Bezbožná poprava francúzskej kráľovskej rodiny a jej blahorečenie

21. januára na rôznych miestach vo Francúzsku aj v iných krajinách boli slúžené omše pri príležitosti výročia popravy kráľa Ľudovíta XVI. Cieľavedomá propaganda nič nezmohla proti stránkam dejín. …
Krv mučeníkov je semenom budúceho kresťanstva vo Francúzsku. Príde to!
Libor Halik likes this.
Ludovika
www.fatym.com/view.php
Co přinesla Francouzská revoluce?
Časopis Světlo přinesl zajímavý článek Grzegorze Kucharczyka, který poukazuje na některé aspekty spojené s Francouzkou revolucí. Současný relativismus je totiž pokračováním "kulturních bojů", které se zde odehrávají ustavičně počínaje rokem 1789. Část tohoto článku si můžete přečíst i zde.

Odmítnutí Boha vždy doprovázela propaganda o "…More
www.fatym.com/view.php
Co přinesla Francouzská revoluce?
Časopis Světlo přinesl zajímavý článek Grzegorze Kucharczyka, který poukazuje na některé aspekty spojené s Francouzkou revolucí. Současný relativismus je totiž pokračováním "kulturních bojů", které se zde odehrávají ustavičně počínaje rokem 1789. Část tohoto článku si můžete přečíst i zde.

Odmítnutí Boha vždy doprovázela propaganda o "pokroku", "šíření správné výchovy" a "svobody". Ale co je to za svobodu, která je podmíněna mocí a diktaturou? Jakou výchovou je ta, která učí nenávisti a vraždění? Kde je pokrok, když se ničí a boří to, co budovalo několik generací?

Prvotním vzorem tohoto mocenského vylučování křesťanského náboženství ze společnosti s odvoláním na lid, ale proti lidu, byla Francouzská revoluce. Protikřesťanská tvář této revoluce se opírala o ateismus předrevoluční osvícenské epochy. Jak říkal Voltaire, bylo třeba „zničit tu hanebnici“, přičemž „hanebnicí“ se rozumělo křesťanství. Voltaire napsal také Traktát o toleranci, ze které bylo ovšem křesťanství vyňato. Jeho heslo rozvinul jeden z členů klubu jakobínů v roce 1795 takto: „Ano, občané, náboženství je neslučitelné s ústavou svobody, cítíte to jistě stejně jako já. Svobodný člověk nikdy neskloní hlavu před křesťanskými bohy, jeho dogmata, rituály, tajemství a morálka by nikdy nevyhovovaly republikánům. Dejte nám pohanské bohy. Rádi budeme uctívat Jupitera, Herkula nebo Pallas Athénu, ale nechceme vybásněného stvořitele světa, toho neomezeného boha, který prý všechno naplňuje.“ Autorem těchto slov je pověstný markýz de Sade, známý svými sexuálními deviacemi, kterého vlastní rodina poslala na nějakou dobu do Bastily.
Když de Sade pronášel tato slova, trvala již pět let revoluční politika ve Francii, která byla vždy označována za „prvorozenou dceru Církve“. Útok směřoval v prvé řadě proti církvi. Již v roce 1789 byl zabaven všechen církevní majetek, podobně jak tomu bylo v 16. století v Anglii, a vznikla nová republikánská aristokracie, která se obohatila o zkonfiskovaný církevní majetek. V únoru 1790 schválilo revoluční národní shromáždění zrušení všech dosavadních zákonů a právě na svátek Nanebevzetí Panny Marie r. 1791 byl schválen zákon zakazující kněžím nosit kleriku. V září 1793, v době vrcholícího jakobínského teroru, byl přijat „zákon podezřelých“, který umožňoval popravit osoby podezřelé ze sympatií k bývalé aristokracii. Tento zákon bylo možno uplatnit také proti osobám, které se účastnily mše v soukromém bytě kněží, kteří nesložili přísahu věrnosti „konstituci civilního kléru“.
Tato konstituce byla pokusem vytvořit ve Francii schizmatickou vlasteneckou církev odloučenou od Říma. Katoličtí duchovní se stávali státními úředníky, které si vybírají všichni občané daného departmentu bez ohledu na to, zda jsou věřící nebo nevěřící. To platilo i o biskupech. Diecéze byly ztotožněny se správními okrsky. Tuto revoluční zvůli odsoudil 10. března 1791 papež Pius VI. Konstituce byla také záminkou pro pronásledování duchovních, kteří přísahu odmítli a zachovali věrnost římskému papeži. Nepřísežní kněží byli 27. dubna 1792 deportováni do kolonií. Republika 18. března 1793 schválila pro nepřísežné kněze trest smrti, který postihl také ty, kteří takové kněze ukrývali a účastnili se jejich bohoslužeb. „Lyonský kat“, jakobínský komisař Chalier, prohlásil v roce 1793: „Kněží jsou jedinou příčinou neštěstí ve Francii. Revoluce, která je triumfem osvícenství, se může jen s odporem dívat na příliš dlouhou agonii těch hanebníků.“

Mučedníci revoluční doby
Odhaduje se, že během této revoluce položilo za svou víru život kolem 3 000 kněží. Jedním z těchto mučedníků byl kněz Julien d’Herville, nepřísežný jezuita. V aktech revolučního tribunálu v Orleans stojí: „Byly u něho nalezeny prostředky k praktikování fanatismu a pověr: škapulíř a medailky, schránka se začarovaným chlebem, pás, na kterém byl kříž a srdce ze stříbra, a křišťálový relikviář.“
Danton přemlouval své přívržence z konventu, aby všechny ty „odporné kněze“ naložili na bárky a vyhodili někde na italských plážích, ve „vlasti jejich fanatismu“. Déle než půl roku čekalo na takový odsun u přístavu v Bordeaux více než 800 kněží. Byli namačkáni v nelidských podmínkách a čekali na transport. Z 829 kněží 547 za těchto okolností zemřelo. Ostatní vytrvali i za těchto podmínek, společně se modlili a zpívali a čekali, kdy vyplují na oceán. Jan Pavel II. z nich 64 prohlásil za blahoslavené: „Při všem trápení zachovali ducha odpuštění. Jednotu víry a jednotu vlasti pokládali za důležitější než cokoliv jiného.“
Martyrologium francouzské církve tím ovšem nekončí. V únoru 1984 prohlásil Jan Pavel II. za blahoslavené 99 mučedníků z Angers, oběti krvavé pacifikace ve Vendée. Již roku 1906 blahořečil Pius X. šestnáct karmelitek z Compiègne, popravených za republikánské vlády (1793–1794). Na popraviště byly dovezeny na dobytčích vozech. Všechny zpívaly žalmy a Zdrávas, Královno. Když uviděly gilotinu, zpívaly: „Přijď, Duchu Svatý“ a hlasitě obnovily křestní slib i řeholní sliby.
Zvláštní skupinu mezi francouzskými mučedníky představují laici, kteří prokázali službu pronásledovaným duchovním a byli za to odsouzeni na gilotinu. Část z nich se dočkala oficiálního uznání jako mučedníci (např. mučedníci z Angers), většina zůstala bezejmenná. Některé však známe jménem: 1. července 1974 byla v Morlaix popravena 80letá vdova Anna Leblanc a její 60letá dcera Anastázie. Jejich „zločinem“ bylo ukrývání stíhaného kněze Augustina Clecha z diecéze Tregnier. Podobný osud stihl Marii Gimetovou a její služku Marii Birquierovou z Bordeaux, která ukrývala ve svém bytě tři kněze. V odůvodnění rozsudku čteme: „Sdílely kontrarevoluční učení nepřísežných kněží, chlubily se, že je ukrývaly, a několikrát opakovaly, že více sluší poslouchat zákon Boží než zákon lidský. Nebyly nalezeny žádné polehčující okolnosti.“

Zničit papežský Řím
Za zmínku stojí nepřátelské postupy revoluční vlády proti Apoštolskému stolci a papežům. Již v roce 1790 byl anektován Avignon, který náležel papeži. „Civilní ústava“ vypověděla válku kléru. Od slov k činům přešla v roce 1796 za bleskové ofenzívy generála Bonaparte v Itálii. Dva roky později 1. února 1798 francouzská vojska pod vedením generála Berthiéra okupovala papežský Řím. Krátce nato vyhlásil „spontánně římský lid“ vznik Římské republiky a zrušil církevní stát, který existoval více než tisíc let. Vyhlášení se konalo 15. února 1798 ve výroční den volby papeže Pia VI.
Osmdesátiletého nemocného papeže Pia VI. odvlekli francouzští vojáci surovým způsobem do tvrze Valence, kde 29. srpna 1799 zemřel. Jeho posledními slovy byla modlitba: „V tebe, Pane, jsem doufal, nebudu zahanben navěky.“ Vyslanec pařížského Direktoria poslal tuto zprávu: „Já níže podepsaný potvrzuji smrt jakéhosi Braschi Giovanni Angela, který vykonával zaměstnání papeže a nosil umělecké jméno Pius VI.“
Ještě před smrtí Pia VI. vyslovil své naděje na zničení papežství generál Bonaparte, pozdější císař Napoleon. Napsal svému bratru Josefovi, který byl francouzským vyslancem v církevním státě: „Jestliže papež zemře, je třeba podniknout všechno, aby další už nebyl zvolen a aby aby v církevním státě nastoupila revoluce.“ Ale další nástupce svatého Petra Pius VII. byl zvolen v konkláve svolaném do Benátek. S ním pak Bonaparte jako první konzul uzavřel 1801 konkordát, který ukončil nejhorší období pronásledování církve ve Francii a umožnil opětovnou výstavbu církevních struktur. Napoleon potřeboval papeže, aby mohl uskutečnit svou korunovaci na císaře v Paříži. Celou dobu však jednal s římským biskupem jako s podřízeným funkcionářem. Nesnesl žádný odpor a vyžadoval naprostou poslušnost. Když se papež Pius VII. odvážil odsoudit brutální válku, kterou císařství vedlo proti Španělsku, byl papež uvězněn ve Francii, kde byl držen až do pádu Napoleona r. 1814.

Nová Francie, nová kultura, nová doba
Zednáři vedená revoluce měla za cíl nejen zničit křesťanskou tvář „nejstarší dcery Církve“, ale měla vzniknout „nová Francie“ a „nový Francouz“. Ty, kteří se nevešli do „republikánských rozměrů“, ty zformovala gilotina. Nešlo jen o lidi. Na jedné debatě v konventu se vážně projednával projekt jakobínského poslance, který požadoval zbourání všech kostelních věží jménem „republikánské rovnosti“. K realizaci projektu nedošlo, ale to neznamená, že francouzská revoluce nebyla jednou stránkou protikatolického obrazoborectví. Byly ničeny celé katedrály (mezi nimi i nádherná katedrály v Cluny) nebo byly vážně poškozeny (zvláště královské portály). Z perel gotiky kaple Sainte Chapelle v Paříži, kterou zbudoval Ludvík IX. jako relikviář trnové koruny, se stal sklad obilí. Katedrálu v Chartres zachránil od zboření jeden občan, který ji koupil od vlády za cenu rumoviště. (Dnes je katedrála v seznamu světového dědictví UNESCO.) V Bourges dal revoluční komitét zbourat dva chrámy, protože „v situaci, kdy triumfuje filozofie, je třeba vynaložit úsilí na zničení svatyní, které svědčí o hlouposti našich otců a uchovávají naději pro předsudky a šarlatánství“.
„Nový člověk“ měl žít v „nové době“. V tomto kontextu můžeme vidět zavedení nového republikánského kalendáře. Počátkem nové éry je den proklamace republiky 22. září 1792. Zrušena byla neděle a všechny křesťanské svátky a místo sedmidenního zaveden desetidenní týden. Jeden z projektantů kalendáře Fabre d’Eglantine prohlásil: „Dlouhý zvyk na gregoriánský kalendář vyplnil paměť lidu velkým množstvím představ, které byly dlouhou dobu uctívány a které jsou ještě dnes zdrojem náboženských bludů. Je nutno nahradit tuto vizi ignorance skutečností rozumu a kněžskou důstojnost nahradit pravdou přírody.“
„Nového člověka“ k „republikánským ctnostem“ měla vychovat „nová škola“, zbavená jakéhokoliv vlivu církve. Republikánský výchovný model se opíral o protikřestanské zásady. Jak řekl de Sade, první rány zasadili náboženství Francouzi, zbytek vykoná veřejná osvěta“.
Co může znamenat výchova, které byla Francie vystavena po dobu jednoho celého pokolení (téměř 30 let, 171798–1815) nejlépe vyjadřují slova Fjodora Dostojevského: Jestliže jednoho dne se člověk pokusí, ať to bude kdekoliv, budovat svůj život na ateismu, vytvoříme něco tak zvráceného, tak slepého a nelidského, že celá budova se zhroutí pod tíží lidských kleteb.
Toto pokolení vychované revolucí znamenalo přerušení spojení nejen s dávnou Francií králů, ale především s Francií křesťanskou, s „prvorozenou dcerou Církve“. Revoluce není nejhorší v tom, co boří, ale v tom, co tvoří.
Libor Halik and one more user like this.
Libor Halik likes this.
Segal likes this.
Francúzsko bude mať opať kresťanského kráľa svatého života po 3. svetovej vojne v čase kedy bude Paríž srovnaná so zemou v krvavej občianskej vojne ako predpovedal P. Nectou SJ.
Otvor sa pre lásku- Video: o. Kuffa – Zborov alianciazanedelu.sk/archiv/3173
Anton Čulen likes this.