Ano, omlouvám se, ale začíná mě točit.Dá odkaz na článek, řekneme, jo dobrý a vzápětí ho ořeže.Ubrus vidím takový jaký je.Nic víc, nic míň.Bez námitek všechno přijímat nebo odmítat je hloupost.Na počátku byla oprávněná otázka, kdo za tím stojí, kdo zaštiťuje.Následovala smršť úžasné, změnilo mi život a pod.Jen pocity a subjektivní vnímání.Už je to opravdu jen slovíčkaření.Mnoho darů, né všechny jsou od Pána Boha.Duch Svatý je v Církvi přítomen od dob letnic a dostatečně chrání a oživuje neomylností.Není třeba očekávat nové letnice a nové vylití.Žádná osmá svátost křest Ducha neexistuje.Často, netvrdím vždy, jde o kolektivní halucinace.Dozor je potřebný.Můžete na tom hledat skvrny co píši.Už je to jen o zaujatosti a neschopnosti druhému naslouchat.Pa

Co? celou dobu jdete proti,vkládáte jen co se hodí vám.Ten článek je celý ,na který jsem vložil odkaz
aobubo — 26.7.2012 09:02:33:
www.radiovaticana.cz/clanek.php4

Nikoho nemanipuluji,a už vůbec netvrdím co tvrdíš o mě ty Tuláku,že prý tvrdím.Máte bujnou fantazii překrucovat dané téma,jen aby bylo po vašem.Církev má svá pravidla a pokud se dodržují je vše ok,proto jsem také vložil paragrafy katechismu,a článek kde papež Benedikt XVI mluví
o církevních hnutích a společenstvích. tečka/bodka

Jsi trapný Aobubo.Vytrháváš jen tu část, která ti sedí.Mohla bych reagovat podobně, ale ten článek má smysl tak, jak je celý.Záměrně jsi vypustil zmínku o bedlivém doprovodu pastýřů a důležitosti zkoumat charismata biskupy.Jsi neobratný manipulátor.Je třeba se zamýšlet nad celým zněním toho článku.Né si vytrhávat, co se mi do diskuze hodí.Prý všímám si dobrého né špatnosti!Co je na autoritě biskupů zasahovat do těchto záležitostí špatného?

Všímam si těch dobrých vlastností,nehledam špatnosti,odklon,elitářství.Společenství nemusí být charismatické,aby si šlo po svém,svévolně.Proto vkládám část článku,která je si myslím důležitá,ale je opomíjená ne-li zavrhovaná.
?Velká láska, s níž vycházíme vstříc církevním hnutím a společenstvím, nás vede k jejich odpovídajícímu poznání, oproštěnému od povrchních dojmů a reduktivních soudů. A pomáhá nám také chápat, že církevní hnutí a společenství nejsou nějakými dodatečnými problémy či riziky, které jen rozmnožují naše již tak tíživé povinnosti. Ne! Jsou Pánovým darem, jsou spolu se svými charismaty vzácným zdrojem obohacení celého křesťanského společenství. Nesmí jim tedy chybět důvěřivé přijetí, které jim dá prostor a docení jejich přínos životu místních církví. Obtíže či nedorozumění v jednotlivých otázkách neopravňují k uzavřenosti. ?Velká láska? inspiruje rozvahu a trpělivost. Na nás pastýřích se žádá, abychom zblízka, s otcovskou starostlivostí, srdečně a moudře doprovázeli hnutí a nová společenství, aby mohla velkodušně, řádně a plodně dát do služeb všeobecného prospěchu mnohé dary, jichž jsou nositeli a jež jsme se naučili rozpoznávat a oceňovat: misijní nadšení, účinné přístupy křesťanské formace, svědectví věrnosti a poslušnosti církvi, vnímavost pro potřeby chudých a bohatství duchovních povolání.?

Je v tom článku taktní výtka, že nová společenství a hnutí vykazují svou hrdost na asociativní svobodu a měla by se podvolit vedení biskupem, protože on je povolán ke službě a vedení a je oprávněn zkoumat charismata.
Připomnělo mi to výňatek z The Rantzinger Report z r.1985, kde oceňuje a zároveň vyslovuje znepokojení:

„To, co přináší naději na úrovni univerzální církve - a co se děje právě v srdci krize církve v západním světě - je vzrůst nových hnutí, která nikdo nenaplánoval a které nikdo nezaložil, ale které spontánně vyrašily z vnitřní vitality samotné víry. V nich se zviditelňuje - ač v menší míře - je něco jako období letnic v církvi. Mám na mysli např. charismatické hnutí, Cursillo, [...] Jistěže všechna tato hnutí s sebou přinášejí také určité problémy. Ty také mají za následek větší nebo menší nebezpečí. To je ale vlastní všem živým bytostem. Setkávám se stále více se skupinami mladých lidí, kteří celým srdcem tíhnou k víře církve, mladí lidé, kteří chtějí žít tuto víru naplno a kteří v sobě nesou obrovský misionářský elán. Intenzivní modlitební život, přítomný v těchto hnutích, nevede nutně k pohybu dovnitř sebe nebo ke stáhnutí se do privátní oblasti, ale jednoduše plnou a nerozdělenou katolicitu. Radost z víry, kterou zde lze vnímat, je jaksi nakažlivá.
...Co na tom zaráží, je fakt, že všechna tato vroucnost nebyla vyrobena nějakým úřadem nebo pastorálním plánováním, ale nějak vyrostla sama od sebe. To vede k tomu, že úřady, které plánují - které prostě chtějí jít dopředu - nevědí, co s tím dělat. Do jejich plánu prostě nezapadají. Proto, ačkoli roste napětí v souvislosti s jejich začleněním do nynější podoby institucí, neexistuje žádné napětí s hierarchickou církví jako takovou.
...V "Obnově" existuje nové a konkrétní povědomí o silách zla a navíc, samozřejmě, klidná jistota Kristovy moci, která si je všechny podřizuje.
...Především je potřeba vytvořit rovnováhu, dát pozor na výhradní důraz na Ducha, který, jak nám sám Ježíš připomíná, "nemluví sám ze sebe", ale žije a pracuje v srdci života Trojice. [Nesprávné přílišné zdůrazňování] může vést k tomu, že se postaví proti hierarchicky strukturované církvi (která je založena na Kristu) církev "charismatická", založená pouze na "svobodě Ducha", církev, která se považuje za neustálou novou "událost".
Udržovat rovnováhu také znamená zachovávat správný vztah mezi institucí a charismatem, mezi obecnou vírou církve a osobní zkušeností. Bez osobní zkušenosti zůstává nauky víry prázdnou, samotný zážitek je slepý, pokud není napojen na víru církve. To, co má v konečném měřítku váhu, není "my" skupiny, ale velké "my" univerzální církve. Pouze církev může zaručit správný kontext, ve kterém nemůžeme "zhášet Ducha a držet se toho, co je dobré," jak nás vybízí apoštol.
Musíme dávat pozor na příliš jednoduchý ekumenismus, který může způsobit, že katolické charismatické skupiny ztratí svou identitu, a, ve jménu "Ducha" (chápaného jako antitezi instituce) se budou nekriticky přidružovat k různým formám letničního hnutí, které nemá původ v katolické církvi. [Katolické skupiny Obnovy musí proto] myslet spolu s církví - sentire cum ecclesia - více než kdy dříve. Musí jednat v jednotě s biskupem, nikoli
přinejmenším tak, že se vyhnou důsledkům, které vždy vznikají, když je Písmo svaté bráno ze svého kontextu ve společenství církve, což vede k fundamentalismu a vlastnostem, které provázejí esoterické skupiny a sekty.

Tedy Username námitky nebo otázky, kdo stanovuje linii a odpovídá, že je vše v pořádku, jsou na místě.

Username & spol. možná,ale nikoli to co mi sem předhazuješ s papežem.
Proto jsem zalistoval v katechismu.
Katechismus:
§799
Charismata, ať mimořádná, nebo prostá a skromná, jsou milosti Ducha svatého, které přímo nebo nepřímo slouží užitku církve a jsou zaměřeny k jejímu budování, aby prospívaly lidem a potřebám světa.
§2003
Milost je především a hlavně darem Ducha, který nás ospravedlňuje a posvěcuje. Avšak milost zahrnuje i dary, které nám Duch uděluje, aby nás připojil ke svému dílu, aby nás uschopnil ke spolupráci na spáse druhých a na růstu Kristova těla, církve. Svátostné milosti jsou dary vlastní různým svátostem. Jsou pak ještě i zvláštní milosti nazývané také řeckým výrazem „charismata“, kterého užil svatý Pavel a který znamená přízeň, nezasloužený dar, dobrodiní. Ať je jejich povaha jakákoliv, někdy i mimořádná jako u daru zázraků nebo jazyků, charismata jsou zaměřena na posvěcující milost a jejich účelem je obecné blaho církve. Jsou ve službě lásky, která buduje církev.
§800
Charismata má s vděčností přijímat nejen ten, kdo je dostává, nýbrž všichni členové církve. Charismata jsou totiž úchvatným bohatstvím milosti pro apoštolskou pohotovost a pro svatost celého Kristova Těla, pokud se ovšem jedná o dary, které opravdu pocházejí od Ducha svatého a jsou uplatňovány tak, že se plně shodují s ryzími podněty téhož Ducha, totiž s láskou, která je pravým měřítkem charismat.
§2684
Během dějin církví se ve společenství svatých vyvinuly různé spirituality. Osobní charisma nějakého svědka Boží lásky k lidem se mohlo předávat, jako Eliášův „duch“ Elizeovi a Janu Křtiteli, aby měli na tomto duchu podíl i učedníci. Určitá spiritualita je také soutokem jiných liturgických a teologických proudů a dosvědčuje inkulturaci (zakořenění) víry v určitém lidském prostředí a v jeho dějinách. Křesťanské spirituality se podílejí na živé tradici modlitby a jsou nezbytnými vůdci věřících. Ve své bohaté rozmanitosti jsou odleskem jediného a čistého světla Ducha svatého. „Duch je opravdu místem svatých a svatý je pro Ducha obzvláště vhodným příbytkem, protože svatý se oddává tomu, aby přebýval s Bohem, a je nazýván jeho chrámem.“
§951
Společenství charismat. Ve společenství církve Duch svatý „rozdává mezi věřící každého stavu také zvláštní milosti“ pro budování církve. A „ty projevy Ducha jsou … dány každému k tomu, aby mohl být užitečný“ (1 Kor 12,7).
§688

Církev, živé společenství v apoštolské víře, kterou předává, je tedy místem našeho poznání Ducha svatého: — v Písmu, které inspiroval; — v tradici, jejímiž stále aktuálními svědky jsou církevní otcové; — v učitelském úřadu církve, který doprovází svou pomocí; — ve svátostné liturgii, v níž nás Duch svatý prostřednictvím jejích slov a symbolů uvádí do společenství s Kristem; — v modlitbě, v níž se za nás přimlouvá; — v charismatech a službách, jimiž je budována církev; — v projevech apoštolského a misionářského života; — ve svědectví svatých, v němž církev projevuje svou svatost a pokračuje v díle spásy.
§1697
Při katechezi je důležité naprosto jasně vysvětlit radosti a požadavky Kristovy cesty. Katecheze o „novém životě“ (Řím 6,4) v Kristu bude: — katechezí o Duchu svatém, učiteli vnitřního života podle Krista, sladkém hostu a příteli, který oduševňuje, vede, napravuje a posiluje tento život; — katechezí o milosti, protože jsme byli spaseni milostí a naše skutky mohou přinášet plody pro věčný život opět skrze milost; — katechezí o blahoslavenstvích, protože Kristova cesta je shrnuta v blahoslavenstvích, jediné cestě, která vede k věčnému štěstí, po němž touží srdce člověka; — katechezí o hříchu a odpuštění, protože člověk, neuzná-li, že je hříšník, nedokáže poznat pravdu o sobě samém, což je podmínka správného jednání, a bez nabídky odpuštění by nemohl tuto pravdu snést; — katechezí o lidských ctnostech, která vede k tomu, aby se člověk dal uchvátit krásou a přitažlivostí správných předpokladů pro dobro; — katechezí o křesťanských ctnostech víry, naděje a lásky, která se inspiruje velkodušně příkladem svatých; — katechezí o dvojím přikázání lásky rozvinutém v Desateru; — církevní katechezí, protože křesťanský život může růst, rozvíjet se a být sdílen právě v rozmanitých výměnách „duchovních darů“ ve „společenství svatých“.

Nebyla jsem v Palestině před dvěma tisíci lety a dovolím si tvrdit, že věřím v Krista.Drzost, že?

Alino, exorcista Gemma se vyjádřil, že jde v Medžugorji o ďábelský podvod.Exorcist Andrea Gemma on Medjugorje: "Absolutely Diabolical" Někde na diskuzi jsem zase četla, že Amort Medžu schvaluje, ale nikde jsem nenašla, tak nevím, jestli je ta informace seriozní.Michal se jistě nebude zlobit, ale jeho pocity týkající se Medžugorje jsou podobné těm, které tady dnes napsal pod tímto videem.Neměl by zvážit, jestli se nenechává unášet příliš svými pocity?Mě taková svědectví nepřesvědčují.

TULÁK — 25.7.2012 20:27:54:
Dva významní exorcisti prosazují rozdílné názory na Medžugorji.Mohou mít oba pravdu?Asi ne, že?

Mozes to tu blizsie popisat Tulak