Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte!
Někteří ale tvrdi: „Já konám každý den to a ono", třeba [rozjimání] o životě našeho Pána a tak podobné. Můj milý, jestliže si mysliš, že to něco je, když něco a nějak děláš, pak by bylo pro tebe mnohem lepší, abys nedělal nic a obrátil se do své hole nicoty, nebyl k ničemu a nic nedovedl, než abys byl uvnit i navenek tolik činný a na svou nicotu přitom zapomínal.
Začněme tedy u vnějšího člověka. Pohled, co jsi, odkud jsi přišel? Ze špinavé, zkažené, nedobré, nečisté látky, která je odporná a hnusná sama v sobě i všem lidem. A nyní, čím ses stal Pachnoucím pytlem plným lejna. A není žádného pokrmu tak Gistého a ušlechtilého, ani nápoje tak skvělého a čistého, který by do tebe vešel a nestal se v tobě odpornou, páchnoucí nečistotou. A nikdo nemiluje druhého tolik - třebas by kvůli němu často dával i věčný život v sázku a za něho snášel věčný pekelný ohen -, aby ho dokázal u sebe snést, když umře: spíš se mu
vyhne jako psí mršině.
Dříve, když světci měli jíst, plakali, a když měli umřít, smáli se.
Ale pohled ještě na své nic: kolik neblahého máš ve své přirozenosti! Modlíváš se rád? Postíš se rád? Bdíš rád? Prosíš rád o odpuštění? Dobrá - jenže co z toho? Co chceš, to neděláš, a co nechceš, to děláš. Co podivností se v tobě nejednou objeví v čase mnoha hrozných pokušení! Pohled, jak mnoha neduhy tě Bůh stíhá uvnitř i venku; dbej, ať se naučíš tomu jednomu, jehož je třeba. Zůstaň pevný! Bůh to všechno dopouští pro dobro, abys tim dospěl ke svému nic, a to je pro tebe možná mnohem lepši, než aby ses zabyval velkými věcmi.
Ale tu na tebe přijdou lidé s hrozivými posuňky a tvrdými slovy a za nimi velcí rozumáři s hbitými, velikými a vzletnými v zrovna jako by byli apostoly. Můj múly, ponoř se, ponoř do zakladu, do svého nic, a nech tu věž se všemi poschodimi na sebe padnout! Ať si na tebe přijdou všichni čerti, co jich jen v pekle je i země i všechna stvoření; to vše ti bude podivuhodné k užitku. Jen se ponoř, a všechno pro tebe bude tím nejlepším.
Jenže jsou taci, kteří teď řeknou: „Pane, já rozjímám každý den o utrpeni našeho Pána, jak stál před Pilátem a před Herodem a sloupu a tam a tam."
Milé dítě, já tě poučím: nedívej se na
Boha jako na nějakého čistého člověka, nýbrž nahlížej ho jako nesmimného, mocného, věčného Boha, jenž učinil nebe i zemi jednim slovem a může je zase obrátit v nic, který přesahuje každe bytí a poznání, a pro své ubohé stvoření se uvolil stát se nicim: styd se, ty smrtelný, psí synu, žes kdy pomyslil na slávu, prospěch a pýchu, a vtiskni se pod kříž, ať přijde odkudkoli, zvenčí nebo zevnitř. Skloň svou pyšnou mysl pod jeho trnovou runou a následuj svého ukřižovaného Boha s podrobenou mysli, v pravém umenšení sebe sama, všemi způsoby, uvnitř i navenek, když se tvůj veliký Bůh tak uvedl v nic a byl odsouzen svým stvořením a byl ukřižován a umřel.
Proto se máš trpělivým snášením a se vší pokorou připodobňovat jeho utrpení a vtisknout se do něho. Právě to však lidé nečini! Každý myslí sice na svaté utrpení našeho Pána, avšak pohaslou, slepou, hrubou láskou, takže tato myšlenka nepronikne jejich konání, aby se proto odhodlali vzdát se svého pohodlí či pýchy, poct či tělesných požitků; všichni zůstávají
takoví, jací jsou. Ach, jak málo ovoce přináší láskyplné utrpení [Páné] u těchto lidí! To ovoce se ukazuje v následování a v pozorném životě, v mravech a ve skutcích. Tak se máš tedy, milé dítě, cvičit a přemýšlet o svatém utrpení našeho Pána, aby se na tobě mohly ukázat živoucí plody. Ty musíš své já zničit, měj se za toho, koho země nezaslouženě nosi na svých zádech, a jaký div, že tě nepozře. Považ, že v pekle jou tisíce lidí, kteří snad ani neměli v sobě tolik zlého [jako ty: a kdyby jim byl Bůh dal právě tolik světla a tolik velkých darů, jako dal tobě, nemohl by ses s nimi rovnat. Tebe on šetřil a na tebe čekal, tamty však navěky zavrhl. O tom často rozmýšlej a neodvažuj se vzít ani kapku vody s [nepatřičnou] volnosti, či opovážlivou smělostí, nýbrž toliko v pokorné bázni. Užívej všech věcí podle potřeby své slabosti, a nikoli k uspokojování.
Tu přicházejí někteří a hovoří a rozumují o věcech tak velikých, že přesahují každé bytí a formu, jako by zrovna vzlétli nad všechna nebe, zatímco nevyšli ještě ani na krok sami ze sebe v poznání své vlastní nicoty. Možná došli k určité rozumové pravdě, ale k pravdě živoucí, kde pravda je pravdou, k té nedojde nikdo jinak než cestou své nicoty. A kdo touto cestou nejde, ten dojde veliké škody a hanby, až budou všechny věci odhaleny. Ach, děti, potom si budou mnozí přát, aby bývali nikdy nenosili duchovní šat, aby nikdy neslyšeli rozumovat o vysokých věcech, nikdy s nimi nepřišli do styku a nezískali tak velké jméno; raději si pak budou přát, aby bývali den co den vodili dobytek na pastvu a v potu tváře si dobývalí svůj chlebíček. Děti, přijde den, kdy si Bůh vyžádá počet z milostivých darů, které nyní tak štědře rozsévá a jichž člověk tak uboze užívá, aniž vydávají plody.
Takové sebeumenšování však nemá vést k zoufalému strachu, jaký mají lidé malomyslní, nýbrž k pokornému podrobeni se Bohu a všemu stvoření v pravé odevzdanosti. A kdyby i nyní člověk pokládal něco v sobě za pokoru, byl by to klam. Proto náš Pán říká: „Nebudete-li jako děti...", děti, které nikdo nezadrží, a nechte maličké přicházet ke mně."
Země je nejnižší ze všech živlů a ve své nízkosti nejvíc utekla. A proto právě za ní se mocné nebe nejvíce honí ze všech sil, a zrovna tak Slunce, Měsíc a všecky hvězdy, jež nesou ten největší plod právě v zemi, více než ve všech vyšších živlech. Vždyť také tam, kde je údolí nejhlubší, teče nejvíc vody. Údoli bývají mnohem úrodnější nežli pohoří.
Toto pravé sebeumenšení, to zapadá do niterné božské propasti. Děti, zde se člověk dočista ztrácí v úplné, pravé ztracenosti sebe sama. Propast k propasti volá." Stvořená propast přitahuje svou hlubinou. Její hlubina a její poznaná nicota vtahuje do sebe onu nestvořenou, otevřenou propast, a tu vtéká jedna propast do druhé propasti a nastává tu jedno jediné Jedno, jedno nic v druhém Nic. To je ono Nic, o němž svatý Dionysius řekl, že Bůh není nic z toho, co je možno pojmenovat nebo pochopit nebo čemu lze rozumět: zde je duch zcela odevzdán; kdyby jej Bůh chtěl učinit ničím a on sám se mohl stát dočista ničím, učinil by tak z lásky k nicotě a proto, že splynul; neboť nic neví, nic nemiluje, nic nezakouší než to Jedno.
Děti, tyto oči, které se staly takto vidoucími, jsou vskutku blahoslavené, a na ně zajisté platila slova našeho Pána: ,,Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte." Abychom tedy všichni došli blaženosti pravým nazřením našeho vlastního nic, k tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen!
Začněme tedy u vnějšího člověka. Pohled, co jsi, odkud jsi přišel? Ze špinavé, zkažené, nedobré, nečisté látky, která je odporná a hnusná sama v sobě i všem lidem. A nyní, čím ses stal Pachnoucím pytlem plným lejna. A není žádného pokrmu tak Gistého a ušlechtilého, ani nápoje tak skvělého a čistého, který by do tebe vešel a nestal se v tobě odpornou, páchnoucí nečistotou. A nikdo nemiluje druhého tolik - třebas by kvůli němu často dával i věčný život v sázku a za něho snášel věčný pekelný ohen -, aby ho dokázal u sebe snést, když umře: spíš se mu
vyhne jako psí mršině.
Dříve, když světci měli jíst, plakali, a když měli umřít, smáli se.
Ale pohled ještě na své nic: kolik neblahého máš ve své přirozenosti! Modlíváš se rád? Postíš se rád? Bdíš rád? Prosíš rád o odpuštění? Dobrá - jenže co z toho? Co chceš, to neděláš, a co nechceš, to děláš. Co podivností se v tobě nejednou objeví v čase mnoha hrozných pokušení! Pohled, jak mnoha neduhy tě Bůh stíhá uvnitř i venku; dbej, ať se naučíš tomu jednomu, jehož je třeba. Zůstaň pevný! Bůh to všechno dopouští pro dobro, abys tim dospěl ke svému nic, a to je pro tebe možná mnohem lepši, než aby ses zabyval velkými věcmi.
Ale tu na tebe přijdou lidé s hrozivými posuňky a tvrdými slovy a za nimi velcí rozumáři s hbitými, velikými a vzletnými v zrovna jako by byli apostoly. Můj múly, ponoř se, ponoř do zakladu, do svého nic, a nech tu věž se všemi poschodimi na sebe padnout! Ať si na tebe přijdou všichni čerti, co jich jen v pekle je i země i všechna stvoření; to vše ti bude podivuhodné k užitku. Jen se ponoř, a všechno pro tebe bude tím nejlepším.
Jenže jsou taci, kteří teď řeknou: „Pane, já rozjímám každý den o utrpeni našeho Pána, jak stál před Pilátem a před Herodem a sloupu a tam a tam."
Milé dítě, já tě poučím: nedívej se na
Boha jako na nějakého čistého člověka, nýbrž nahlížej ho jako nesmimného, mocného, věčného Boha, jenž učinil nebe i zemi jednim slovem a může je zase obrátit v nic, který přesahuje každe bytí a poznání, a pro své ubohé stvoření se uvolil stát se nicim: styd se, ty smrtelný, psí synu, žes kdy pomyslil na slávu, prospěch a pýchu, a vtiskni se pod kříž, ať přijde odkudkoli, zvenčí nebo zevnitř. Skloň svou pyšnou mysl pod jeho trnovou runou a následuj svého ukřižovaného Boha s podrobenou mysli, v pravém umenšení sebe sama, všemi způsoby, uvnitř i navenek, když se tvůj veliký Bůh tak uvedl v nic a byl odsouzen svým stvořením a byl ukřižován a umřel.
Proto se máš trpělivým snášením a se vší pokorou připodobňovat jeho utrpení a vtisknout se do něho. Právě to však lidé nečini! Každý myslí sice na svaté utrpení našeho Pána, avšak pohaslou, slepou, hrubou láskou, takže tato myšlenka nepronikne jejich konání, aby se proto odhodlali vzdát se svého pohodlí či pýchy, poct či tělesných požitků; všichni zůstávají
takoví, jací jsou. Ach, jak málo ovoce přináší láskyplné utrpení [Páné] u těchto lidí! To ovoce se ukazuje v následování a v pozorném životě, v mravech a ve skutcích. Tak se máš tedy, milé dítě, cvičit a přemýšlet o svatém utrpení našeho Pána, aby se na tobě mohly ukázat živoucí plody. Ty musíš své já zničit, měj se za toho, koho země nezaslouženě nosi na svých zádech, a jaký div, že tě nepozře. Považ, že v pekle jou tisíce lidí, kteří snad ani neměli v sobě tolik zlého [jako ty: a kdyby jim byl Bůh dal právě tolik světla a tolik velkých darů, jako dal tobě, nemohl by ses s nimi rovnat. Tebe on šetřil a na tebe čekal, tamty však navěky zavrhl. O tom často rozmýšlej a neodvažuj se vzít ani kapku vody s [nepatřičnou] volnosti, či opovážlivou smělostí, nýbrž toliko v pokorné bázni. Užívej všech věcí podle potřeby své slabosti, a nikoli k uspokojování.
Tu přicházejí někteří a hovoří a rozumují o věcech tak velikých, že přesahují každé bytí a formu, jako by zrovna vzlétli nad všechna nebe, zatímco nevyšli ještě ani na krok sami ze sebe v poznání své vlastní nicoty. Možná došli k určité rozumové pravdě, ale k pravdě živoucí, kde pravda je pravdou, k té nedojde nikdo jinak než cestou své nicoty. A kdo touto cestou nejde, ten dojde veliké škody a hanby, až budou všechny věci odhaleny. Ach, děti, potom si budou mnozí přát, aby bývali nikdy nenosili duchovní šat, aby nikdy neslyšeli rozumovat o vysokých věcech, nikdy s nimi nepřišli do styku a nezískali tak velké jméno; raději si pak budou přát, aby bývali den co den vodili dobytek na pastvu a v potu tváře si dobývalí svůj chlebíček. Děti, přijde den, kdy si Bůh vyžádá počet z milostivých darů, které nyní tak štědře rozsévá a jichž člověk tak uboze užívá, aniž vydávají plody.
Takové sebeumenšování však nemá vést k zoufalému strachu, jaký mají lidé malomyslní, nýbrž k pokornému podrobeni se Bohu a všemu stvoření v pravé odevzdanosti. A kdyby i nyní člověk pokládal něco v sobě za pokoru, byl by to klam. Proto náš Pán říká: „Nebudete-li jako děti...", děti, které nikdo nezadrží, a nechte maličké přicházet ke mně."
Země je nejnižší ze všech živlů a ve své nízkosti nejvíc utekla. A proto právě za ní se mocné nebe nejvíce honí ze všech sil, a zrovna tak Slunce, Měsíc a všecky hvězdy, jež nesou ten největší plod právě v zemi, více než ve všech vyšších živlech. Vždyť také tam, kde je údolí nejhlubší, teče nejvíc vody. Údoli bývají mnohem úrodnější nežli pohoří.
Toto pravé sebeumenšení, to zapadá do niterné božské propasti. Děti, zde se člověk dočista ztrácí v úplné, pravé ztracenosti sebe sama. Propast k propasti volá." Stvořená propast přitahuje svou hlubinou. Její hlubina a její poznaná nicota vtahuje do sebe onu nestvořenou, otevřenou propast, a tu vtéká jedna propast do druhé propasti a nastává tu jedno jediné Jedno, jedno nic v druhém Nic. To je ono Nic, o němž svatý Dionysius řekl, že Bůh není nic z toho, co je možno pojmenovat nebo pochopit nebo čemu lze rozumět: zde je duch zcela odevzdán; kdyby jej Bůh chtěl učinit ničím a on sám se mohl stát dočista ničím, učinil by tak z lásky k nicotě a proto, že splynul; neboť nic neví, nic nemiluje, nic nezakouší než to Jedno.
Děti, tyto oči, které se staly takto vidoucími, jsou vskutku blahoslavené, a na ně zajisté platila slova našeho Pána: ,,Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte." Abychom tedy všichni došli blaženosti pravým nazřením našeho vlastního nic, k tomu nám dopomáhej Bůh.
Amen!