Boží slovo na den 19.1. A.D. 2022

Ebionismus

Trvání na tom, že všichni křesťané nebo alespoň všichni židovští křesťané musí být obřezáni a dodržovat Mojžíšův zákon; víra, že Ježíš nebyl Bůh, ale anděl nebo častěji pouhý člověk, často s popřením narození z Panny; odmítání Pavlových listů; tvrzení, že Pavel byl falešný apoštol; a často odmítání všech evangelií kromě Matoušova nebo jeho revidované verze.

Termín "ebionit"

Mnozí církevní otcové odvozují název "ebionité" od údajného zakladatele jménem "Ebion", židovského křesťana, který měl po zničení Jeruzaléma žít v Pelle za Jordánem.

Moderní vědci vidí původ jména v hebrejském slově ebyon, které znamená "chudý". Tento výraz se původně používal pro křesťany, protože pocházeli z nižších sociálních skupin a byli zpravidla chudí (Gal 2,10; Sk 11,28-30; 24,17; Ř 15,25-31; 1K 1,26-29; 16,1-2; 2K 8-9).

Postupem času se výraz "ebionité" (hebrejsky Ebyonim) začal používat pro židovské křesťany a později pro heretické židovské křesťany. Tímto posledním významem se zabýváme.

V rané církvi existovaly tři skupiny židovských heretiků: Jedna z nich, judaisté, tvrdila, že všichni křesťané musí přijmout obřízku a dodržovat Mojžíšův zákon, aby byli spaseni. Mírnější strana, někdy nazývaná nazaréni, tvrdila, že všichni židovští křesťané musí být obřezáni a dodržovat Mojžíšův zákon, i když křesťané z pohanů to nepotřebují. Gnostická židovská skupina, někdy nazývaná elkasité, trvala na dodržování Mojžíšova zákona a přidala k tomu pohanské kosmické spekulace a uctívání andělů.

Vývoj kacířství

Ebionismus vznikl jako široké hnutí, nikoliv s jediným vůdcem. I kdyby byl Ebion z Pelly skutečnou osobou, mnohé názory ebionismu byly v raném židovském křesťanství běžné, zejména důraz na dodržování Mojžíšova zákona.

Ve Skutcích 10 bylo Petrovi zjeveno, že obřadní předpisy židovského zákona již nejsou závazné, zejména ty, které se týkaly rituální čistoty a oddělení Židů a pohanů. Do té doby se křesťané považovali za zvláštní sektu judaismu a předpokládali, že člověk musí být Žid (obřezaný strážce Mojžíšova zákona), aby mohl být křesťanem. Nové zjevení dané Petrovi ukázalo, že tomu tak není, i když nepřesvědčilo všechny židovské křesťany žijící v Jeruzalémě. Ti, kteří nebyli přesvědčeni, se stali heretiky, protože nedrželi krok s autentickým zjevením.

O nějaký čas později odešla skupina prvních ebionitů (judaistů) do syrské Antiochie, kde sídlil Pavel, a učila o nutnosti obřízky pro spasení. To rozpoutalo v rané církvi velkou kontroverzi a vedlo k prvnímu církevnímu koncilu v roce 49 po Kr. To však herezi zcela nezastavilo a v pozdějších letech skupiny ebionitů nadále sužovaly službu apoštola Pavla. Po dvou zničeních Jeruzaléma (70 a 135 n. l.) ebionitismus oslabil, ale vymřel až v pátém století.

S rozvojem církve se ebionité stále více odlišovali od katolického křesťanství. Odmítli většinu Nového zákona a sestavili upravené podoby Matoušova evangelia v hebrejštině nebo aramejštině. Tři z nich byly známy jako evangelium ebionitů, nazarénů a hebrejců.

Gnostická skupina ebionitů, nazývaná také elkasité, měla knihu, kterou obdržela od svého údajného zakladatele Elxaie. Tuto knihu údajně obdržel Elxai v roce 101 a do Říma ji v roce 220 přinesl Syřan Alkibiades. Podle Origena prý kniha spadla z nebe, ačkoli podle Hippolyta ji Elxai měl obdržet od anděla, který byl Synem Božím.

Jeden z rozdílů mezi těmito ebionity a běžnými gnostiky spočíval v tom, že zachovávali jednotu Boha Starého zákona s Bohem Nového. "Běžní" gnostici tvrdili, že Jehova (kterého označovali jako "Demiurga") je oddělený od novozákonního Boha lásky.

Ve druhém století a později se tvrzení, že Ježíš byl pouhý člověk, stalo nejznámějším doktrinálním tvrzením ebionismu. Někteří se domnívají, že to ovlivnilo vývoj islámu a jeho podobného pohledu na Ježíše.

Pravověrná odpověď

Rozhodující krok k vyvrácení judaistů byl učiněn v roce 49 n. l. na jeruzalémském koncilu, kde apoštolové spolu s presbytery církve rozhodli, že není nutné, aby se obrácení pohané nechali obřezat a dodržovali Mojžíšův zákon. Na tomto koncilu vydal Petr základní rozhodnutí (Sk 15,7-11), Pavel a Barnabáš předložili podpůrné důkazy (15,12) a Jakub Spravedlivý navrhl čtyři pastorační kodexy, které měly usnadnit realizaci rozhodnutí (15,13-21). Výsledkem byl okružní list (15,23-29), který platil pro všechny křesťanské obce (16,4). Judaisty to nezastavilo a Pavel byl nucen proti nim bojovat i později, především v listech Galatským a Římanům.

V Novém zákoně se hovoří také o gnostických ebionitech, ačkoli k jejich řešení nebyl svolán žádný koncil. V listu Kolosanům Pavel varoval před každým, kdo by se snažil své čtenáře nutit k dodržování Mojžíšova zákona nebo se oddával gnostickým praktikám, jako je uctívání andělů (Kol 2,16-18). Také kniha Židům s námahou zdůrazňuje nadřazenost Syna nad anděly (Žd 1,1- 14) a mnozí objevili protignostické motivy v Janově evangeliu a listech.

Jiná situace byla u umírněných ebionitů nebo nazarénů. Na rozdíl od judaistů netrvali na tom, aby byli pohané obřezáni, a na rozdíl od gnostiků se nesnažili spojovat křesťanskou víru s pohanskými prvky. Z tohoto důvodu se s nimi váhalo rozhodně vypořádat. Nový zákon svědčí o tom, že tři z hlavních apoštolů - Petr, Jakub a Pavel - se s touto skupinou snažili spíše vycházet než na ni útočit.

V listu Galaťanům 2,11-16 se dozvídáme, že Petr jednou v Antiochii přestal jíst s pohany, aby uklidnil nálady některých Židů, kteří město navštívili. To přimělo Pavla, aby ho veřejně pokáral (podobně jako později svatí občas potřebovali pokárat papeže), protože se choval pokrytecky, když učil, že pohané mohou být spaseni bez Zákona, ale choval se, jako by to stále byli cizinci, kterým je třeba se vyhýbat z důvodu rituální čistoty. Tato epizoda ukazuje, že se nazaretští sice mýlili, že křesťanští Židé nemusí dodržovat Mojžíšův zákon, a i když to Petr věděl, někteří apoštolové měli stále tendenci jim vycházet vstříc.

Spojitost s Jakubem a nazaretskými je zřejmá. V listu Galaťanům 2,12 se dozvídáme, že to byli jistí muži spojení s Jakubem, kteří přišli do Antiochie a přiměli Petra, aby se zdržel jídla s pohany. Ve Sk 15,20 se Jakub obává citlivosti židovských křesťanů, kteří by byli pohoršeni nevázanými pohanskými konvertity. Ve Sk 21,18-26 spolu se svou skupinou podněcuje Pavla k veřejnému uznání Zákona, podobně jako Petr.

Sám Pavel nazarénům při několika příležitostech vychází vstříc. V 1. Korintským 7,18 se zdá, že naznačuje, že je přípustné, aby Žid po konverzi ke křesťanství nadále žil jako Žid. Pavlova obřízka Timoteje ve Sk 16,3 byla jistě přizpůsobením se Židům a možná i židovským křesťanům. Hlavním aktem přizpůsobení v Pavlově kariéře je událost ve Skutcích 21. Jakub a presbyteři v Jeruzalémě přesvědčují Pavla, aby se podrobil židovským očistným rituálům a nechal se obětovat v Chrámu.

Výslovně uvedeným účelem tohoto činu je ukázat Pavlovu podřízenost Zákonu, aby "všichni poznali, že v tom, co jim o tobě [Pavlovi] bylo řečeno, není nic jiného, než že ty sám žiješ v dodržování Zákona". Mnozí se domnívají, že toto uklidnění nazaretských postavilo Pavla do stejné pozice, v jaké byl Petr v Antiochii, a že to byla částečně výčitka, že Bůh dopustil, aby byl Pavel zajat a odveden do zajetí, aby nakonec putoval do Říma k soudu (Sk 21,27-28.31).

Kromě těchto snah o uklidnění nazarénů Nový zákon učí proti nim. Pavel správně pokáral Petra (Gal 2,11). Poukázal na to, že on sám není pod Zákonem a pouze se tváří, jako by byl, aby získal konvertity z řad Židů (1 K 9,20-21). Řekl, že starozákonní obřady nejenže nejsou pro pohany závazné, ale že skutečně pominuly (Kol 2,13-17). Hlásal, že Mojžíšův zákon jako entita pominul (Ř 7,1-6) a že křesťané nejsou pod Mojžíšovým zákonem, ale pod milostí (Ř 6,14- 15).

Po skončení apoštolské éry představoval ebionitismus pro církev i nadále problém a všechny tři sekty ebionitů, judaisté, nazaréni a elkasité, přežily až do doby církevních otců. Mezi ty, kteří proti nim psali, patřili Justin Mučedník, Irenej, Tertulián, Origenes, Hippolyt, Epifanius a Jeroným.

Moderní paralely

Různé aspekty ebionitského učení se odrážejí v teologiích moderních skupin. Některé skupiny mesiánských Židů zastávají v zásadě stejný postoj jako nazaréni, pokud jde o Zákon (tj. Židé by jej měli dodržovat, ale pohané nikoli).

Adventisté sedmého dne zachovávají prvky Mojžíšova zákona a praktikují vegetariánství; tato pravidla vnucují pohanům, čímž se podobají judaistům, až na to, že nevyžadují obřízku.

Gnostičtí ebionité dnes nacházejí paralely v New Agers, kteří mísí pohanské prvky s náboženstvím Jahveho.

Muslimové, stejně jako většina ebionitů, tvrdí, že Ježíš byl pouhý člověk, a svědkové Jehovovi, stejně jako někteří ebionité, tvrdí, že byl andělem v těle.

Sekty, které mají obzvlášť blízko k ebionitismu, jsou Shromáždění nové smlouvy Jahveho v Kingdom City ve státě Missouri a Dům Jahveho v Abilene v Texasu. Jedná se o mesiánské židovské skupiny, které odmítají učení o Trojici a trvají na dodržování částí Mojžíšova zákona. Posledně jmenovaná skupina jde tak daleko, že tvrdí, že Abilene je Bohem vyvolené město a nahrazuje Jeruzalém pro slavení jeho svátků.

Ebionism

6./19.1. Bohojavlenije. Keď Hospodin Isus dovŕšil 30 rokov od svojho telesného narodenia, začal svoju učiteľskú a spasiteľskú prácu. Samotný začiatok začiatku okrášlil krstom v Jordáne. Svätý Cyril Jeruzalemský hovorí: „Počiatok sveta je voda, počiatok Evanjelia je Jordán.“ Pri krste Hospodina sa vo vode zjavilo to tajomstvo, ktoré bolo v Starom Zákone iba predpovedané a o ktorom sa v starom Egypte a Indii len básnilo, t.j. tajomstvo Božej Svätej Trojice. Otec sa zjavil zmyslu hlasu, Duch zmyslu zraku a Syn sa zjavil ešte aj zmyslu hmatu. Otec vyriekol svoje svedectvo o Synovi, Syn bol pokrstený vo vode a Duch Svätý v podobe holuba sa vznášal nad vodou. Ján Krstiteľ svedčil a povedal o Christovi: „Hľa Baránok Boží, Ktorý sníma hriech sveta.“ (Jn 1, 29) Keď ponoril a pokrstil Hospodina v Jordáne, tým sa ukázala Christova misia vo svete i cesta nášho spasenia. Konkrétne: Hospodin na seba zobral hriechy ľudského rodu a pod nimi zomrel (ponorenie) a ožil (výstup z vody); aj my musíme zomrieť ako starí, hriešni ľudia a ožiť ako očistení, obnovení a prerodení. Toto je Spasiteľ a toto je cesta k spaseniu. Sviatok Bohozjavenia (po grécky Theofania) sa nazýva aj Prosviščenije. Lebo udalosť na Jordáne nás osvietila, ukazujúc nám Boha ako Trojicu, jednobytnú a nerozdeliteľnú. To je po prvé. A po druhé: lebo každý z nás sa krstom vo vode osvecuje tým, že sa usynovuje Otcom Svetla, zásluhou Syna a mocou Ducha Svätého.
z Ochridského Prológu

Z denní liturgie
2. týden v mezidobí - Liturgie.cz

1. čtení:
Čtení z první knihy Samuelovy.
Když byl David přiveden k Saulovi, pravil: "Ať neklesá na mysli můj pán kvůli Goliášovi. Tvůj služebník půjde bojovat proti tomu Filišťanu!" Saul mu odporoval: "To možné není, abys šel bojovat proti tomu Filišťanu. Ty jsi chlapec, on však je muž, zběhlý ve válčení od svého mládí." David odpověděl: "Hospodin, který mě vytrhl z drápů lva a medvěda, ten mě vytrhne z rukou tohoto Filišťana." Saul nato Davidovi: "Jdi a Hospodin buď s tebou!" David si vzal do ruky hůl, z potoka si vybral pět těch nejhladších oblázků a vložil je do pastýřské mošny, která mu sloužila za torbu pro válečné potřeby, a potom s prakem v ruce postupoval proti Filišťanovi. Také Filišťan se hnul kupředu a blížil se k Davidovi se zbrojnošem, který před ním nesl štít. Když Filišťan vzhlédl a spatřil Davida, pohrdl jím, že byl chlapec - byl plavovlasý, hezký na pohled. Filišťan řekl Davidovi: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?" Filišťan pak Davidovi zlořečil při svých bozích a dodal: "Pojď tedy ke mně! Dám tvé tělo nebeským ptákům a polní zvěři!" David Filišťanovi odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem a s kopím a s oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, které jsi potupil. Dnes tě dal Hospodin do mé moci, zabiji tě, useknu ti hlavu a ještě dnes dám tvou mrtvolu i mrtvoly filišťanského tábora nebeským ptákům a divoké zvěři. A tak se celá země doví, že Bůh je v Izraeli. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nedává zvítězit mečem a kopím, neboť Hospodin je pánem boje; proto vás dal do naší moci." Když se Filišťan hnul a blížil k Davidovi, také David si pospíšil a běžel k boji proti Filišťanovi. David sáhl rukou do mošny, vyndal z ní jeden oblázek, vymrštil ho a zasáhl Filišťana do čela. Kámen mu uvázl v čele a on padl tváří na zem. David přiběhl, postavil se nad Filišťana, chopil se jeho meče, vytáhl ho z pochvy, usekl mu jím hlavu a tak ho dobil. David tedy zvítězil nad Filišťanem prakem a kamenem: udeřil Filišťana a zabil ho bez meče. Když Filišťané viděli, že je mrtev jejich největší silák, dali se na útěk.
1Sam 17,32-33.37.40-51

Žalm:
Veleben buď Hospodin, má Skála.

Veleben buď Hospodin, má Skála,
on učí mé ruce bojovat, mé prsty zápolit.

On je mé milosrdenství, mé útočiště,
má pevnost a můj zachránce,
můj štít a můj útulek,
on mi podmaňuje národy.

Bože, novou píseň ti zazpívám,
na harfě s deseti strunami ti zahraji,
tobě, jenž dáváš králům vítězství,
který jsi vysvobodil Davida, svého služebníka.
Zl 144

Evangelium:
Mk 3,1-6