Chybné pojetí reality papeže Františka
Nemám chuť, čas ani sílu zabývat se podrobně celou apoštolskou exhortací Evangelii gaudium papeže Františka. Exhortace je nepřiměřeně dlouhá. Lze v něm nalézt jak výroky opravdu katolické, tak nejasná i nepřijatelná tvrzení, na něž se mohou konservativci i liberálové odvolávat při obhajobě svých postojů. V tomto příspěvku se zaměřím na body 231 až 233 [1] shrnuté pod nadpisem „Realita je přednější než idea“, na některé v nich obsažené formulace a nejasná vyjádření
Papež píše: „Realita jednoduše je, idea se vypracuje.“ Je tomu ale přesně naopak. Je článkem víry, že Bůh stvořil svět. On je první, existence stvořených věcí je druhotná a není přitom nutná. Bůh, jakožto bytost nanejvýše rozumová, stvořil svět nikoliv nahodile, ale podle svého moudrého záměru. Podobně stavitel staví dům podle plánu a malíř se pouští do malování obrazu s nějakou představou o něm, tedy nikoliv tak (pokud není nějakým experimentátorem), že je mu jedno, co z toho jeho malování vzejde. Všeobecnou naukou katolických theologů je, že v Bohu jsou ideje, podle kterých stvořil svět (viz STh I q. 15). Ideje, podle kterých byly učiněny věci, jsou tak dříve než bytí věcí samých.
Podobně je tomu v případě jednání rozumových tvorů. Kdy člověk jedná, má ve své mysli napřed cíl (tedy ideu), teprve pak se pokouší o jeho realizaci. Pokud chceme nějakou věc hodnotit, musíme mít napřed ve své mysli ideu, jaká ta věc má být (dokonalá ve svém řádu, morálně dobrá). Podle ideje věc poměřujeme. Například idea katolického státu je dříve než takový stát, který tohoto ideálu nikdy zcela nedosáhl. Stejně tak je tomu s ideou svatosti a tím, jak ji ve svém životě uskutečňujeme.
Dále papež píše: „Mezi oběma je třeba navázat stálý dialog a vyhnout se separaci ideje od reality.“ Je jasné, že slovo „dialog“ je zde použito v nevlastním významu, neboť rozhovor lze vést jen mezi rozumovými bytostmi, které spolu mohou také hovořit o tom, nakolik nějaká realita odpovídá ideji. Idea buďto vyjadřuje jaká realita má být a v tomto ohledu je často rozdílná než realita, která by ji měla odpovídat, nebo se jedná o poznání reality, kterou je třeba hodnotit vzhledem k ideji. Hovořit o „separaci“ ideje od reality tak není vůbec na místě.
Dále papež píše: „Je nebezpečné žít v panství pouhého slova, obrazu, sofismatu. Odtud plyne potřeba přijetí třetího principu: realita je nadřazena ideji.“ Ani toto není pravda. Není nebezpečné žít v „panství“ katolické morálky, naopak je nebezpečné nevidět její nedodržování ve vlastním životě a ve světě. Zmínka o „sofismatu“ je mimo kontext, nebo toto slovo znamená úsudek, jehož výsledkem má být klam. Předpokládám, že to zde papež nemá na mysli; snad tím myslí jen klamné tvrzení.
Poté pokračuje: „Odtud plyne potřeba přijetí třetího principu: realita je nadřazena ideji. To znamená vyhýbat se různým formám zatemňování reality: andělsky se tvářícímu purismu, totalitarismu toho, co je relativní, deklarativně vystupujícímu nominalismu, formálním spíše než reálným projektům, antidějinným fundamentalismům, moralismům bez dobroty, intelektualismům bez rozvahy.“ Tak tomu ale není. Idea je to, co normuje realitu, tak jako esence činí individuální bytí tím, čím je. Avšak z hlediska přirozeného lidského poznání naše pojmy odvozujeme z reality. Pojetí nadřazenosti reality nad ideami vede k filosofickému nominalismu, tedy učení, že naše pojmy jsou pouhá slova, případně že naše pojmy (ideje) jsou jen výtvory naší mysli, kterým nic neodpovídá. Jen za takového předpokladu je realita nadřazena idejím.
Je třeba souhlasit s papežem, že je třeba „vyhýbat se různým formám zatemňování reality“. Další jim uváděné příklady jsou však zavádějící. Co je to ten jeho „purismus“? Zřejmě zde papež nemá na mysli používání tohoto slova v lingvistice či architektuře. Jde o slovo odvozené z latinského „purus“, česky „čistý“ nebo „jasný“. Je tedy pro to, aby ideje nebyly vyjasňovány a precizovány? Zmínka o relativnosti též není na místě. Pravda je shoda rozumu a věci. Není něčím, co by se vztahovalo různě k různým lidem. Naše poznání je však často neúplné a může se zdokonalovat. Nové poznání však nemůže odporovat předchozímu pravdivému poznání. Hovořit o „relativní pravdě“ je proto nesprávné, tento termín je zcela zavádějící. Pravdivé poznání je vždy „totalitní“ ve smyslu toho, že klade nárok na poznávajícího, aby ho přijal a dle něj jednal.
Co papež rozumí „deklarativně vystupujícím nominalismem“ je nejasné; slovo „nominalismus“, jak jsem již uvedl, má jiný význam. Snad zde má na mysli řeč, která obsahuje pouhá slova a není myšlena vážně.
Pravda není historicky podmíněná. Přirozenost člověka se nemění, a proto se nemění ani přirozený mravní zákon. Slova o „antidějinném fundamentalismu“ jsou proto zavádějící. „Fundamentalismus“ je slovo odvozené z latinského „fundamentum“, tedy „základ“. Dobré základy vedou k tomu, že dům není postavený na písku a nespadne. Stejně tak katolická nauka vychází z dogmat jako svého základu, který dále rozvíjí. S přihlédnutím k tomu, že česká i zahraniční média používají označení „fundamentalista“ k nálepkování svých odpůrců, se kterými nestojí za to ani diskutovat, protože mají své pevné zásady, je zmínka o fundamentalismu scestná [2]. Kromě toho Boží zjevení, o které se opírá křesťanská víra, se událo v několika etapách; nejde tedy o nějaký ahistorický mýtus. Křesťanská nauka pak hovoří o „dějinách spásy“, protože kromě Božího spásného záměru (viz Ef 1,4) se vše odehrává v čase.
Další zavádějící formulací je „moralismus bez dobroty“. Dobrota je přece požadavkem na všechny, ať už se morálkou zabývají či nikoli. Logické je, jak to i činí morální theologové, zabývat se nejprve ctnostmi, následně pak hříchy coby nedostatkem a porušením ctností. Jsou snad varovná slova sv. Pavla v 1 Kor 6,9-10 o smilnících, cizoložnících, opilcích a dalších hříšnících projevem nedostatku jeho dobroty? Není naopak skutkem duchovního milosrdenství varovat bližní před tím, co může ohrozit jejich spásu?
Bod 232 ukazuje, že papež resignoval na rozum mnoha lidí, kteří se místo poznáním řídí pouhými dojmy. Víra znamená přijetí pravdy pro autoritu zjevujícího se Boha. Mnohé věroučné pravdy by papež označil za „ideje“. Ty jsou tu však také proto, abychom je nejen poznávali a vyznávali, ale také podle nich jednali.
Zmíním tu ještě závěr bodu 233: „Nepraktikovat, neuvádět Slovo do reality, znamená stavět na písku, setrvávat v čiré ideji a degenerovat do intimismu a gnosticismu, které nedávají plody a zbavují Jeho dynamismus plodnosti.“ Slovo „intimismus“ je zde použito nejasným způsobem. Patrně se má jednat o (údajnou) osobní zbožnost, která se neprojevuje navenek.V textu exhortace zmíněné slovo „gnosticismus“ zřejmě neoznačuje starověké bludné nauky, jak o nich píše sv. Irenej v Patero knihám proti kacířstvím. Gnostikové se domnívali, že mají „vyšší vědění“ než obyčejní křesťané (o gnosticismu a jeho vlivu na politiku píše mj. Eric Voegelin [3]). Je však otázkou, v jakém významu papež toto slovo užívá. Něco možná napovídá článek P. Glasera [4], ve kterém zmiňuje „úskalí gnostické, tedy sebestředné či sebevztažné církve, o kterém mluvil kardinál Bergoglio“. To je však úplné předefinování významu tohoto slova.
Výše zmíněné filosoficky vadné upřednostňování reality před ideami má své neblahé konsekvence. Svatý stolec sbírá data v celocírkevním průzkumu, mapujícího postoje katolíků k manželství a k otázkám týkajícím se sexuální morálky [5]. Nepochybně bude zjištěno, že většina katolíků nepřijímá učení církve, tak jak je obsaženo v Písmu svatém a v závazných dokumentech církevního magisteria. Realita zde tedy nebude odpovídat ideji křesťanského života a jistě vznikne tlak na to, aby se idea realitě přizpůsobila. To se ostatně děje již dnes, když mnozí kněží i biskupové povolují přistupovat k svatému přijímání rozvedeným a civilně znovu sezdaným katolíkům. Zdá se, že i papež má k tomuto přístupu nakročeno, když v bodě 47 své exhortace píše [6]: „Všichni se mohou určitým způsobem účastnit církevního života, všichni mohou být součástí společenství, a ani dveře svátostí by neměly být zavírány z ledajakého důvodu. … Tato přesvědčení mají také pastorační důsledky, které jsme povoláni rozvážně a směle vzít v úvahu. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli jako její příznivci.“ Byl takovým „kontrolorem milosti“ i svatý Pavel, který v 1 Kor 11,27-30 píše o nehodném přijímání eucharistie a jeho následcích?
[1] Viz překlad od P. Milana Glasera na www.radiovaticana.cz/clanek.php4, podle kterého také budu citovat.
[2] Odkazuji na článek www.orthodoxia.cz/clanky/hp_fund.htm, jenž vychází z pravoslaví. Katolický čtenář jistě rozpozná to, co je v něm správné.
[3] Viz www.orthodoxia.cz/zn_doby/voegel.htm
[4] Viz www.radiovaticana.cz/clanek.php4
[5] Viz www.news.va/en/news/preparing-for-the-synod, část III. Questions
[6] Viz www.radiovaticana.cz/clanek.php4
www.stjoseph.cz/chybne-pojeti-r…