření." Bůh je láska. Ač jsem se mnoho snažil, ale dosáhnout lásky k Bohu i k bližnímu podle přikázání Božího jsem nedokázal. Na lásce je založeno získání království nebeského v tomto viditelném světě i v dědictví věčného života. Pohřběte mě bez rakve, jen v mantii (plátěné). Buďte dobrými a pokornými. V pokoření se našem, odpustil nám Bůh. Bůh pokorným dá milost. Před každým člověkem buďte s pokorou, dobrotou i s láskou. Láska k pravoslavnému světu i ke každému člověku, lásku ke všem nesu s sebou. Cíl všeho našeho života a všeho tohoto viditelného světa spočívá v přiblížení se k nejvyššímu Bohu, v získání království nebeského a v dědictví věčného života. To vše přeji i všem vám. Se svým požehnáním vás zanechávám, aby nikdo neztratil velkou Boží milost a byli byste hodni království nebeského. Není člověka, který žil a nezhřešil. Jsem jeden veliký hříšník, nehoden, slaboučký. Se vší svou láskou vás prosím: "Půjdete-li kolem mého hrobu, vyproste odpuštění mně hříšnému." Prachem jsem byl, a v prach jsem se navrátil. Pravda je v nesmrtelnosti duše!
Libor Halik