Katolický biskup Schneider proti modloslužbě Bergoglia (Františka)

L: Nikdy nebylo ve Vatikánu hůř než teď. Není to však tak, jak mylně po staletí opakují protestanté, že v Katolické církvi byly modly vždycky. Ne nebyly. Jsou v praxi veřejně až nyní skrze Bergoglia (Františka), ač nadbíhání k modloslužbě začalo 2.vatikánským koncilem r.1965. Proč se stalo? Vrcholí 100 leté období ničení Katolické církve zvenku i zevnitř, které Bůh dopustil (jak prorocky ukázal papeži Lvu XIII.) pro neposlušnost hierarchie i členů církve vůči Jeho varování skrze Neposkvrněnou Marii Pannu, kterou On poslal do La Saletty 1846 a do Fatimy 1917.
Otevřený dopis činného římskokatolického biskupa Athanasia Schneidera z 26.10.2019:

 :

„Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ praví Pán Bůh v prvním přikázání (Ex 20,3). I když bylo původně dáno Mojžíšovi a židovskému lidu, zůstává v platnosti pro všechny a v každé době, neboť Bůh nám říká: „Neučiníš si sochy ani jakéhokoliv obrazu něčeho, co je shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, aniž (jich) ctíti“ (Ex 20,4-5). Náš Pán Ježíš Kristus toto přikázání dokonale zachovával. Když mu ďábel nabídnul všechna království světa, jen když se mu pokloní, Ježíš odpověděl: „Kliď se, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu se klaněj a jen jemu služ!“ (Mt 4,10). Kristův příklad je nejvýš důležitý pro každého, kdo touží po „pravém Bohu a věčném životě“, jak nás napomíná svatý apoštol Jan: „Děti, střezte se model!“ (1 Jan 5,20-21).
V naší době je toto poselství obzvlášť důležité, neboť do žil Kristova mystického Těla – Církve – proniká synkretismus a pohanství. Jako nástupce apoštolů, jemuž byla svěřena péče o stádce Boží, nemohu nadále mlčet před bezostyšným porušením svaté vůle Boží a katastrofálním následkům, které přinese jednotlivým duším, Církvi jako celku a vlastně i celému lidstvu. Tento dopis proto píši s velkou láskou k duším mých bratří a sester.
V předvečer zahájení synody o Amazonii, 4. října 2019, se ve vatikánských zahradách za přítomnosti papeže Františka a několika biskupů a kardinálů konal náboženský obřad, který částečně vedli šamani a při němž byly použity symbolické předměty, a to dřevěná soška nahé těhotné ženy. Tato vyobrazení jsou známa v domorodých rituálech amazonských kmenů, jimž náleží, konkrétně při uctívání takzvané Matky Země, Pačamamy. V dalších dnech byly dřevěné postavy nahých žen uctívány i ve Svatopetrské bazilice u hrobu svatého Petra. Papež František také přivítal dva biskupy, kteří Pačamamu na ramenou přinesli v procesí do synodního sálu, kde byla umístěna na čestném místě. Sošky Pačamamy byly rovněž vystavena v kostele Santa Maria in Traspontina.
V reakci na hlasité protesty katolických věřících proti těmto obřadům a užívání těchto sošek vatikánští mluvčí a členové výboru amazonské synody evidentní nábožensky synkretický charakter sošek bagatelizovali či popírali. Jejich odpovědi však byly vyhýbavé a vzájemně si odporovaly; šlo o ukázky intelektuální akrobacie a popírání zjevných důkazů.
Americká fotobanka Getty Images zhotovila oficiální tiskovou fotografii rituálu s popiskem: „Papež František a kardinál Cláudio Hummes, emeritní arcibiskup ze São Paula a předseda Panamazonské církevní sítě (REPAM), stojící před soškou představující Pačamamu (Matku Zemi).” Účastník synody o Amazonii P. Paulo Suess nenechal nikoho na pochybách o pohanské povaze obřadu s dřevěnými obrazy ve vatikánských zahradách a dokonce si troufl pohanské rituály vítat: „I když to byl pohanský obřad, bylo to nicméně pohanské uctívání Boha. Pohanství nemůžeme jen tak zavrhovat“ (interview Vatican News 17. října). REPAM v oficiálním prohlášení z 21. října odsoudila hrdinský skutek lidí, kteří dřevěné sošky hodili do Tibery, jako „akt náboženské nesnášenlivosti“. Demaskovala tím lži a triky, které náboženskou povahu uctívaných dřevěných obrazů popíraly. Dobrovolnice z karmelitánského kostela Santa Maria in Traspontina, kde byly sošky vystaveny, toto prohlášení potvrdila: „[Vyřezávanou] matku, kterou jsem přivezla z Brazílie … a která byla v procesí … vyrobil domorodý umělec. Požádali jsme ho o umělecké dílo, které by symbolizovalo celé to spojení Matky Země, žen, ženské stránky Boha, že Bůh je ten, který chrání a živí život,“ uvedla a sošku nazvala jak symbolem „Matky Země“, tak „Pačamamou”.
Objektivní zdroje uvádějí, že Pačamama je předmětem uctívání. Je to bohyně, jíž někteří Bolivijci obětují lamy, božstvo země, kterému se klanějí někteří Peruánci a které pochází z pohanských nauk a praktik Inků.
Katolíci nemohou akceptovat žádnou pohanskou bohoslužbu ani synkretismus mezi pohanským učením a praxí a naukou a praxí katolické Církve. Bohoslužba, při níž se zapaluje světlo, klaní se, provádí prostrace nebo hluboké úklony až na zem a tančí se před neoblečenou ženskou postavou, která nepředstavuje ani Pannu Marii, ani žádnou kanonizovanou světici Církve, je porušením prvního Božího přikázání: „Nebudeš míti jiných bohů, kromě mě,“ i výslovného Božího zákazu, který nařizuje: „abys zdvihna oči k nebi a vida slunce, měsíc a všecky nebeské hvězdy, nedal snad unésti se klamem k jejich bohopoctě a nectil tak věcí, které stvořil Hospodin, Bůh tvůj, k službě všem národům, kteří jsou pod nebem“ (Dt 4,19), a dále: „Neučiníte si modly, nevyřežete si božstva, nepostavíte si sloupu a nevztyčíte si pomalovaných kamenů ve své zemi, abyste se jim klaněli; neboť já jsem Hospodin, Bůh váš“ (Lev 26,1).
Apoštolové zakazovali i sebemenší náznaky či nejednoznačnost ve vztahu k uctívání model: „A jaká shoda mezi chrámem Božím a modlářstvím?“ (2 Kor 6,16). „Utíkejte před modloslužbou! … [T]o, co pohané obětují, zlým duchům obětují, a ne Bohu. Nechci pak, abyste vešli ve společenství se zlými duchy. Nemůžete píti kalich Páně a kalich zlých duchů. Nemůžete se účastnit stolu Páně a stolu zlých duchů. Či chceme popudit Pána k žárlivosti? Což jsme silnější než on?“ (1 Kor 10,14.20-22).
Svatý Pavel by všem, kdo se aktivně účastnili uctívání sošek Pačamamy, jež symbolizují hmotné neboli stvořené věci, bezpochyby řekl tato slova: „Když jste však nyní poznali Boha, či spíše: když Bůh poznal vás, jak se můžete znovu obraceti k slabým a chudým počátkům a chcete jim opět sloužiti?“ (Gal 4,9). Pohané uctívali živly, jako by to byly živé bytosti. Kdyby svatý Pavel viděl synkretické či přinejlepším vysoce pochybné náboženské úkony ve vatikánských zahradách, v bazilice svatého Petra a v kostele Santa Maria in Traspontina, řekl by na to: „Zaměnili pravého Boha za klam a sloužili tvoru místo Tvůrci, který má být veleben navěky“ (Řím 1,25).
Všichni skuteční katolíci, kteří ještě mají ducha apoštolů a křesťanských mučedníků, by měli pohanské obřady, k nimž došlo ve Věčném městě Římě, oplakávat parafrází žalmu 78,1: „Bože, pohané vnikli do tvého dědictví, poskvrnili svaté město Řím, obrátili Řím v sutiny.“
Nepřerušená tradice Církve se varovala sebemenších dvojznačností či spolupráce s modlářskými úkony. Vysvětlení, jimiž vatikánští mluvčí a osoby spojené s amazonskou synodou ospravedlňovali náboženské uctívání dřevěné postavy nahé těhotné ženy, se velmi podobaly argumentům pohanů v dobách církevních Otců, o nichž vypráví svatý Athanasius. Ten pseudoargumenty pohanů vyvracel a jeho vyvrácení se plně hodí na ospravedlňování vatikánských úřadů. Svatý Athanasius napsal: „Budou se chlubit, že se klaní a slouží nikoli pouhým špalkům, kamenům a podobám lidí, nerozumných ptáků, plazů a zvířat, ale i slunci, měsíci a celému kosmu i zemi, a tím zbožšťují stvoření“ (Contra Gentiles, 21, 1-3) a: „Smíchají všechno dohromady, jako by to představovalo jediné těleso, a řeknou, že tento celek je Bůh ” (Contra Gentiles, 28, 2). „Místo skutečného a pravého Boha zbožštili věci, které jím nejsou, a slouží tvoru místo Tvůrci (srov. Řím. 1,25), a tak se zapletli do bláznovství a bezbožnosti” (Contra Gentiles, 47, 2).
Apologeta Athenagoras z druhého století řekl o uctívání hmotných věcí pohany: „Zbožšťují živly a různé jejich části a v různých dobách jim dávají rozličná jména. Říkají, že Chronos je čas a Rhea země, která s Chronosem otěhotní a porodí, a proto na ni pohlížejí jako na matku všech. Protože nedokážou odhalit Boží velikost a rozumem se povznést vzhůru (neboť k nebesům nechovají žádnou náklonnost), souží se mezi formami hmoty, vězí v zemi a zbožšťují proměny živlů“ (Apol. 22).
Následující slova druhého nicejského koncilu plně platí pro všechny představitele Církve, kteří uvedené synkretické úkony v Římě podporovali: „Mnozí pastýři zničili mou vinici, poskvrnili mé dědictví. Vždyť následovali muže nesvaté a vkládajíce důvěru ve vlastní pošetilost zhanobili svatou Církev, již si zasnoubil Kristus, náš Bůh. Nerozlišovali posvátné od profánního a tvrdili, že ikony našeho Pána a jeho svatých se v ničem neodlišují od dřevěných obrazů satanských model.“
Jak stanovil druhý nicejský koncil, Církev dovoluje uctívat vnějšími gesty, jako jsou úklony, líbání a žehnání, jedině „ikony našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, naší Paní a Matky Boží, ctihodných andělů a všech svatých. Kdykoli se rozjímá o těchto vyobrazeních, vedou toho, kdo na ně hledí, aby si připomínal a miloval ty, které zpodobují.“
Věřící v jediného pravého Boha vždy usilovali o eliminaci klanění falešným bohům a o odstranění jejich obrazů z prostředí svatého Božího lidu. Když se Židé klaněli zlatému teleti – k čemuž je povzbuzoval a naváděl jejich vysoký klérus –, Bůh tyto skutky odsoudil. I jeho služebník Mojžíš tyto úkony „vítání a tolerance“ vůči místním domorodým božstvům odsuzoval a sošku spálil a hodil do vody (srov. Ex. 32,20). Podobně bylo levitům svěřeno, aby modláře uctívající zlaté tele zastavili (Ex 32,29). Také opravdoví katolíci po staletí usilovali o přemožení „vládců světa této temnosti“ (Ef 6,12) a odstranění uctívání obrazů, které je představovaly.
Uprostřed konsternace a šoku nad ohavností v podobě synkretických náboženských aktů ve Vatikánu byla celá Církev i svět svědkem vysoce záslužného, odvážného a chvályhodného činu několika statečných křesťanských mužů, kteří 21. října (2019) vyhnali dřevěné modlářské sošky z kostela Santa Maria in Traspontina v Římě a hodili je do Tibery. Jako „noví Makabejští“ jednali v duchu svatého hněvu našeho Pána, který bičem vyhnal obchodníky z jeruzalémského chrámu. Gesto těchto křesťanů bude zaznamenáno v análech církevních dějin jako hrdinský skutek, který přinesl slávu křesťanskému jménu, zatímco skutky vysoce postavených prelátů, kteří křesťanské jméno v Římě zhanobili, do dějin naopak vstoupí jako zbabělé a zrádné činy nejednoznačnosti a synkretismu.
Papež svatý Řehoř Veliký napomíná v dopise svatého Ethelberta, prvního křesťanského krále Anglie, aby ničil modlářské obrazy: „Potlačuj uctívání model, vyvracej jejich budovy a svatyně“ (Beda Ctihodný, Historia ecclesiastica, kniha I).
Svatý Bonifác, apoštol Německa, vlastní rukou porazil dub zasvěcený modle Thorovi čili Donarovi, který byl v domorodé kultuře germánských kmenů symbolem nejen náboženským, ale i ochráncem vojáků, vegetace a dokonce i plodnosti.
Svatý Vladimír, první křesťanský kníže Kyjeva, nechal dřevěné modly, které předtím vztyčil, strhnout a rozsekat na kusy. Dřevěnou sochu hlavního pohanského boha Peruna hodil do Dněpru. Tento čin velmi připomíná hrdinský skutek křesťanů, kteří 21. října 2019 hodili do Tibery dřevěné sošky pohanské domorodé kultury amazonských kmenů.
Kdyby se to, co vykonal Mojžíš, náš Pán Ježíš Kristus násilím vyhánějící kupce z chrámu, svatý Bonifác či svatý Vladimír, odehrálo v dnešní době, vatikánští mluvčí by to jistě odsoudili jako akty náboženské a kulturní netolerance a krádež.
V obřadech uctívání dřevěných sošek, které představují pohanská božstva či domorodé symboly plodnosti, ve Vatikánu nalezla praktickou realizaci věta z dokumentu z Abú Dhabí, která zní: „Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.“ Šlo o praktický důsledek prohlášení z Abú Dhabí.
Vzhledem k požadavkům autentické bohoslužby a klanění se jedinému pravému Bohu, Nejsvětější Trojici, a Kristu, našemu Spasiteli, na základě mého svěcení na katolického biskupa a nástupce apoštolů a s opravdovou věrností a láskou k římskému papeži, nástupci svatého Petra, i k jeho úkolu předsedat „stolci pravdy“ (cathedra veritatis), odsuzují uctívání pohanského symbolu Pačamamy ve vatikánských zahradách, v bazilice svatého Petra a v římském kostele Santa Maria in Traspontina.
Bylo by dobré, aby všichni opravdoví katolíci, na prvním místě a především biskupové a potom i kněží a věřící laici, utvořili celosvětový řetěz modliteb a úkonů smíru za ohavnost uctívání dřevěných model, k němuž došlo v Římě během synody o Amazonii. Není možné, aby tváří v tvář tak evidentnímu pohoršení katolický biskup mlčel. To by bylo nehodné nástupce apoštolů. Prvním v Církvi, kdo by měl tyto skutky odsoudit a konat smír, je papež František.
Spravedlivá křesťanská reakce na tanec kolem Pačamamy, nového zlatého telete, ve Vatikánu by měla spočívat v důstojném protestu, nápravě tohoto omylu a především v konání aktů smíru.
Se slzami v očích a s upřímným smutkem v srdci bychom měli Bohu předkládat modlitby přímluv a smíru za věčnou spásu duše papeže Františka, Kristova náměstka na zemi, a za spásu katolických kněží a věřících, které tyto Božím Zjevením zapovězené akty uctívání spáchali. K tomuto účelu navrhujeme následující modlitbu:
„Nejsvětější Trojice, Bože Otče, Synu a Duchu svatý, přijmi skrze ruce Neposkvrněné Matky Boží a vždy Panny Marie z našeho zkroušeného srdce upřímný úkon smíru za uctívání dřevěných model a symbolů, k němuž došlo v Římě, Věčném městě a srdci katolického světa, během synody o Amazonii. Vlij do srdce našeho Svatého otce, papeže Františka, kardinálů, biskupů, kněží i laických věřících svého Ducha, který zažene temnotu mysli, aby dokázali rozpoznat bezbožnost těchto skutků, které urazily Tvou božskou svrchovanost, a obětovat Ti veřejné i soukromé smírné skutky.
Daruj všem členům Církve světlo plnosti a krásy katolické víry. Zapal v nich vroucí nadšení, aby přinášeli spásu v Ježíši Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, všem lidem, zejména těm v amazonské oblasti, kteří jsou dosud otroky sloužícími pouhé hmotě a pomíjejícím věcem, jako jsou hluché a němé symboly a modly „matky země“, a amazonským kmenům, které nemají svobodu dětí Božích a netěší se nevýslovnému štěstí, jež spočívá v poznání Ježíše Krista a v tom, že v Něm máme podíl na Tvé božské přirozenosti.
Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, jediný pravý Bože, mimo něhož není žádný jiný bůh ani spása, smiluj se nad svou Církví. Shlédni zejména na slzy a zkroušené, pokorné vzdechy maličkých v Církvi, shlédni na slzy a modlitby dětí, dospívajících, mladých mužů a žen, otců a matek rodin i opravdových křesťanských hrdinů, kteří ve své horlivosti pro Tvou slávu a s láskou k Matce Církvi hodili do vody symboly ohavnosti, které ji poskvrnily. Smiluj se nad námi, Pane, parce Domine, parce Domine! Smiluj se nad námi: Kyrie eleison!”
+Athanasius Schneider, pomocný biskup v Astaně
Překlad Lucie Cekotová www.duseahvezdy.cz/…/otevreny-dopis-…

Anglický originál: www.lifesitenews.com/news/bishop-athanasi…

-