Clicks671
apredsasatoci
4

Růst v důvěře: modlit se jako děti. (Kde je tvoja myseľ, tam je tvoje srdce.)

Ale jak máme růst v naprosté důvěře v Boha? Jak si ji uchovat a živit ji v sobě? Zajisté ne pouze pomocí intelektuálních a teologických úvah, ty v zkouškách neobstojí. Pomůže nám v tom kontemplativní pohled na Ježíše.
Hledět na Ježíše, který za nás pokládá život, živit se touto nesmírnou láskou, kterou nám zjevuje na kříži – to doopravdy probouzí důvěru. A jak by tomu mělo být jinak? Vždyť Bůh nám ve svém Synu podal nejvyšší důkaz lásky: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Jak by pohled na Ježíše neměl posilovat naše srdce v neochvějné důvěře v něj? Copak můžeme pochybovat o Bohu, který nám tak jasně prokázal svou lásku? Jak by tu nebyl pro nás, jak by nejednal cele a naprosto v náš prospěch? Jak by pro nás neudělal všechno, tento Bůh, který je přítelem lidí, jenž „neušetřil vlastního Syna, i když jsme ještě byli hříšníky…“?! Stojí-li Bůh na naší straně, jaké zlo by nás mohlo potkat? Vždyť „je-li Bůh s námi, kdo proti nám“ (srov. Řím 8,31-32)?
Z toho vidíme, jak je kontemplace naprosto nutná, chceme-li růst v důvěře. Koneckonců mnozí lidé jsou neklidní jen proto, že se nevěnují kontemp- lativní modlitbě, nerozjímají nad Božím slovem. Nenajdou si čas, aby sytili své srdce a vrátili mu pokoj pomocí láskyplného pohledu upřeného na Ježíše. Máme-li se ubránit strachu a malomyslnosti, je třeba, abychom mohli v osobním setkání s Bohem „okusit a vidět, jak je dobrý Hospodin“ (srov. Žl 34,9). Jistota víry, kterou získáme díky pravidelné modlitbě, je daleko silnější než ta, která pramení z rozumového uvažování, byť by se jednalo o vysokou teologii.
Útoky zla, jakož i myšlenky malomyslnosti a poraženectví přicházejí neustále, naše modlitba proto musí být stálá a vytrvalá, abychom se jim ubránili. Kolikrát se mi stalo, že jsem šel na svou každodenní hodinku adorace Nejsvětější svátosti ustaraný či pl- ný obav, a aniž by se během modlitby událo něco zvláštního – nic výjimečného jsem neuslyšel ani nepocítil –, vyšel jsem z kaple s pokojným srdcem. Vnější situace byla stále stejná, zůstávaly i problémy, které bylo třeba řešit, ale mé srdce se proměnilo a dokázalo jim už čelit pokojně. Duch Svatý vykonal své skryté dílo.
Nepřeháním tedy, jestliže zdůrazňuji nezbytnost tiché modlitby, která je skutečným pramenem vnitřního pokoje. Jak se odevzdat Bohu a důvěřovat mu, pokud se známe jen „na dálku“? „Zvěděl jsem o tobě jen podle doslechu, ale nyní tě zří moje oči“ (Job 42,5). Naše srdce se probudí k důvěře pouze tehdy, když jej nejprve probudíme k lásce, když zatoužíme pocítit něhu a dobrotu Ježíšova srdce. A toho dosáhneme jen skrze pravidelnou kontemplativní modlitbu, skrze toto pokojné spočinutí v Bohu.
Učme se tedy odevzdanosti, naprosté důvěře v Boha, a to ve velkých i v malých věcech, s prostotou dítěte. Pán nám ukáže svou něhu, starostlivou péči a věrnost až převratným způsobem. A jestliže s námi někdy jedná na první pohled přísně a stroze, umí též projevit až nečekanou něhu – svým osobitým způsobem, svou něžnou a čistou láskou. Například svatý Jan od Kříže na sklonku života putuje do kláštera, kde chce dožít své dny. Je velmi nemocný, vyčerpaný a na pokraji sil, když tu náhle dostane chuť na chřest, který měl rád jako dítě. A vedle kamene, kam se posadí, aby si trochu vydechl, objeví jako zázrakem svazek chřestu.
Uprostřed našich zkoušek zakoušíme také projevy něžné Lásky. Nejsou vyhrazeny jen svatým. Nabízejí se všem chudým Páně, kteří skutečně věří, že Bůh je jejich Otec. Stanou se pro nás daleko mocnější pobídkou k tomu, abychom se zcela odevzdali Bohu, než všechna naše rozjímání či rozumové úvahy.
Věřím, že v tom spočívá i pravá odpověď na tajemství zla a utrpení. Nemyslím filosofickou, ale existenciální odpověď: Budu-li se cvičit v odevzdanosti, učiním konkrétní zkušenost, že to „funguje“, že Bůh využívá všechno k mému dobru – dokonce i zlo, utrpení a mé vlastní hříchy. Z kolika věcí už jsme měli předem velký strach, aby se nakonec ukázaly jako snesitelné a zpětně i docela přínosné, když přešel první nápor bolesti? O čem jsem se domníval, že stojí proti mně, se nakonec projevilo v můj prospěch. A tak si říkám: Koná-li pro mě Bůh ve svém milosrdenství takové věci, jistěže je musí tajemně a skrytě dělat i pro všechny ostatní lidi a pro celý svět.

Často žijeme v této iluzi: rádi bychom, aby se změnily věci kolem nás, aby se změnily okolní podmínky. Domníváme se, že potom půjde všechno jako po másle. Jde však o závažný omyl. Není třeba změnit vnější okolnosti; změna musí nastat především v nás, v našem srdci. Mé srdce potřebuje očistit od sebelítosti a sebestřednosti, od smutku a beznaděje: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Blahoslavení, jejichž srdce je očištěné vírou a nadějí, kteří hledí na svůj život pohledem neseným jistotou, že navzdory okolnostem je v něm Bůh přítomen a stará se o naše potřeby. Máme-li tuto víru, uvidíme Boha: Zakusíme jeho Přítomnost, jež nás bude doprovázet a vést. Dokonce možná pochopíme, že mnohé okolnosti, které jsme považovali za negativní a škodlivé pro náš duchovní život, byly z hlediska Boží výchovy mocnými prostředky našeho růstu.
Martina Bohumila Lutherová
Platí jedno pravidlo: Nevychovance nemají rodiče pouštět mezi lidi.
Martina Bohumila Lutherová
NA ZAMYŠLENI.

Nazrel som na jeho srdce a našiel som v ňom dobrý zárodok. Nech ho veľmi silno zalieva vodou života zo Mňa, ktorú nájde vo veľkej hojnosti v Písme Starého a Nového zákona. Potom toto horčičné zrnko vzíde v bujnej sviežosti. A potom prídu čulo a veselo mnohí duchovia neba, a ubytujú sa medzi jeho vetvami a haluzami a keď potom uvidím veľkú radosť čulých duchov medzi vetvami a …
More
NA ZAMYŠLENI.

Nazrel som na jeho srdce a našiel som v ňom dobrý zárodok. Nech ho veľmi silno zalieva vodou života zo Mňa, ktorú nájde vo veľkej hojnosti v Písme Starého a Nového zákona. Potom toto horčičné zrnko vzíde v bujnej sviežosti. A potom prídu čulo a veselo mnohí duchovia neba, a ubytujú sa medzi jeho vetvami a haluzami a keď potom uvidím veľkú radosť čulých duchov medzi vetvami a haluzami novej rastliny zo Mňa (v ňom), potom prídem a rýchlo úplne prebudím i jeho ducha a učiním si u neho večný príbytok....

Duch cirkvi a duch lásky
Dále:
Najprv sa kajajte, potom modlite - Boh vás nepočúva -
Drahý priateľu, ak vedome hrešíš, ak robíš veci, ktoré vieš že Boh nenávidí, nemôžeš prísť pred Neho s dôverou, pretože On ťa nebude počúvať, Nebude ti naslúchať.
apredsasatoci
A naopak, jestliže člověk vloží všechno do rukou Božích, nechá mu svobodu dávat a brát, jak Pán uzná za vhodné, nalezne nepopsatelný vnitřní pokoj a svobodu. „Kdybychom věděli, co získáme, když se všeho vzdáme!“ říká svatá Terezie od Dítěte Ježíše. Jedná se o cestu dobra, neboť necháme-li Bohu volnou ruku, aby jednal, jak on sám chce, pak vězme, že on je schopen učinit nás šťastnými daleko lépe, …More
A naopak, jestliže člověk vloží všechno do rukou Božích, nechá mu svobodu dávat a brát, jak Pán uzná za vhodné, nalezne nepopsatelný vnitřní pokoj a svobodu. „Kdybychom věděli, co získáme, když se všeho vzdáme!“ říká svatá Terezie od Dítěte Ježíše. Jedná se o cestu dobra, neboť necháme-li Bohu volnou ruku, aby jednal, jak on sám chce, pak vězme, že on je schopen učinit nás šťastnými daleko lépe, než bychom to dokázali my sami. Vždyť on nás zná a miluje nás mnohem více, než se známe a milujeme my sami.
Svatý Jan od Kříže vyjadřuje tutéž pravdu jinými slovy: „Všechny dary mi byly dány – ve chvíli, kdy zajisté nám to dá jasně a v pravý čas najevo. Dá nám k tomu také potřebnou sílu, a tak naše odevzdání něčeho, v tu chvíli snad bolestné, vystřídá vzápětí hluboký pokoj.
Správným postojem je tedy jednoduše naše ochota dát Bohu všechno, a to bez jakéhokoli stresu a panikaření, a nechat ho s důvěrou jednat podle jeho záměrů.

Co dělat, když se nedokážeme odevzdat?
Tuto otázku jednou položili i stigmatizované Martě Robinové († 1981), která odpověděla bez velkých řečí: „Stejně se odevzdat!“ Tak zní odpověď světice a já si nedovolím nabízet žádnou jinou. Marta se tak připojuje ke slovům svaté Terezie od Dítěte Ježíše: „Mým jediným zákonem je naprostá odevzdanost!“
Plně se odevzdat Bohu nám není přirozené, je to milost, o niž je třeba prosit. Pán nám ji dá, budeme-li se vytrvale modlit: „Proste, a dostanete“ (Mt 7,7). Odevzdanost je plodem Ducha Svatého, ale Duch Páně neodmítne tento dar nikomu, kdo o něj s vírou žádá.
apredsasatoci
Žijeme ťažké časy!