Clicks939

Sv. Alfons Liguori: O pekelných trestech

A půjdou do věčného zavržení (Mat. 25, 46)

I. část

Hříšník páchá dvojí zlo, neboť tím, že hřeší, opouští Boha, nejvyšší dobro, a obrací se k tvorům: Dvojí zlo spáchal můj lid, opustili mne
, zdroj živé vody, a vytesali si cisterny rozpukané, které vodu neudrží (Jer 2,13). Protože hříšník se z odporu k Bohu obrací ke tvorům, bude spravedlivě v pekle trýzněn samotnými stvořeními, ohněm a démony, a bude to trest smyslů. Ale protože ještě větší hřích je obrátit se k Bohu zády, hlavním trápením v pekle bude ztráta. Jak nesmírný je to trest - ztratit Boha.

Uvažujme nejdříve o trestu smyslů. Je to článek víry, že peklo existuje: V hloubi země je vězení vyhrazené pro ty, kteří se vzbouřili proti Bohu. Čím je toto peklo? ...do tohoto místa muk, tak je nazývá boháč odsouzený do pekel (Lk 16,28). Místo muk, kde všechny smysly a všechny schopnosti zavrženého mají své vlastní trápení. Čím kdo zhřešil, tím také bývá i trestán (Md 11,16). Kolik se vynášel a hýřil, tolik mu dejte trýzně a zármutku (Zj 18,7). Zrak bude týrán temnotami, v zemi temné jako mračno, v šera smrti (Job 10,21). Jaký soucit cítíme s ubožákem, který je uvězněn v temné díře, místo aby žil 40 -50 let svého života. Peklo je prostor uzavřený ze všech stran, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek ani žádné jiné světlo. Až na věky nespatří světla (Ž 48, 20). Plamen, který zde na zemi osvěcuje, v pekle je zcela temný. Svatý Bazil vysvětluje: Pán oddělí oheň od světla, takže plamen bude jen pálit, nikoliv osvěcovat. Stručně to vykládá i Albert Veliký: „Odděluje zář od žáru“. Samotný dým, který vychází z tohoto ohně, způsobí pohromu tmy, o které říká sv. Juda, že oslepí zrak zavržených. Je pro ně připravena nejhlubší tma na věky věků (Jud 13). Svatý Tomáš říká, že je pro ně vyhrazeno jen tolik světla, kolik je třeba, aby měli větší soužení.

Bude trýzněn jejich čich. Jaký by to byl trest být uzavřen v jedné komoře s mrtvolou, která je v rozkladu! Puch potáhne z jejich mrtvol (Iz 34,3). Zatracenec bude přebývat uprostřed tolika milionů jiných zavržených, kteří jsou z trestu živí, ale jsou mrtvolami pro pach, který z nich vychází. Svatý Bonaventura říká, že kdyby bylo vyneseno z pekla jediné tělo zavrženého, jeho zápach by stačil usmrtit celé lidstvo. A blázni říkají: Však nepůjdu do pekla sám. Ubožáci, čím více je jich v pekle, tím větší je jejich soužení. „Společnost nešťastníků nezmenšuje, ale zmnožuje jejich bídu“, říká sv. Tomáš. Více strádají pro zápach, křik a mačkanici, protože v pekle budou stát jeden na druhém, jako ovce namačkané na sebe v domě zimy. Jako ovce v podsvětí, které pase sama smrt ( Ž 48,15). Ba co více, budou stlačeni pod lisem Božího hněvu. On šlape ve vinném lisu trestajícího vševládnoucího Boha (Zj 19,15). Neboť tak jak dopadne zavržený do pekla v poslední den, tak tam setrvá, aniž by mohl změnit polohu, aniž by mohl pohnout nohou nebo rukou, dokud bude Bůh Bohem.

Bude trýzněn také jeho sluch, a to ustavičnými nářky a bědováním zoufalých zatracených. Jeho sluch slyší ustavičně zvuk strašlivých zvěstí (Job 15, 21). Jaká jsou to muka, když by člověk chtěl spát, ale stále slyší nářek nemocného, psa, který štěká, nebo dítě, které pláče. Ubozí zavržení, co musí poslouchat ustavičně po celou věčnost, jaké křiky a nářky trpících! Hrdlo bude sužováno hladem. Zavržený bude mít hlad jako pes. Budou skučet hladem jako psi, když se nenasytí ani v noci (Ž 58,15). Ale nebude tu ani drobet chleba. Bude mít takovou žízeň, že by mu k napojení nestačilo celé moře. Ale nebude mít ani kapku vody. Jedna kapka by byla uspokojila bohatce, ale neměl ji, nemá a nikdy nebude mít.

Modlitba

Můj Pane, u tvých nohou jsem alespoň trochu rozjímal o tvé milosti a tvých trestech. Jak ubohý bych byl, kdybys se mnou neměl slitování, kolik let bych již strádal ve smrduté peci, kde již hoří tolik jiných podobných jako jsem já. Můj Vykupiteli, jak bych na to mohl myslet a nezahořet láskou k tobě? Dej mi raději tisíckrát umřít. Jak bych tě mohl v budoucnosti opět urážet hříchy? Když jsi začal, dokonči své dílo. Vytáhl jsi mě z pachu tolika mých hříchů, s takovou láskou jsi mě pozval, abych tě miloval. Dopřej mi, abych čas, který jsi mi ještě dal, celý strávil pro tebe. Jak by dychtili všichni zatracení po jediném dni, jediné hodině, kterou jsi mi dopřál! Co udělám? Strávím je opět ve věcech, které jsou ti odporné? Ne, můj Ježíši, nedovol to, pro zásluhy tvé krve, kterou jsi mě vysvobodil z pekla. Miluji tě, nejvyšší dobro, a protože tě miluji, činím pokání za všechno, čím jsme tě urazil. Nechci tě již urážet, chci tě vždy milovat.

Moje Královno a Matko Maria, pros za mě Ježíše, aby mi udělil dar setrvání v jeho svaté lásce.


Rozjímaní o pekle 2

Trest, který nejvíce trápí smysly zavrženého, je pekelný oheň, který sužuje hmat. Trest bezbožného těla je oheň a červ (Sir 7,19). Z toho důvodu se o tom Pán při soudu výslovně zmiňuje: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně (Mt 25, 41). I zde na zemi je trest ohně trestem nejtěžším. Ale rozdíl mezi ohněm pozemským a ohněm v pekle je tak veliký, že podle sv. Augustina je náš oheň vedle pekelného jen jako namalovaný. Svatý Vincenc Ferrarský říká, že náš oheň je ve srovnání s pekelným ohněm chladný. Pravdou je, že náš oheň byl stvořen, aby byl pro nás užitečný, ale pekelný oheň má za cíl, aby trápil. Tertulián říká, že oheň, který má člověk k užívání, má daleko k ohni, kterým si posluhuje Boží spravedlnost. Tento trestající oheň zapaluje Boží hněv. Rozhoří se proti vám oheň roznícený mým hněvem (Jer 15,14). Proto podle Izaiáše je pekelný oheň nazýván duchem žhoucím (Iz 4,4). Zavržený je odsouzen nikoliv k ohni, ale do ohně. Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně. Zatracený tedy bude obklopen ohněm jako poleno v peci. Bude se nacházet v propasti ohně nad sebou, pod sebou a všude kolem sebe. Pokud se dotýká, jestliže vidí, jestliže dýchá, nedotýká se, nevidí a nedýchá nic jiného než oheň a jeho sžírající neúprosné plameny. Bude v ohni ponořen jako ryba ve vodě. Ale tento oheň bude nejen všude kolem něho, ale vstoupí také do něho, do jeho vnitřností, aby ho sužoval. Jeho celé tělo bude ohnivé, bude hořet žaludek a střeva v břichu, srdce v hrudi, mozek v hlavě, krev v žilách a také morek v kostech. Každý zavržený se stane ohnivou pecí. Rozpálíš je jako pec (Ž 20,10). Blázni, nejsou schopni vydržet cestu pod rozpáleným sluncem, zůstat zavřeni v místnosti, kde je výheň, nesnesou jednu jiskru, která se snese na ně, a nebojí se ohně, který stravuje, jak říká Izaiáš: Kdo z vás může vydržet u sžírajícího ohně (33, 14). Tak jako šelma pozře kůzlátko, tak pozře pekelný plamen zatracence; pozře ho však tak, aniž by mohl zemřít. „Snažíš se, blázne, říká sv. Petr Damián, snažíš se uspokojit své tělo, ale pamatuj, že přijde den, ve kterém se všechny tvoje nemravnosti stanou poleny v tvých útrobách a založí největší a nejstrašnější oheň, který tě bude v pekle sužovat“. Sv. Jeroným píše, že tento oheň přinese s sebou všechno trápení a všechno soužení, které trpíme zde na zemi. Bolesti hlavy a boku, vnitřností, nervů. V tomto ohni však bude i trápení mrazu. Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody (Job 24,19). Ale stále třeba mít na paměti, že všechny bolesti zde na zemi jsou pouhý stín , jak říká sv, Jan Chryzostom, ve srovnání s pekelným trápením. „Vezmi oheň, vezmi rozžhavené železo, to všechno je pouze stín vedle tohoto trápení.“ Také všechny jeho schopnosti budou mít svůj trest. Zatracence bude týrat paměť, která mu bude připomínat, kolik měl na světě času, aby získal spásu, a promarnil ho na to, aby byl zavržen. Připomene mu milosti přijaté od Boha, kterých nechtěl pro sebe využít. Rozum mu představí, jak veliké je dobro, které ztratil v Bohu a v ráji. A že na tuto zhoubu již není žádného léku. Vůle mu představí, že jsou pro něho ztraceny všechny věci, které by si mohl žádat. Choutky svévolníků přijdou nazmar (Ž 111,10). Ubožák, nebude mít jíž nikdy to, po čem touží, ale bude mít to, co je mu odporné, co bude jeho věčným trápením, Chtěl by vyjít z tohoto soužení, najít pokoj, ale pokoj už nikdy mít nebude.

Modlitba

Můj Ježíši, tvoje krev a tvoje smrt jsou moje naděje. Zemřel jsi, abys mě vysvobodil od věčné smrti. A kdo více , Pane, získal tvými tvými zásluhami a tvým utrpením, než já ubohý, který jsem si tolikrát zasloužil peklo? Nedovol mi, aby žil nevděčně za tolik milostí, které jsi mi prokázal. Vysvobodils mě z pekelného ohně, protože jsi nechtěl, abych hořel v ohni trápení, zapal mě sladkým ohněm tvé lásky. Pomoz mi, abych se ti mohl zalíbit tak, jak si přeješ. Kdybych byl nyní v pekle, nemohl bych tě již milovat, ale dokud tě mohu milovat, chci tě milovat. Miluji tě, nekonečná dobroto, miluji tě, můj Vykupiteli, který jsi mě tak miloval. Jak jsem mohl žít takový čas a nemyslet na tebe, který jsi na mne nikdy nezapomněl. Kdybys na mě přestal myslet, byl bych v pekle a nelitoval bych svých hříchů. Tato bolest, kterou cítím ve svém srdci, že jsem tě urážel, tato touha, že se snažím tě náležitě milovat, to jsou dary tvé milosti, která mi pomáhá. Děkuji ti za to, můj Ježíši. Doufám, že nadále ti daruji zcela svůj život, který mi ještě zbývá. Zříkám se všeho. Chci myslet jen na to, abych ti sloužil tak, jak se ti líbí. Připomínej mi stále peklo, které jsme si zasloužil, a milosti, které jsi mi udělil. Nedovol, aby se ještě někdy k tobě otočil zády a abych tak sám sebe odsoudil do této propasti trestů.

Matko Boží, pros za mě hříšného. Tvoje přímluva mě vysvobodila z pekla. Vysvobodˇ mě ještě svou přímluvou od hříchu, který jediný mě může znovu odsoudit do pekla.

Všechny tyto tresty jsou ničím proti trestu nejsvětější ztráty. Peklo nedělají peklem temnota, zápach, křik, oheň; trestem pekla je trest ztráty Boha. Svatý Bruno říká: „Mohou se muka zvyšovat, jen když neztrácíme Boha“ (Kázání o posl. Soudu). Svatý Jan Zlatoústý říká: „Kdybys tisíckrát řekl peklo, neříkáš nic, co by se vyrovnalo této bolesti“ (Hom. 49). Svatý Augustin dodává, že se kdyby zavržení mohli těšit pohledem na Boha, „žádný trest by necítili“ a peklo by se změnilo na nebe. (De tripl. Hab) . Abychom pochopili něco z tohoto trestu, představme si, že někdo ztratí perlu drahou 100 denárů. Cítí velkou bolest a ztrátu, ale kdyby perla stála 200, cítil by dvojnásobný trest. Kdyby stála 400, tím hůře. S cenou vzrůstá hodnota ztráty, a tím trest. Ale co ztratil zavržený? Nekonečné dobro, kterým je Bůh. Svatý Tomáš říká, že zavržený pociťuje nekonečný trest: „Trest zavrženého je nekonečný, protože jde o ztrátu nekonečného dobra“ (De Th.1.2.q87. a. 4).

To je jediný trest, kterého se bojí světci Jak říká sv. Augustin, to je trest pro milující, nikoliv pro zatvrzelé. Sv. Ignác z Loyoly říká: Pane, snesu každý trest, ale tento ne, být zbaven tebe. Tento trest však není ničím pro hříšníky, kteří jsou spokojení s tím, že žijí měsíce a roky bez Boha, protože ti ubožáci žijí v temnotách. Když umírají, nepoznávají velké dobro, které ztrácejí. Ale když duše vyjde z těla, , ihned pocítí, že byla stvořena Bohem. „Když se duše oddělí od těla, ihned chápe Boha jako nejvyšší dobro, pro které byla stvořena“, říká sv. Antonín. Ihned zamíří a chce se obejmout s nejvyšším dobrem. Ale protože je stavu hříchu, je od Boha odstrčena. Když vidí pes zajíce, ale někdo ho drží na řetězu, snaží se vší silou uvolnit. Duši oddělenou od těla přitahuje mocně Bůh, ale hřích ji odlučuje od Boha a posílá do pekla. Vaše nepravosti vás oddělily mezi sebou a od Boha (Iz 59, 2). Celé peklo tedy spočívá v prvních slovech rozsudku: Odejděte ode mne, zlořečení Odejděte, nechci, abyste patřili na moji tvář. Proto když David odsoudil Absolona, aby se před ním již neobjevil, byl to pro Absolona tak velký trest, že řekl: Povězte mému otci, ať mi dovolí spatřit jeho tvář, nebo ať mě usmrtí. ( 2 Kr 14.24). Co se stane, když Bůh řekne zemřelé duši: „Odejdi ode mne, nechci tě již vidět!“ Skryji před ním svou tvář a dolehne na něj všechno zlé (Deut 31,17). Zavrženým Ježíš řekne: „Nejste moji a já nejsem váš ( srov. Oz 1,9). Jaká je to bolest pro syna, když umírá jeho otec, nebo pro manželku, které umírá manžel.: „Otče, již nikdy tě neuvidím!“ A když se zeptáme odsouzené duše, která pláče: „Proč tak pláčeš?“ Odpoví nám to jediné: „Pláču, protože jsme ztratila Boha Již nikdy ho neuvidím. Kdyby alespoň mohla v pekle svého Boha milovat a odevzdat se do jeho vůle. Ale nikoliv. Kdyby to mohla udělat, peklo by přestalo být peklem. Nemůže se odevzdat do Boží vůle, protože se stala nepřítelem Boží vůle. Nemůže Boha milovat, naopak nenávidí ho a bude ho navěky nenávidět. To bude její peklo: poznávat, že Bůh je nejvyšší dobro, a přitom bude nucena ho nenávidět a současně poznávat, že je hoden nejvyšší lásky. Když se Kateřina Janovská ptala démona, kým je, odpověděl: „Jsem ten prokletý, který byl zbaven Boží lásky“. Tak zavržený bude nenávidět Boha a zlořečit mu, bude mu zlořečit i za ta dobrodiní, která mu prokázal, když ho stvořil, vykoupil, obdařil svátostmi křtu, pokání a především svátostí oltářní. Bude nenávidět všechny anděly a svaté, a zvláště bude nenávidět svého anděla strážce, všechny svaté ochránce a nejvíce Boží Matku. Ale hlavně bude proklínat tři božské Osoby, z nich hlavně Božího Syna, který zemřel pro jeho spásu, bude proklínat jeho rány, jeho krev, jeho utrpení a jeho smrt.

Modlitba

Můj Bože, ty jsi mé nejvyšší dobro, dobro nekonečné, a já jsem tě tolikrát dobrovolně ztratil. Věděl jsem již, že svým hříchem ti působím velkou hořkost a že ztrácím tvoji milost, a přesto jsem to udělal. Kdybych tě neviděl probodeného na kříži, jak za mě umíráš, můj Bože, neměl bych odvahu znovu tě vyhledat a prosit o odpuštění. Věčný Otče, nedívej se na mne, ale pohleď na tohoto svého milovaného Syna, který u tebe hledá pro mne milost. Vyslyš ho a odpusť mi. V tuto dobu jsem měl být v pekle již tolik let bez naděje, že tě budu moci milovat a získat zpět tvoji ztracenou milost. Můj Bože, lituji ze všeho zla nejvíce toho, že jsem ti spáchal takovou křivdu, že jsem se zřekl tvého přátelství a pohrdl tvojí láskou, kterou chováš k spravedlivým na této zemi. Kéž bych byl umřel, než jsme poprvé zhřešil! Jak jsem mohl být tak slepý a tak bláznivý? Děkuji ti, můj Pane, že jsi mi poskytl čas, abych to mohl napravit. Jelikož pro tvé milosrdenství nejsem nyní v pekle a mohu tě milovat, můj Bože, chci tě milovat. Nechce již odkládat a chci se zcela obrátit k tobě. Miluji tě, nekonečné dobro, miluji tě, můj živote, , můj poklade, moje lásko, mé všechno. Připomínej mi stále lásku, kterou jsi mi daroval, a peklo, kde jsem měl již být. Kéž mě tato myšlenka vždy provází, abych ti vyznával lásku a stále opakoval: miluji tě, miluji tě, miluji tě.

Ó Maria, Královno naděje a moje Matko, kdybych byl v pekle, nemohl bych tě už milovat. Miluji tě, drahá Matko, a důvěřuji, že nedovolíš, abych přestal milovat tebe a mého Boha. Pomáhej mi a pros za mě mého Ježíše!

Věčnost pekla

A půjdou do věčného trápení (Mat. 25,46)

Kdyby peklo nebylo věčné, nebylo by peklem. Trest, který netrvá dlouho, není velký trest. Máme nemocného, kterému operují nádor, jinému vypalují gangrénu. Je to velká bolest, ale protože brzy skončí, není to velké trápení. Ale jaká by to byla muka, kdyby toto řezání nebo operace plamenem trvala týden nebo celý měsíc? Když utrpení trvá velmi dlouho, i když je lehčí, třeba bolest očí, bolest zubu, stává se nesnesitelnou. A co říkám bolest, i divadlo nebo hudba, které by trvaly celý den, byly by k nesnesení, protože by se staly nudné a což teprve, kdyby to trvalo měsíc, celý rok? Ale co bude peklo, kde se neposlouchá stále stejná komedie nebo hudba, kde se nejedná jen o bolest očí nebo zubu, není to bolest řezání nebo žhavého železa, ale kde jsou najednou všechna muka, všechny bolesti. A jak dlouho? Po celou věčnost . Budou mučeni ve dne v noci po celé věky (Zj 20,10).

Tato věčnost je článek víry. Není to nějaký názor, ale pravda, kterou opakovaně dosvědčuje Písmo svaté: Odejděte od mne, zlořečení, do ohně věčného (Mt 25,4). A půjdou do věčného trápení (tamt. 46). Dostane se jim za trest věčné záhuby (2 Sol 1,9). Jejich červ nehyne a oheň nehasne (Mk 9, 48). Tak jako sůl konzervuje , tak pekelný oheň nejenže zavržené trýzní, ale má také funkci soli, aby zachovával jejich život. „Oheň tam stravuje, aby navždy uchovával“! ( sv. Bernard. Meditace).

Jaké by to bylo bláznovství, kdyby někdo, aby si dopřál jeden den povyražení, dovolil, aby byl uvězněn v díře dvacet nebo třicet let? Kdyby peklo trvalo sto let, co říkám, kdyby trvalo jen rok nebo dva, bylo by to velké bláznovství pro chvilku rozkoše dát se odsoudit na tři roky do ohně. Ale zde se nejedná o třicet, sto nebo tisíc, ba ani o sto tisíc let; zde se jedná o věčnost, jedná se o to trpět stále stejná nevýslovná muka, která nikdy neskončí a ani o trochu se nepoleví Proto měli pravdu světci, dokud byli na živu, a tím také v nebezpečí, že budou zatraceni, když plakali a třásli se. Blahoslavený Izaiáš, opat, když trávil čas na poušti v postu a pokání, plakal a naříkal: „Běda mně ubohému, že ještě nejsem osvobozen od pekelného ohně.“

Pocity a modlitby

Ach, můj Bože, kdybys mě poslal do pekla, jak jsem již vícekrát zasloužil, a pak mě odtamtud pro své milosrdenství osvobodil, jak nesmírně bych ti byl zavázán! Jak svatý život bych začal vést! Ale ty jsi mě s ještě větším milosrdenstvím od toho všeho uchránil. Vrátím se k tomu, že tě budu urážet a provokovat tvůj hněv, abys mě poslal do vězení s těmi, kteří se vzbouřili proti tobě, kde se již trápí tolik zavržených, kteří ani nehřešili tolik, jako já? Můj Vykupiteli, tak jsem jednal v minulosti a místo abych využíval čas k tomu, abych oplakával své hříchy, často jsem tě ještě více urážel. Děkuji tvé nekonečné dobrotě, že mě takto snášela. Kdyby nebyla nekonečná, jak bych již musel trpět! Děkuji ti, že jsi měl se mnou tolik trpělivosti a čekal na mě až dodnes. Děkuji ti za světlo, které mi poskytuješ, že mi tak dáváš poznávat mé bláznovství, když jsem tě urážel tolika hříchy. Můj Ježíši, zavrhuji je a lituji jich z celého srdce. Odpusť mi pro své umučení a stůj při mně se svou milostí, abych tě již nikdy neurážel. Oprávněně se musím obávat, že při dalším smrtelném hříchu mě již opustíš. Můj Pane, prosím tě, postav mi před oči onu svatou bázeň, když mě ďábel bude opět navádět, abych tě urazil. Můj Bože, miluji tě, a nechci tě již nikdy ztratit. Pomáhej mi svou milostí!

Svatá Panno, dej, ať vždy myslím na tebe ve svých pokušeních, abych nikdy neztratil Boha. Maria, ty jsi moje naděje.

Věčnost pekla 2

Kdo jednou vstoupí do pekla, navěky z něho nevyjde. Této myšlenky se děsil David: Ať mě nepohltí hlubina, ať nade mnou studnice nezavře ústa. (Ž69, 16) Když zatracenec padne do propasti trápení, její chřtán se uzavře a již nikdy se neotevře. Peklo má vstupní bránu, nemá však východ. S. Eusebius říká: „Sestup existuje, ale výstup zde nebude.“ Dokud hříšník žije, může mít stále naději na nápravu, ale jakmile ho smrt zastihne v hříchu, všechny naděje pro něho končí. Když zemře ničemník, naděje přijde vniveč. (Př 11,7). Kdyby si mohli zavržení dělat alespoň nějakou klamnou naději, a tak nacházet ve svém zoufalství aspoň trochu útěchy. Když nemocný leží na lůžku a lékaři mu nedávají naději na uzdravení, těší se a říká si: Snad se najde jiný lékař, který bude mít prostředek k uzdravení. Odsouzenec na galeje si činí naději: Kdo ví, snad se něco přihodí, co mě zbaví mých pout. Odsouzený ve vězení se také může těšit klamnou nadějí. Ale v pekle není vůbec žádná naděje, ani ta falešná, není zde žádné „ kdo ví“. Zavržený bude stále vidět před svým zrakem nápis o svém odsouzení, že musí navždy zůstat a bědovat v této propasti strastí: Jedni půjdou k věčnému životu, druzí k pohaně a věčné hrůze (Dan 12, 2). Zavržený nejen trpí tím, co trpí v každém okamžiku, ale musí snášet každým okamžikem trest věčnosti: To čím teď trpím, tím budu trpět věčně. „Nese tíhu věčnosti“ ( Tertulián).

Prosme tedy Pána, tak jak se modlil sv. Augustin: „Zde pal, zde mě sekej a nešetři, abys mě ušetřil na věčnosti“. Tresty tohoto života pominou. Tvoje šípy odletí, i hlas hromu, který duní v mračnech (Ž 77, 18). Ale hlas odsouzení duní věčně: Odejděte ode mne, zlořečení, do věčného ohně, a to stále dokola, kolo je obrazem věčnosti, která nemá konce. Strašný bude onen pekelný trest, ale to, co na něm bude nejstrašnějšího, bude jeho věčná neodvolatelnost.

Ale jaká je to spravedlnost, řekne zatracenec, trestat hřích, který trvá chvíli, věčným trestem? Na to odpovídám: Jak si mohl hříšník dovolit pro jeden okamžik svého potěšení urazit Boha nekonečného majestátu? Také v lidském soudnictví se míra viny neměří podle času, ale podle kvality zločinu. „Vražda se netrestá chvilkovým trestem, protože byla spáchána v okamžiku“ ( sv. Tomáš). Na smrtelný hřích je i peklo málo. Za urážku nekonečného majestátu přísluší nekonečný trest. „ Za nekonečné bezpráví přísluší nekonečný trest.“ A jak říká sv. Tomáš, „protože tvor není schopný nekonečného trestu co do intenzity, spravedlivě ho trestá Bůh trestem nekonečným v jeho trvání“.

Kromě toho trest musí být nutně věčný, aby odsouzený nemohl svou vinu odčinit. V tomto životě totiž může kající hříšník za svou vinu zadostiučinit, když se spojí s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Ale z těchto zásluh je zvržený vyloučen, takže již nemůže Boha usmířit. A protože jeho hřích je věčný, věčný musí být také jeho trest. ;Nikdo není schopen vyplatit Bohu sám sebe (Ž 49, 8), neboť, jak říká sv. Antonín, „zde už hříšník není schopen litovat“. A proto Bůh bude na něho vždy rozhořčený. „Je to lid, na který se Hospodin hněvá navěky (Malach. 1,4). Navíc, i kdyby mu Bůh chtěl odpustit, zavržený odpuštění odmítá, protože jeho vůle je zatvrzelá v nenávisti proti Bohu. Jak říká Inocenc III., „bezbožní se nepokoří, nýbrž vzroste v nich zloba nenávisti.“ Svatý Jeroným říká o zatracených, že jsou nenasytní v touze po hříchu. „Rána zavrženého je nevyléčitelná, protože dokonce odmítá se uzdravit .

Modlitby

Můj Vykupiteli, kdybych byl v tuto hodinu zavržen, jak zasloužím, byl bych podněcován k nenávisti proti tobě, můj Bože, byl bys pro mě mrtvý? Ó Bože, jaké by to bylo peklo nenávidět tebe, který jsi mě tolik miloval a jsi nekonečná krása, nekonečná dobrota, nekonečná láska. Nuže, kdybych byl nyní v pekle, byl bych v tak nešťastném stavu, že bych ani nechtěl odpuštění, které mi nyní nabízíš? Můj Ježíši, děkuji za milosrdenství, které jsi uplatnil, takže mi může být odpuštěno a mohu tě milovat, chci opuštění a chci tě milovat. Nabízíš mi odpuštění a já o ně žádám, doufám v tvé zásluhy. Lituji všech urážek, kterých jsem se dopustil, nekonečná Dobroto, a ty mi odpouštíš. Miluji tě z celé své duše. Pane, co zlého jsi mi způsobil, abych tě nenáviděl jako mého trvalého nepřítele? Kterého přítele jsem kdy měl, který by pro mě trpěl, tak jako jsi trpěl ty, můj Ježíši? Nedovol prosím, abych upadl do tvé nemilosti a ztratil tvou lásku. Dej raději, ať zemřu, než aby mě potkalo toto největší neštěstí.

Maria, skryj mě pod svůj plášť a nedovol, abych se kdy vzbouřil proti Bohu a proti tobě.

Během života je smrt pro hříšníka tou nejobávanější věcí, ale po smrti bude tím nejvroucnějším přáním. Budou hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát umřít, ale smrt od nich uteče (Zj 9,6). Svatý Jeroným napsal: „Smrti, jak sladká bys byla pro ty, kterým jsi byla tak hořká!“ David říká v žalmu 48, 15, že zavržené pase smrt: Svatý Bernard to vysvětluje: „Tak jako ovce, když se pase, požírá stébla, ale kořeny zachovává, tak smrt zavržené každým okamžikem zabíjí, ale nechává je při životě, aby pokračovali ve svém životě s věčným trestem.“
Podobně praví sv. Řehoř, že zatracenec umírá každým okamžikem, aniž by zemřel. Když člověk umírá bolestí, každý s ním má soucit. Kéž by měl zavržený někoho, kdo by s ním cítil. Nikoliv, každým okamžikem zmírá bolestí, ale nemá nikoho, kdo by ho politoval. Zenon odsouzený do jámy křičel: Smilujte se a vypusťte mě. Ale nikdo ho neslyšel, až byl nalezen mrtvý, ačkoliv z hladu ukusoval vlastní paže. Zatracenci křičí z pekelné jámy, říká sv. Cyril Alexandrijský, ale nikdo nepřichází, aby je vytáhl, a nikdo s nimi nemá soucit.
A jak dlouho bude trvat toto jejich neštěstí? Navždy navždy. Vypráví se v Duchovních cvičeních od P. Segneriho, že v Římě byl vymítán jeden ďábel, který přebýval v posedlém. Na otázku, jak dlouho musí být v pekle, udeřil rukou do židle a vzkřikl: „Navždy navždy!“ Byla to taková hrůza, že mnoho mladých lidí z Římského semináře, kteří byli přítomni, vykonalo generální zpověď a změnilo zcela svůj život jen kvůli dvěma slovům: Navždy, navždy. Ubohý Jidáš! Již uplynulo tisíc šest set let, která tráví v pekle, a jeho peklo je stále jen na samém začátku. Ubohý Kain! Je již v plamenech 5700 let a peklo je stále na svém začátku. Jiného démona se zeptali, kdy se dostal do pekla: Včera. Jak to, včera, nešel jsi do pekla před více než 5 000 lety? Odpověděl znovu: Kdybyste věděli, co to znamená věčnost, věděli byste, že pět tisíc let je proti věčnosti pouhý okamžik. Kdyby anděl řekl zatracenému: Vyjdeš z pekla, až uplyne tolik století, kolik je všech kapek vody, kolik je listů na stromech, kolik je písku v moři, jásal by více než žebrák, který se dověděl, že se stal králem. Protože po uplynutí všech těchto staletí, by věci nebyly stále na začátku. Každý odsouzený by rád udělal s Bohem tuto dohodu: Pane, znásob moje utrpení, jak chceš, ale urči mu konec, a budu spokojen. Ale ne. Tento konec nikdy nebude, Boží trouba netroubí v pekle nic jiného než: navždy, navždy, navždy.

Zavržení se zeptají démonů: Jak daleko je noc? (Iz 21,11) Kdy to skončí? Kdy skončí tyto temnoty, tento křik, tento zápach, tyto plameny, tato muka? A oni odpovídají. Nikdy, nikdy. A jak dlouho budou trvat? Stále, stále.

Ó Pane, dej světlo tolika slepým, kteří na varování, aby pomysleli na peklo, odpovídají: Půjdu do pekla? No tak co, to se vydrží. Bože, oni nemají trochu trpělivosti, aby vydrželi trochu zimy nebo trochu horka v pokoji, aby snesli nějakou nepříjemnost. A pak budou muset mít trpělivost, aby setrvali v moři ohně, deptání démony a opuštěni od Boha po celou věčnost!

Pocity a modlitby

Otče milosrdný, ty neopouštíš toho, kdo tě hledá (Ž 9,11). Tolikrát jsem se v minulosti otočil k tobě zády, a ty jsi mě neopustil. Neopouštěj mě nyní, když tě hledám. Lituji, nejvyšší Dobro, že jsem tak jednal proti tvé milosti, kterou jsem vyhodil za nic. Pohleď na slzy svého Syna, vyslechni jeho hlas, který prosí, abys mi odpustil, a uděl mi odpuštění. A ty, můj Spasiteli, připomínej mi stále muka, která jsi pro mne vytrpěl, lásku, kterou jsi mi přinesl, nevděčnost, kterou jsem ti to tolikrát projevil a za kterou jsem zasloužil peklo. Dej, ať oplakávám bolest, kterou jsem ti způsobil, a ať ve mně stále plane láska k tobě. Ježíši, jak bych mohl nehořet láskou k tobě, když pomyslím, že jsem už tolik let mohl trpět v pekle a hořet tam po celou věčnost, a Tys pro mě dobrovolně umřel, abys mě s takovým milosrdenstvím vysvobodil? Kdybych byl nyní v pekle, nenáviděl bych tě, ale nyní tě miluji a chci tě milovat navždy. Důvěřuji v tvou svatou Krev. Miluješ mě, a já miluji Tebe. Budeš mě milovat vždy, když tě neopustím. Spasiteli, zachraň mě z neštěstí, že bych tě opustil, a dělej se mnou, co chceš. Zasloužím každý trest a přijímám ho, jen když mě vysvobodíš z trestu, že bych byl navěky zbaven tvé lásky.

Maria, moje útočiště, kolikrát jsem sám sebe odsoudil do pekla, a ty jsi mě vysvobodila? Vysvoboď mě nyní od hříchu, který jediný mě může zbavit Boží milosti a zavést mě do pekla.
Public domain
Roberto 55
Povinne citanie pre vsetkich katolikov.
ekans
tak dobře čti, modernisto
Roberto 55
podla teba Ekans je sv. Alfonz Liquori modernista? A z coho usudzujes, ze som modernista? Vobec sa nepozname a nevies ani moje nazory.
ekans
ale poznáme @Roberto 55
Roberto 55
ale nepoznate monsieur