Naši neokatoličtí přátelé (katoličtí věřící, považující liberální ideologii koncilu a jí inspirované „reformy“ za slučitelnou s katolickou tradicí) to dnes nemají ale vůbec trochu lehké. Za předchozích pontifikátů si našli oblast pravd, jež mohli veřejně hájit, aniž by se tím dostávali do konfliktu s pokoncilními církevními dokumenty.
Nerozlučitelnost manželství, ochrana nenarozeného života, zlo antikoncepce.
Nyní však hrozí, že vítr, jenž z Petrova stolce vane, jim tuto umělou a po léta pracně budovanou konstrukci zboří. Nejprve ta nešťastná synoda o rodině. Jak mohou obviňovat „tradicionalisty“ z neposlušnosti vůči církevní autoritě, když i oni jsou dnes nuceni bránit katolické učení o manželství před samotným papežem? Možná i proto vyzněly některé komentáře v neokatolickém tisku na téma synody o rodině ještě absurdněji, než otevřená podpora bergogliovské revolty na stránkách Umlaufovin či Christnetu.
Před týdnem papež František – při další ze svých pohoršení vzbuzujících aerotiskovek – opět udeřil. Na dotaz španělské novinářky, zda může Církev „vzít v úvahu koncepci menšího ze dvou zel“, dojde-li na otázku prevence otěhotnění, aby se zabránilo přenosu viru Zika, papež odpověděl: „Mluvíme o konfliktu mezi pátým a šestým přikázáním.“ Vážně? Implikace papežova tvrzení jsou nedozírné. Zde totiž nejde jen o posun v chápání dílčí morální otázky, ale samotného Zákonodárce. Pokud by se věrné zachování jednoho z Božích přikázání mohlo naplnit tím, že porušíme jiné (v tomto konkrétním případě porušením „šestky“, aby nedošlo k porušení „pětky“), pak z nekonečně moudrého Boha činíme schizofrenní monstrum.
A aby neměli neokatolíci příležitost k dalšímu úniku před realitou, mluvčí Svatého stolce P. Lombardi po několika hodinách interpretačního tápání na rovinu potvrdil, že papež František opravdu považuje za určitých okolností za legitimní, aby manželé užívali „kondom či antikoncepci“. Pominu-li problém, že hormonální antikoncepce je potenciálně abortifacientní, jsme tu opět svědky toho, jak hlava Církve zaútočila proti jejímu neměnnému – v tomto případě morálnímu – učení. A neokatolická média, alespoň ta česká, mlčí.
Františkův antikoncepční pardon, plně zapadající do jeho falešného pojetí milosrdenství, má však ještě temnější obrysy, než se na první pohled může zdát. Použití antikoncepce z důvodu ochrany před možným onemocněním počatého dítěte nelze chápat jinak, než jako striktně eugenické opatření. Motiv je přeci jasný: Sterilizující se pár se chce vyhynout narození postiženého dítě.
Přitom každý věřící rodič mentálně postiženého dítěte vám potvrdí, že tento společný život neprovází jen smutek a kříže, ale i nejedna radost. Vzpomínám v této souvislosti na pohřeb jednoho dítěte, z medicinského hlediska „ležáka“, a na úvahu, kterou nad jeho rakví pronesl jeden ze smutečních hostů. Prohlásil, že nebýt tohoto dítěte, nebylo by ani všech těch skutků obětavé lásky, jež byly druhými vykonány. A co je ještě důležitější – dítě zemřelo pokřtěné. Přes všechen zármutek z pozemského loučení jeho rodiče a sourozenci dnes s jistotou vědí, že mají v nebi milujícího a nebeské blaženosti požívajícího přímluvce. V logice Františkova „milosrdného“ uvažování však pro takové děti místo není.
Není přitom podstatné, zda dítěti hrozí mikrocefalie či některé častější mentální nemoci – Františkův přístup žádné takové rozlišení neumožňuje. A proč by také měl?
Je lékařsky prokázáno, že riziko Downova syndomu se významně zvyšuje u žen starších 35 let. Podle Františkova kritéria tedy každá žena, starší 35 let, nehřeší, brání-li se před možným zdravotním postižením svého potenciálního dítěte antikoncepcí.
Je s podivem, že si těchto souvislostí nepovšiml ani ryze světský tisk. Až to protikatolickým mediokratům dojde, bude to mít pro Církev ještě závažnější důsledky, než to má již dnes.
A našim neokatolickým přátelům nezbývá než popřát, aby se v této nastávající vřavě dokázali postavit na tu správnou stranu. I za tu cenu, že budou obviněni z toho, z čeho oni sami ještě včera vinili nás.
p. F: Věřím, že Lutherovy názory nebyly mylné. Byl to reformátor. Některé metody snad nebyly správné, ale v jeho době, (když čteme dějiny od (Ludvíka) Pastora – německého luterána který konvertoval ke katolické církvi) vidíme, že církev nebyla zrovna vzorem: byla tu korupce, zesvětštění, závislost na penězích a moci. Proto protestoval. Byl inteligentní a učinil krok vpřed a ospravedlnil …Více
p. F: Věřím, že Lutherovy názory nebyly mylné. Byl to reformátor. Některé metody snad nebyly správné, ale v jeho době, (když čteme dějiny od (Ludvíka) Pastora – německého luterána který konvertoval ke katolické církvi) vidíme, že církev nebyla zrovna vzorem: byla tu korupce, zesvětštění, závislost na penězích a moci. Proto protestoval. Byl inteligentní a učinil krok vpřed a ospravedlnil, proč tak učinil. Dnes jsme protestanti a katolíci zajedno v nauce o ospravedlnění, v tomto důležitém bodě se nemýlil. Vytvořil pro církev lék, pak se tento lék konsolidoval na kázeň a způsob, jak věřit. A pak zde byl Zwingli a Kalvín, a za nimi stály principy: cuius regio, eius religio. Musíme si přeložit dějiny oné doby. Není snadné je pochopit. Pak šly věci dále. Dokument o ospravedlnění je jedním z nejbohatších. Jsou zde rozdělení, ale ani v luterské církvi neexistuje jednota. Různost je to, co nás všechny udělalo tak špatnými, a dnes hledáme cestu, abychom se po 500 letech setkali. Věřím, že na prvním místě se musíme navzájem modlit. Za druhé: musíme pracovat pro chudé, pro utečence a pro mnoho lidí, kteří trpí, a konečně, aby teologové společně studovali a hledali... To je dlouhá cesta. Jednou jsem s bolestí řekl: Vím, kdy nastane den plné jednoty. V den příchodu Páně. Nevíme, kdy Duch Svatý způsobí tuto milost. Prozatím musíme společně pracovat pro mír.
....................... takto hovorí len správny slobodomurár: plné ústa pomoci, pomoci mieru mieru, samé ospravedlňovania hriechu a tolerancia, tolerancia a tolerancia a kto som ja aby som súdil, kto som ja??? ....koľko plesniných citátov, koľko stuchliny!!!
Během zpátečního letu z Arménie přišla na přetřes „nová EU“, jáhenky a ženské kněžství a především Martin Luther a protestantská reformace. Dotazy naléhaly, zda by 31. října ve Švédsku neměl nastat ten „pravý okamžik“, abychom nejen uvážili „navzájem způsobené rány“, ale také uznali „dary reformace“ a snad i zrušili Lutherovu exkomunikaci“. Papež opakoval v podstatě to, co …Více
Během zpátečního letu z Arménie přišla na přetřes „nová EU“, jáhenky a ženské kněžství a především Martin Luther a protestantská reformace. Dotazy naléhaly, zda by 31. října ve Švédsku neměl nastat ten „pravý okamžik“, abychom nejen uvážili „navzájem způsobené rány“, ale také uznali „dary reformace“ a snad i zrušili Lutherovu exkomunikaci“.
Papež opakoval v podstatě to, co napsal ve své knize „Martin Luther. Ekumenická perspektiva“ Walter Kasper; skandální resumé knihy zní: „Luther měl pravdu“. Jinými slovy, katolická církev pravdu neměla. To sice František přímo neřekl, ale je to poselství, které visí několik měsíců ve vzduchu jakožto citelný tlak k jednotě s luteránstvím. František k tomu připojuje i kalvinismus. Pochvaloval si nezávazné společné prohlášení k nauce o ospravedlnění a vůbec se nezmínil o závazném katolickém dokumentuDominus Iesus - O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a církve.
Odpověděl doslova:
Věřím, že Lutherovy názory nebyly mylné. Byl to reformátor. Některé metody snad nebyly správné, ale v jeho době, (když čteme dějiny od (Ludvíka) Pastora – německého luterána který konvertoval ke katolické církvi) vidíme, že církev nebyla zrovna vzorem: byla tu korupce, zesvětštění, závislost na penězích a moci. Proto protestoval. Byl inteligentní a učinil krok vpřed a ospravedlnil, proč tak učinil. Dnes jsme protestanti a katolíci zajedno v nauce o ospravedlnění, v tomto důležitém bodě se nemýlil. Vytvořil pro církev lék, pak se tento lék konsolidoval na kázeň a způsob, jak věřit. A pak zde byl Zwingli a Kalvín, a za nimi stály principy: cuius regio, eius religio. Musíme si přeložit dějiny oné doby. Není snadné je pochopit. Pak šly věci dále. Dokument o ospravedlnění je jedním z nejbohatších. Jsou zde rozdělení, ale ani v luterské církvi neexistuje jednota. Různost je to, co nás všechny udělalo tak špatnými, a dnes hledáme cestu, abychom se po 500 letech setkali. Věřím, že na prvním místě se musíme navzájem modlit. Za druhé: musíme pracovat pro chudé, pro utečence a pro mnoho lidí, kteří trpí, a konečně, aby teologové společně studovali a hledali... To je dlouhá cesta. Jednou jsem s bolestí řekl: Vím, kdy nastane den plné jednoty. V den příchodu Páně. Nevíme, kdy Duch Svatý způsobí tuto milost. Prozatím musíme společně pracovat pro mír.
Posláním pastýře není uvádět, co všechno by bylo možno si dovolovat. Nic takového nenajdeme ani v evangeliu ani v listech apoštolů. Svatý Pavel nás naopak napomíná, že máme žít tak, abychom se Bohu líbili, neboť to je vůle Boží: naše posvěcení. Zdržujte se smilstva, naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha.…Více
Posláním pastýře není uvádět, co všechno by bylo možno si dovolovat. Nic takového nenajdeme ani v evangeliu ani v listech apoštolů. Svatý Pavel nás naopak napomíná, že máme žít tak, abychom se Bohu líbili, neboť to je vůle Boží: naše posvěcení. Zdržujte se smilstva, naučte se každý držet svoje tělo ve svaté kázni a počestnosti, ne ve chtivé žádostivosti jako pohané, kteří neznají Boha... Pán to všechno přísně trestá, jak jsme vám to důrazně připomněli. Bůh nás nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení. Když tímto příkazem někdo pohrdá, nepohrdá člověkem, ale Bohem (1 Sol 4, 1-8).
Bylo už doloženo, že nebezpečí hrozící z viru Zika (viz)(viz) je uměle vytvořeno. A i kdyby v případě viru Zika bylo naléhavě třeba se vyhýbat početí, pak stojí zcela přirozeně na prvním místě zdržet se na čas pohlavního styku. „Pastorace“, která místo aby vedla věřící ke kázni, zdrženlivosti a čistotě, hledá cesty, jak se přizpůsobit tomuto světu, velmi ubližuje manželům i církvi. Někdy to vypadá, jakoby její starostí mělo být zajistit křesťanům za všech okolností ničím nerušený pohlavní styk, osoby téhož pohlaví nevyjímaje. Když Pán uzdravil chorého, který se trápil 38 roků, znovu ho vyhledal a vážně napomenul: Pohleď, byl jsi uzdraven, již nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího. (Jan 5, 14).
