Maria Valtorta Život Pána Ježíše 50
Do Království světla budou přicházet od východu i západu, od jihu i severu... A nechť přicházejí tito
noví synové, aby zaujali místa synů odpadlých.
Ježíš farizejům
Ježíš u farizeje Ismaela
Vidím Ježíše, jak rychle kráčí po velké silnici, kterou zametá studený vítr zimního rána. Na polích po obou
stranách silnice začíná sotva rašit obilí... Ovocné stromy jsou dosud bez listí a květů...
Ježíš jde, tak jak často, dva tři kroky před svými učedníky. Všichni jsou důkladně zahaleni do svých vlněných
plášťů.
V určité chvíli se Ježíš zastaví, otočí se a zeptá se učedníků. „Znáte cestu?"
Nevědí nic přesného. Na silnici ani v polích není nikoho vidět. Jdou tedy dále a ponechávají vše náhodě.
Narazí na malý domek chudáků se dvěma třemi políčky. Nějaké děvče právě čerpá vodu ze studny.
„Pokoj tobě, děvčátko," říká Ježíš a zastavuje se na konci živého plotu.
„Pokoj tobě. Co si přeješ?"
„Radu. Kde je dům farizeje Ismaela?"
„Pane, to jsi zabloudil. Musíš se vrátit na křižovatku a jít cestou na západ. Ale to půjdeš ještě dlouho, protože se
musíš vrátit velký kus cesty a pak ještě jít hodně daleko. Jedl jsi? Je zima a s prázdným žaludkem ji člověk cítí o to
víc. Pojď dál, chceš-li. Jsme chudí.
Ale ty také nejsi bohatý. Pojď." A pronikavým hlasem zavolá: „Mami!"
Na práh vyjde asi pětatřiceti až čtyřicetiletá žena. Její výraz je počestný, ale poněkud smutný. V náruči má asi
tříleté polonahé dítě.
„Pojď dál. Oheň je rozdělán. Dám ti mléko a chléb."
„Nejsem sám, mám tyto přátele."
„Ať jdou všichni dál a s nimi Boží požehnání."
Vcházejí do nízké temné kuchyně, oživené mihotajícím se ohněm. Usadí se, kde se dá.
„Hned něco přichystám... je ráno... ještě jsem nic nepoklidila... Omluvte mě."
„Ty jsi sama?" říká Ježíš.
„Mám manžela a děti. Sedm. Dvě nejstarší jsou ještě na trhu v Naimu. Musí tam jít, protože můj manžel je
nemocný. Je to velké trápení. Děvčata mi pomáhají. Tenhle je nejmenší, ale mám ještě jednoho, o trochu většího."Maličký je už oblečen do své tuniky, a tak s bosýma nohama přibíhá k Ježíšovi a zvědavě si ho prohlíží. Ježíš se na
něho usměje. Přátelství je uzavřeno.
„Kdo jsi?" ptá se důvěrně dítě.
„Já jsem Ježíš."
Žena se obrátí a pozorně na něho pohlédne. Zůstane stát s chlebem v ruce mezi ohništěm a stolem. Otevře ústa a
chce něco říci, ale pak raději mlčí.
Dítě pokračuje: „Kam jdeš?"
„Po cestách světa."
„A kvůli čemu?"
„Abych žehnal dětem, které jsou hodné, a jejich domovům, kde jsou věrní Zákonu.
Žena se obrátí a dá znamení Jidášovi, který je jí nejblíže. Jidáš se k ní skloní a ona se ho táže: „Kdo je tvůj přítel?"
A Jidáš nadutě: „Je to Rabín z Galileje: Ježíš z Nazareta. Což to nevíš, ženo?"
„Galilea je odtud daleko a já mám tolik trápení! Ale... mohla bych mu něco říci?"
„Můžeš," říká Jidáš a připadá přitom jako kníže udělující audienci.
Ježíš pokračuje v rozhovoru s dítětem, které se ho ptá, zda má také děti.
Zatímco přichází ono děvče, už viděné, s ještě jedním, starším, a přinášejí mléko a nádoby, žena přistupuje k
Ježíšovi. Chvíli váhá, pak zvolá: „Ježíši, smiluj se nad mým mužem!"
Ježíš vstane. Převyšuje ji svou vysokou postavou, ale hledí na ni s takovou dobrotou, že se žena osmělí. „Co si
přeješ, abych udělal?"
„Je moc nemocný. Je nafouklý jako měch a nemůže se shýbnout k práci. Nemůže si odpočinout, protože se dusí a
je neklidný. A máme ještě malé děti."
„Chceš, abych ho uzdravil? Ale proč to po mně žádáš?"
„Protože jsi to Ty. Neznám tě, ale slyšela jsem o tobě hovořit. Osud tě ke mně přivedl, zatímco jsem tě mezitím
hledala v Naimu a Káně. Dvakrát tam byl i můj manžel. Hledal tě, přestože ve voze zakusil mnoho bolesti. Teď
také odešel, se svým bratrem. Řekli nám, že Mistr opustil Tiberiadu a šel do Cézareje Filipovy. Jel tam za tebou..."
„Nešel jsem do Cézareje. Jdu k farizeji Ismaelovi a pak půjdu k Jordánu."
„Ty, který jsi tak dobrý, k Ismaelovi?"
„Ano. Proč?"
„Protože... protože... Pane, vím, že říkáš, abychom nesoudili, ale odpouštěli a milovali se. Nikdy jsem tě neviděla,
ale snažila jsem se o tobě co nejvíce dovědět a prosila jsem Věčného, abych tě aspoň jednou slyšela. Nechci udělat
nějakou věc, která by se ti nelíbila... Ale jak Ismaela nesoudit a milovat? Já s ním nemám nic společného a nemám
mu tedy co odpouštět. Urážky, které nám vrhá do tváře, když nás, chudáky, potká na cestě, setřásáme se stejnou
trpělivostí jako bláto, kterým nás postříká, když rychle projíždí se svým vozem. Ale milovat ho a nesoudit, to je
moc těžké. Je tak zlý!
„Je zlý? Ke komu?"
„Ke všem. Utlačuje své služebníky, půjčuje na lichvářský úrok a je krutý. Má rád jen sebe. Je z celého kraje
nejkrutější."
„Vím to. Říkáš pravdu."
„A ty k němu jdeš?"
„Pozval mě."
„Dávej si pozor, Pane. Neudělal to z lásky. Nemůže tě mít rád. A ty ho také nemůžeš milovat."
„Já miluji i hříšníky, ženo. Přišel jsem, abych zachránil toho, který je ztracen."
„Ale Ismaela nezachráníš. Ó, odpusť, že jsem soudila! Ty víš... Všechno, co děláš, je dobré. Odpusť mému
hloupému jazyku a netrestej mě."
„Nebudu tě trestat, ale už to neříkej. Miluji i zlé, ne pro jejich zlobu, ale protože právě láskou se pro ně obdrží
milosrdenství, které je obrátí. Ty jsi dobrá a toužíš být ještě lepší. Miluješ Pravdu, a tak Pravda, která v tobě
promlouvá, ti říká, že tě miluje, neboť ty se řídíš Zákonem a měla jsi soucit s poutníky, a právě v tomto duchu
vychováváš svoje děti. Bůh se ti za to odmění. Musím jít k Ismaelovi, pozval mě, aby mě představil svým četným
přátelům, kteří mě chtějí poznat. Nemohu čekat na tvého manžela, který, věz, se už vrací. Ale řekni mu, ať
okamžitě přijde k Ismaelovi. Ty přijď také. Já ho uzdravím."
„Ó, Pane!" Žena je rázem na kolenou u Ježíšových nohou a hledí na něho, smějíc se i plačíc. Pak řekne: „Ale dnes
je sabat!"
„Vím. Potřebuji k tomu sabat, abych v tom ohledu něco řekl Ismaelovi. Všechno, co dělám, dělám s určitým a
jasným cílem, prostým omylu..."
Ježíš vchází do nádherného Ismaelova venkovského domu. Hostu, jistě očekávanému, přibíhá naproti mnoho
služebníků. Ostatní jdou uvědomit pána; ten vychází Ježíšovi naproti a hluboce se mu klaní.
„Buď vítán, Mistře, v mém domě!"
„Pokoj tobě, Ismaele ben Fabi. Toužil jsi po mně. Přišel jsem. Proč jsi mě pozval?"
„Abych měl tu čest mít tě za hosta a představit tě svým přátelům. Chci, aby byli i tvými přáteli, a stejně tak i já chci
být tobě přítelem."
„Jsem přítelem všech, Ismaele."
„Vím. Ale vždyť víš! Je dobře mít přátele na vysokých místech. A já a mí přátelé máme takové postavení. Odpusťmi, že ti to říkám, ale příliš zanedbáváš ty, kteří tě mohou podpořit... Ale pojďte přece dovnitř." Projdou dvoranou,
vybavenou lenoškami a koberci, a vstoupí do místnosti, kam jim přinášejí amfory a umývadla k rituálnímu
omývání. Pak jdou do velice bohatě vyzdobené jídelny.
Ježíš mezi Eleazara a mne," nařizuje pán.
A Ježíš, který se zatím držel v pozadí síně vedle svých učedníků, poněkud ustrašených a přehlížených, se musí
posadit na čestné místo.
Hostina začíná s četnými chody pozůstávajícími z pečených mas a ryb. Jsou podávána vína a voda se sirupem nebo
medem.
Všichni se snaží přimět Ježíše k hovoru. Jeden z nich, chvějící se stařec, se táže skuhravým hlasem: „Mistře, je
pravda, že říkáš, že máš v úmyslu změnit Zákon?"
„Na Zákoně nezměním ani čárku. Přišel jsem naopak, abych mu opět vrátil jeho celistvost, tak jak byl dán
Mojžíšem."
„Chceš tím říci, že Zákon byl změněn?"
„To rozhodně ne. Jen to, že ho stihl osud všech vznešených věcí daných do rukou člověkovi."
„Co tím chceš říci? Upřesni to."
„Chci říci, že člověk v důsledku dávné pýchy nebo aby vyhověl oné trojí žádostivosti, se pustil do upravování jeho
jasných slov a učinil z něho něco, co věřící utlačuje, zatímco pro ty, kteří ho upravili, je Zákon jen hromadou frází,
ponechaných k užívání druhým."
„Ale, Mistře! Naši rabíni..."
„To je obvinění!"
„Nezklam nás v naší touze být ti užiteční!"
„Hm, měli pravdu, když tě nazývali buřičem!"
„Ticho! Ježíš je mým hostem. Nechť mluví zcela svobodně."
„Na počátku všeho se naši rabíni snažili, a to naprosto se svatým úmyslem, o to, aby bylo užívání Zákona co
nejvíce usnadněno. Toto svaté úsilí rozdrobilo chléb, který dal Bůh vašemu duchu, na drobné kousky. Bylo svaté,
pokud sledovalo správný cíl. Ale vždy tomu tak nebylo. A dnes méně než kdy jindy. Ale proč chcete, abych to říkal
právě vám, kteří se urážíte, když vám vypočítávám chyby mocných?"
„Chyby, chyby! My tedy máme jen chyby?"
„Chtěl bych, abyste měli jen zásluhy!"
„A my tedy zásluhy nemáme! Myslíš si to a tvůj pohled to říká. Ježíši, přátelství mocných kritizováním nezískáš.
Ty vládnout nebudeš. Neovládáš umění vládnout."
„Nechci vládnout podle vašich představ a nežebrám o přátelství. Chci lásku počestnou a svatou. Lásku, která jde
ode mne k těm, jež miluji a která se projevuje ohledy k chudým: milosrdenstvím."
Eleazar se dotkne Ježíšovy ruky: „Mistře, poslyš mě. Dávám ti k posouzení zvláštní případ. Nedávno jsem získal
usedlost jednoho nešťastníka, který se zničil kvůli jedné ženě. Prodal mi ji, aniž mi řekl, že je tam jedna stará
služebnice, jeho chůva, teď už slepá a docela zdětinštělá. Prodávající ji nechce. Já jsem ji také nechtěl. Ale vyhodit
ji na ulici... Co bys udělal ty, Mistře?"
„Co bys udělal ty, kdybys měl dát radu druhému?"
„Řekl bych: »Ponech si ji. Pro kousek chleba nepřijdeš na mizinu«."
„A proč bys takto mluvil?"
„Ale protože si myslím, že bych takto sám jednal a chtěl bych, aby se takto jednalo i vůči mně."
„Jsi velmi blízko Spravedlnosti, Eleazare. Jednej tak, jak bys sám radil a Bůh Jákobův bude vždycky s tebou."
„Děkuji, Mistře."
Ostatní si mezi sebou něco mručí.
„Co si šeptáte?" ptá se Ježíš. „Nemluvil jsem správně? Ismaele, obhaj svého hosta."
„Mistře, mluvíš dobře, ale... kdyby se tak vždycky jednalo, byli bychom oběťmi druhých."
„A podle tebe je tedy lépe, když ti druzí budou našimi oběťmi, že ano?"
„To neříkám, ale jsou případy..."
„Zákon říká, že je třeba být milosrdný."
„Ano, k chudému bratru, cizinci, poutníku, vdově a sirotkovi. Ale tato stařena, která padla Eleazarovi do náruče,
není ani jeho sestra ani poutník ani cizinec ani sirotek nebo vdova. Nic takového. Nic víc a nic méně než starý
nábytek, pánem zapomenutý v prodaném domě. Eleazar by ji tedy mohl vyhnat bez jakýchkoliv ohledů. Od-
povědnost za její smrt by nepadla na něho, ale na předchozího pána..."
„...který ji však u sebe nemůže mít, protože je sám také chudý, a proto je z povinnosti vyňat. Takže zemře-li
stařenka hlady, je si tím vinna sama, že ano?"
„Je to tak, Mistře. To je osud těch... kteří už neslouží. Nemocní, staří, neschopní jsou odsouzeni k bídě, žebrotě. A
smrt je pro ně to nejlepší... Tak je tomu, co svět je světem a bude tomu tak vždycky..."
„Ježíši, smiluj se nade mnou!" Zavřenými okny pronikne zoufalý výkřik." „Kdo mě volá?" „Nějaký dotěra. Dám ho
vyhodit. Nebo nějaký žebrák. Řeknu, ať mu dají chléb."
„Ježíši, jsem nemocen. Zachraň mě!"
„Říkal jsem to: dotěra. Potrestám služebníky, kteří ho nechali projít." A Ismael se zvedne.
„Ale Ježíš mu položí ruku na rameno a nařídí: „Zůstaň, Ismaele. Chci vidět toho, kdo mě hledá. Ať vstoupí."Vejde muž s vlasy dosud černými. Může mít asi čtyřicet let. Ale je oteklý jako sud a žlutý jako citron, fialové rty
má pootevřené a těžce dýchá. Je doprovázen ženou z první části vidění.
Muž pro svou chorobu a strach se přibližuje jen velice pomalu. Vždyť vidí, jak nevraživě na něho hledí. Ale Ježíš
opustí své místo a jde k nešťastníkovi a bere ho za ruku a vede doprostřed síně, do prázdného prostoru mezi stoly
rozmístěnými ve tvaru podkovy. Právě pod lustr.
„Co si ode mne přeješ?"
„Mistře, tolik tě hledám...už tak dlouho... Chci jen zdraví... kvůli svým dětem a své ženě... Ty můžeš všechno...
Podívej, v jakém jsem stavu."
„A ty věříš, že tě mohu uzdravit?"
„Věřím-li! Jsem udiven, že nejsem uzdraven už od chvíle, kdy moje ruka je v tvé, neboť na tobě je všechno svaté,
ó, Boží Svatý!"
Ubožák ztěžka oddechuje z námahy, kterou mu způsobilo tolik mluvení. Žena hledí na svého manžela a Ježíše a
pláče.
Ježíš se na ně dívá a usmívá se. Pak se obrátí k onomu chvějícímu se starci a řekne:
„Ty, starý doktore, odpověz mi: je dovoleno uzdravovat o sabatu?"
„O sabatu není dovoleno konat žádnou práci."
„Ani někoho zachránit od zoufalství? To není tělesná práce."
„Sabat je zasvěcený Pánu."
„Chananie, víš, že v této chvíli právě hoří tvůj nejkrásnější les a že celý svah Hermonu rudne záblesky plamenů?"
Stařec vyskočí, jako by ho uštkl had: „Mistře, říkáš pravdu, nebo je to jen žert?"
„Říkám pravdu. Já vidím a vím."
„Ó, jaký já jsem nešťastný! Můj nejkrásnější les! Takové jmění proměněné v popel! Prokletí! Nechť jsou prokleti ti
psi, kteří mi ten les podpálili. Nechť se jim vnitřnosti spálí jako můj les!" Stařeček je zoufalý.
„Je to jen les, Chananie, a ty si tak stěžuješ! Proč v tomto neštěstí nevzdáváš Bohu chválu? Nuže, doktore, v sabatní
den mi není dovoleno uzdravovat?"
„Buď proklet ty, on i sabat! Teď musím myslet na docela jiné věci..." a odstrčí Ježíše, který mu položil ruku na
rameno, a rozzuřen vyjde ven a je ho slyšet, jak svým mečivým hlasem přivolává svůj vůz.
„A teď?" ptá se Ježíš a obrátí svůj pohled k ostatním: „A teď vy, řekněte mi: je to dovoleno, nebo ne?" Nikdo
neodpoví.
„Dobře, budu tedy hovořit já," říká Ježíš. A jeho vzezření je velkolepé a hlas je hromový jako vždy, když má
vykonat zázrak. „Říkám: muži, nechť se ti stane podle tvé víry. Jsi uzdraven. Chval Věčného. Jdi v pokoji."
Muž je zaražený... Pak vykřikne radostí, vrhne se Ježíšovi k nohám a líbe je.
„Jdi, jdi! Buď vždycky dobrý. Sbohem!"
Muž vyjde, následován ženou, která se neustále obrací a zdraví Ježíše.
„Přesto, Mistře... V mém domě... V den sabatu..." „Neschvaluješ to! Vím to. A právě proto jsem přišel. Ty a přítel?
Ne. Můj nepřítel. Ty nejsi upřímný ke mně ani k Bohu." „Ty mě teď urážíš?"
„Ne, říkám pravdu. Řekl jsi, že Eleazar nebyl povinen se postarat o tu stařenku, protože nepatřila k jeho domu. Ale
ty jsi měl ve svém domě dva sirotky. Byly to děti dvou věrných služebníků, kteří zemřeli při práci, on se srpem v
ruce, ona byla zabita nadměrnou námahou. Aby mohla zůstat, dal jsi jí podmínku, že musí pracovat i za manžela.
Řekl jsi: »Udělal jsem smlouvu na dva pracovníky, a mám-li si tě ponechat, musíš mimo svou práci vykonat i práci
za mrtvého«. A ona to skutečně konala a zemřela i s dítětem, které nosila, neboť ta žena byla těhotná a nenalezla
ani tolik slitování, jaké se projevuje ke zvířeti, nosícímu plod. Kde jsou teď ti dva malí?" „Nevím... Jednoho dne
zmizeli."
„Nelži. Stačí, že jsi krutý. Nepřidávej k tomu ještě lež, aby tvé sabaty byly Bohu ošklivé, i když při nich
nepracuješ. Kde jsou ti maličtí?"
„Nevím. Už nevím, věř mi to."
„Já to vím. Našel jsem je jednoho studeného deštivého temného listopadového večera. Byli hladoví a chvěli se
zimou u jednoho domu jako dva malí psíci, hledající skývu chleba... Ti dva malí ještě nebyli ve věku, aby ti
sloužili, že ne? A tak jsi je vyhnal a odepřel jim i tu trochu majetku, který patřil jejich otci a matce. Mohli umřít
hladem a zimou jako dva psi na cestě. Mohli žít a stát se jeden zlodějem a druhá prostitutkou, neboť hlad vede ke
hříchu. Ale co ti na tom záleželo?
Jeden z vás právě běží pryč, že sotva popadá dech, a trhá si vlasy pro zkázu svého lesa. Netrhá si je pro zkázu
svého srdce! Proč se mermomocí vydáváte za dokonalé, vy, jimž osud dal tak vysoké postavení? Proč mě
nenávidíte za to, že odhaluji vaše rány? Jsem Lékařem vašeho ducha. A může lékař léčit, aniž by rány otevřel a vy-
čistil? Což nevíte, že na Boží hostině si první místo zaslouží mnoho docela jiných lidí a že tato žena, která právě
odešla, k nim patří, a to navzdory jejímu ubohému zevnějšku? Není to zevnějšek, je to srdce a duch, které mají
hodnotu. Bůh na vás hledí s výše svého trůnu a soudí vás. Kolik jen vidí lidí, kteří jsou lepší než vy! A proto po-
slouchejte.
Nechť je toto vždycky pravidlem k vašemu chování: když vás pozvou na svatební hostinu, vyvolte si vždycky
poslední místo. Povstane vám z toho dvojnásobná čest, když vám pán domu řekne: »Příteli, pojď blíž«: Čest
zásluhy a čest skromnosti. Zatímco jak je pro pyšného smutný okamžik, když s hanbou slyší říci: »Jdi támhle
dozadu, protože zde je někdo, kdo je více než ty«. A totéž čiňte při tajné hostině svého ducha při zásnubách sBohem. Kdo se pokořuje, bude povýšen a kdo se povyšuje, bude pokořen..."
A Ježíš řekne podobenství o hostině (Mat. 22, 1-14; Luk 14, 16-24) a zakončí ho takto: „... Moje Království se
dobývá vítězstvími nad sebou samým a ne vítězstvími na bitevním poli. Místa na velké hostině jsou pro pokorné
srdcem, kteří dovedou být velcí svou věrnou láskou, jež nepočítá oběti a jež všechno překonává, aby přišla ke Mně.
Stačí i pouhá hodina, aby se srdce změnilo. Pokud to ovšem toto srdce chce. Stačí jedno slovo. Řekl jsem vám jich
tolik.
A rozhlížím se... V jednom srdci se rodí svatá rostlinka. V ostatních pro mne jen samé trní a v tomto trní hadi a
štíři. Nevadí. Jdu svou přímou cestou. Kdo mě miluje, následuje mě. Jdu a volám k následování. Nechť ti, kteří
mají přímé srdce, přijdou ke mně. Jdu a učím. Nechť ti, kteří hledají spravedlnost, přistoupí k prameni. A co se týče
těch ostatních, ty bude soudit Otec.
Ismaele, zdravím tě. Nechovej ke mně nenávist. Uvažuj. A uvědom si, že jsem byl přísný z lásky, ne z nenávisti.
Pokoj tomuto domu a těm, kteří ho obývají, pokoj všem, pokud si ho zasloužíte."