Clicks561

Grußwort des emeritierten Papstes Benedikt XVI. in der Beisetzungsfeier von Kardinal Joachim Meisner, am 15.07.2017

Libor Halik
1
Vatikanstadt 11. 7. 2017. In dieser Stunde, in der die Kirche von Köln und gläubige Menschen weit darüber hinaus Abschied nehmen von Kardinal Joachim Meisner, bin auch ich in meinem Herzen und …More
Vatikanstadt 11. 7. 2017. In dieser Stunde, in der die Kirche von Köln und gläubige Menschen weit darüber hinaus Abschied nehmen von Kardinal Joachim Meisner, bin auch ich in meinem Herzen und meinen Gedanken bei Ihnen und folge deshalb gern dem Wunsch von Kardinal Woelki, ein Wort des Gedenkens an Sie zu richten.
Als ich vergangenen Mittwoch durch ein Telefonat den Tod von Kardinal Meisner erfuhr, wollte ich es zunächst nicht glauben. Am Tag zuvor hatten wir noch über das Telefon miteinander gesprochen. Aus seiner Stimme klang die Dankbarkeit dafür, dass er nun im Urlaub angelangt war, nachdem er am Sonntag zuvor (25. Juni) noch an der Seligsprechung von Bischof Teofilius Matulionis in Vilnius teilgenommen hatte. Die Liebe zu den Kirchen in den Nachbarländern im Osten, die unter der kommunistischen Verfolgung gelitten hatten, wie die Dankbarkeit für das Standhalten in den Leiden jener Zeit hat ihn zeitlebens geprägt. Und so ist es wohl doch kein Zufall, dass der letzte Besuch in seinem Leben einem der Bekenner des Glaubens in jenen Ländern gegolten hat.
Was mich an den letzten Gesprächen mit dem heimgegangenen Kardinal besonders beeindruckt hat, war die gelöste Heiterkeit, die innere Freude und die Zuversicht, zu der er gefunden hatte. Wir wissen, dass es ihm, dem leidenschaftlichen Hirten und Seelsorger, schwerfiel, sein Amt zu lassen und dies gerade in einer Zeit, in der die Kirche besonders dringend überzeugender Hirten bedarf, die der Diktatur des Zeitgeistes widerstehen und ganz entschieden aus dem Glauben leben und denken. Aber um so mehr hat es mich bewegt, dass er in dieser letzten Periode seines Lebens loszulassen gelernt hat und immer mehr aus der tiefen Gewissheit lebte, dass der Herr seine Kirche nicht verlässt, auch wenn manchmal das Boot schon fast zum Kentern angefüllt ist.
Zwei Dinge haben ihn in der letzten Zeit immer mehr froh und gewiss werden lassen.
Zum einen hat er mir immer wieder berichtet, wie es ihn mit tiefer Freude erfüllt, im Bußsakrament zu erleben, wie gerade junge Menschen, vor allem auch junge Männer, die Gnade der Vergebung erleben – das Geschenk, wirklich das Leben gefunden zu haben, das ihnen nur Gott geben kann.
Das andere, was ihn immer neu berührt und freudig gestimmt hat, war das leise Wachsen der eucharistischen Anbetung. Beim Weltjugendtag in Köln war ihm dies ein zentraler Punkt – dass es Anbetung gebe, eine Stille, in der nur der Herr zu den Herzen spricht. Manche Experten der Pastoral und der Liturgie waren der Meinung, dass sich eine solche Stille im Hinschauen auf den Herrn bei einer so riesigen Anzahl von Menschen nicht erreichen lasse. Einige waren wohl auch der Meinung, eucharistische Anbetung sei als solche überholt, da ja der Herr im eucharistischen Brot empfangen und nicht angeschaut werden wolle. Aber dass man dieses Brot nicht essen kann wie irgendwelche Nahrungsmittel und dass den Herrn im eucharistischen Sakrament zu „empfangen“ alle Dimensionen unserer Existenz einfordert – dass Empfangen Anbeten sein muss, ist inzwischen doch wieder sehr deutlich geworden. So ist die Weile der eucharistischen Anbetung beim Kölner Weltjugendtag zu einem inneren Ereignis geworden, das nicht nur dem Kardinal unvergesslich blieb. Dieser Augenblick war ihm seither immer inwendig gegenwärtig und ein großes Licht für ihn.
Als an seinem letzten Morgen Kardinal Meisner nicht zur Messe erschien, wurde er in seinem Zimmer tot aufgefunden. Das Brevier war seinen Händen entglitten: Er war betend gestorben, im Blick auf den Herrn, im Gespräch mit dem Herrn. Die Art des Sterbens, die ihm geschenkt wurde, zeigt noch einmal auf, wie er gelebt hat: Im Blick auf den Herrn und im Gespräch mit ihm. So dürfen wir seine Seele getrost der Güte Gottes anempfehlen. Herr, wir danken dir für das Zeugnis deines Dieners Joachim. Lass ihn nun Fürbitter für die Kirche von Köln und auf dem ganzen Erdenrund sein! Requiescat in pace!
(gez. Benedikt XVI.)
Libor Halik
15.7.2017 Benedikt XVI. vzpomíná na kardinála Meisnera. Vatikán/Německo. „Rád plním přání kardinála Woelkiho, který mne požádal o vzpomínku na svého předchůdce“, napsal před několika dny (11.7.) Benedikt XVI. v listě, který dnes zazněl v kolínské katedrále při pohřbu kardinála Joachima Meisnera. „Když jsem dozvěděl o kardinálově smrti, nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Ještě den před jeho úmrtím …More
15.7.2017 Benedikt XVI. vzpomíná na kardinála Meisnera. Vatikán/Německo. „Rád plním přání kardinála Woelkiho, který mne požádal o vzpomínku na svého předchůdce“, napsal před několika dny (11.7.) Benedikt XVI. v listě, který dnes zazněl v kolínské katedrále při pohřbu kardinála Joachima Meisnera. „Když jsem dozvěděl o kardinálově smrti, nemohl jsem tomu zpočátku uvěřit. Ještě den před jeho úmrtím jsme totiž spolu telefonicky hovořili a z jeho hlasu zněla vděčnost, že odjel na dovolenou poté, co se ještě předchozí neděle (25.6.) ve Vilniusu účastnil blahořečení biskupa Teofilia Matulionise“, uvozuje emeritní papež své poselství, publikované kolínským arcibiskupstvím. „Celoživotně se vyznačoval láskou k církvím sousedních východních zemí, které trpěly komunistickým pronásledováním, stejně jako vděčností za vytrvalost v utrpení každého času. A tak jistě není náhodou, že jeho poslední cesta byla věnována právě jednomu z vyznavačů víry těchto zemí.

V posledních rozhovorech, které jsme s kardinálem Meisnerem vedli před jeho skonem, mne obzvláště ohromovala jeho uvolněná veselost, vnitřní radost a naděje, ke kterým dospěl. Víme, jak pro něj – jako zaníceného pastýře a pastoralistu – bylo těžké odejít z úřadu, a to právě v době, kdy církev nutně potřebovala přesvědčivé pastýře, kteří by odporovali diktatuře nastolené duchem doby a kteří by zcela rozhodně žili a mysleli z víry. O to více mne tedy přivádělo k pohnutí, že se v tomto posledním období svého života naučil odpoutanosti a stále více žil z nejhlubšího vědomí, že Pán neopustí svou církev, ačkoli její bárka je někdy tak plná, že jí hrozí překocení. (L: což je právě nyní. V závěru, papežem Lvem XIII. předpovězených 100 letech, dosud NEJVĚTŠÍHO ničení Katolické církve satanem)

Byly tu dvě věci, které jej v poslední době stále více rozradostňovaly a utvrzovaly v této jistotě. Za prvé mne opakovaně zpravoval o tom, jak jej naplňuje hlubokou radostí, když při udílení svátosti smíření zakouší, jak mladí lidé – především pak mladí muži – prožívají milost odpuštění, onen dar, kterým skutečně nacházejí život, který jim dokáže dát pouze Bůh. To druhé, co se jej stále nově dotýkalo a působilo mu radostnou náladu, byl tichý nárůst eucharistické adorace. Při Světovém dni mládeže v Kolíně to pro něj byl ústřední bod – aby jeho součástí byla adorace, ticho, ve kterém k srdci mluví jenom Pán. Mnozí pastorační a liturgičtí znalci byli toho názoru, že takového ticha při pohledu na Pána v tak obrovském množství lidí není možné dosáhnout. Jiní zase mínili, že eucharistická adorace je jako taková překonaná, protože podle Pánova přání jej máme přijímat v eucharistickém chlebě, a nedívat se na něj. Avšak skutečnost, že tento chléb nelze požívat jako kteroukoli potravinu a že „přijímání“ Pána v eucharistické svátosti vyžaduje účast všech dimenzí našeho bytí – že tedy přijímání musí být klaněním, se mezitím opětovně projevila, a to velmi zřetelně. Chvíle eucharistické adorace při kolínském Světovém setkání mládeže se tak stala událostí, která se nezapomenutelně vryla nejenom do mysli kardinála Meisnera. Tento okamžik se mu od té doby stále niterně zpřítomňoval a přinášel mu velké světlo.

Když se kardinál Meisner svého posledního rána neukázal na mši, našli jej mrtvého v jeho pokoji. Breviář mu vypadl z rukou – zemřel totiž v modlitbě, v pohledu na Pána a v rozhovoru s Pánem. Způsob smrti, který mu byl darován, ještě jednou poukazuje na to, jak žil – v pohledu na Pána a v rozhovoru s Ním. Proto můžeme s jistotou jeho duši svěřit do Boží dobroty. Pane, děkujeme ti za svědectví tvého služebníka Joachima. Kéž se přimlouvá za církev v Kolíně a po celé zemi! Requiescat in pace!“, loučí se emeritní papež Benedikt XVI. se zesnulým kardinálem Meisnerem.
(jag) www.radiovaticana.cz/clanek.php4