Dar kněžství (dar lámání chleba) oproti jiným darům. Jak bojovat dnes!
Proměna vody ve víno v Káni je malý zázrak, který Kristus udělal na prosbu své matky. Zároveň jí řekl, že ještě nepřišla Jeho hodina. Tzn. nepřišel ještě čas pro větší zázrak - bohoslužebné …Více
Proměna vody ve víno v Káni je malý zázrak, který Kristus udělal na prosbu své matky. Zároveň jí řekl, že ještě nepřišla Jeho hodina. Tzn. nepřišel ještě čas pro větší zázrak - bohoslužebné neviditelné, ale skutečné proměny podstaty chleba a vína v Krista. Ten čas oběti sebeponížení Syna Božího a syna člověka až do vnější podoby chleba a vína, nastal až při poslední večeři s apoštoly. To je tajemství víry, ve které protestanté většinou, Bohu žel, nevěří. Proto se katolíci a pravoslavní před bohoslužebně proměněným chlebem a vínem klanějí, před neproměněným se neklaní. K proměně dojde až poté, kdy platně vysvěcený biskup či kněz cituje proměňující slova Pána Ježíše Krista nad chlebem a vínem. Když ten, koho k tomu Bůh pomazal specielním darem Božím (dar lámání chleba), cituje to, co řekl při poslední večeři Bůh, tak se to stane. Nebiskup a nekněz tento JEDEN dar nedostali, i když skrze víru v zmrtvýchvstalého Krista a lásku dostali mnohé jiné dary Ducha Svatého. Kněz tj. presbyter, …Více
- Nahlásit
Sociální sítě
Změnit příspěvek
Smazat příspěvek
Libor Halik
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
Židé měli chrám JEN A POUZE v Jeruzalémě, ale Samaritáni na hoře Garizim. Křesťané mají chrám, kde je obětník a oběť, čili Kristus, čili tam kde se koná mše svatá, čili sv. liturgie. Slova Krista proměňují chléb a víno jen od platně vysvěceného biskupa, či kněze (presbytera). Za pronásledování křesťanů mohou být mše kdekoliv v Duchu a v pravdě. Jindy jsou v kostelech. Info pro @henta
Libor Halik
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
30.3.2018 Kristus je oltář, oltář je Kristus! V Novém zákoně nenacházíme žádný popis oltáře, který používali první křesťané. Nicméně oltář zmiňuje sv. Pavel ve svém Listě Židům: „Máme oltář, s něhož nesmějí jísti ti, kdož slouží stánku.“[1] Stojí za pozornost, že se zde pro oltář užívá slova thysiasterion, tedy stejného slova, jímž Septuaginta označuje oltář postavený praotcem …Více
30.3.2018 Kristus je oltář, oltář je Kristus! V Novém zákoně nenacházíme žádný popis oltáře, který používali první křesťané. Nicméně oltář zmiňuje sv. Pavel ve svém Listě Židům: „Máme oltář, s něhož nesmějí jísti ti, kdož slouží stánku.“[1] Stojí za pozornost, že se zde pro oltář užívá slova thysiasterion, tedy stejného slova, jímž Septuaginta označuje oltář postavený praotcem Noemem a jaké Zjevení sv. Jana volí v souvislosti se zlatým oltářem na nebesích. Je však patrné, že se ranní křesťanští autoři snaží vyhnout běžnému řeckému pojmu pro oltář bomos, aby nebyla křesťanská oběť zaměňována s pohanskými. Proto po vzoru sv. Pavla v jeho Prvním listě Korintským volí nejčastěji označení trapeza Kyriou („stůl Páně“)[2], k němuž případně dodávají „svatý“ nebo „mystický“.[3] Záhy se ale už v latinském křesťanském prostředí s výrazným přispěním sv. Cypriána (cca 200–258) vžilo slovo altare (označující „oltář“, tj. vyvýšené místo pro zápalné oběti[4]), z něhož pochází i jeho český protějšek.[5]
Zmíněné odlišení od pohanských obětí bylo nutné, neboť oběť mše sv. ze své podstaty nepatřila do tehdejšího panteonu. Církevní otcové a učitelé poukazovali na to, že oltářem, na kterém Kristus prolil svou krev, byl on sám na Golgotě. Sv. Efrém (306–373) v souvislosti s první mší ve večeřadle píše: „Ó šťastné místo, nikdo nespatřil a nespatří, co jsi spatřilo ty! Vidělo jsi, kterak se Pán stal skutečným oltářem, knězem, chlebem a kalichem spásy… On je oltář a beránek, oběť a obětovník, kněz a pokrm.“[6] Sv. Epifan ze Salaminy (315–403) rozvádí myšlenku dále: „Obětoval se, aby ukončil oběti Starého zákona, a přinesl daleko dokonalejší, živou oběť za celý svět. V tom okamžiku byl obětí, knězem a oltářem.“[7] A sv. Hesychius dodává: „Prolil svou postihnutelnou [očima víry] krev na oltáři, tj. na svém vlastním těle.“[8] Sv. Ambrož (340–397) hovoří jasně: „Oltář je útvarem těla a tělo Kristovo je oltářem. […] Co je oltář, ne-li obrazem Kristova těla?“[9] Jeho žák sv. Augustin (354–430) vysvětluje, že „chrám a oltář chápeme jako Krista samého“[10].
V tomto duchu pokračovali i středověcí teologové. Francouzský liturgista Jean Beleth (1135‒1182) psal: „Věříme, že tělo Kristovo, pravý oltář, bylo na kříži pokryto jeho vlastní vodou a krví.“[11] Hugo ze Svatého Viktora (1097–1141) zdůrazňoval, že „oltář je Kristus, na němž obětujeme nejen naše dobré skutky, ale také své modlitby. […] Oltář představuje Krista, bez něhož nenalezne Otec zalíbení v žádném obětovaném daru“[12]. Současník sv. Tomáše Akvinského, kanonista, liturgista a biskup Mende, Guillaume Durand (cca 1230–1296) uvádí: „Kámen [oltář] představuje buďto samotného Krista (dle učení apoštola ‚úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus‘), nebo jeho lidství“[13]. Ve své Teologické sumě tyto obrazy používá také Andělský učitel: „Jako slavení této svátosti je obrazem, znázorňujícím utrpení Kristovo, tak oltář je znázorněním jeho kříže, na němž Kristus byl obětován ve vlastní podobě. […] Oltářem pak je naznačen sám Kristus, o němž praví apoštol: ‚Skrze něj obětujme Bohu žertvu chvály.’ […] Oltář znamená Krista…“[14]
Obrazné ztotožňování Krista s oltářem a naopak našlo své vyjádření i v obřadech Církve. Někteří liturgisté poukazují na to, že již zmíněné pomazání oltáře křižmem má kromě jiného odkazovat na spojení Kristova lidství a božství v hypostatické unii.[15] Hmotný oltář je tedy symbolem pravého oltáře, Kristova lidství sjednoceného s božstvím, které se jednou provždy v osobě pomazaného Velekněze obětovalo na kříži. Zvyk vytesávat do oltářní mensy pět křížů vyjadřujících pět ran Kristových byl přinejmenším už v době papeže sv. Řehoře Velikého (540–604) všeobecně rozšířen. Dochovaly se také časné zmínky o zahalování oltáře lněným plátnem, jeho odhalování a symbolickém bičování třtinou v upomínce na Kristovo umučení.[16] Sakramentáře, alespoň od časů Sakramentáře galesiánského (polovina osmého století), obsahují při obřadu posvěcení oltáře modlitby, které vysloveně hovoří o oltáři jakožto symbolu Krista. K starobylým obyčejům také patřilo, že v chrámu byl jeden oltář, jako je jeden Kristus, jeden Kněz a Oběť.[17] Tento zvyk se zachoval dodnes ve východních církvích.
V západní církvi Římský pontifikál stále při obřadu podjáhenského svěcení připomíná: „Oltářem Církve svaté je sám Kristus, dle slov sv. Jana dosvědčujícího v Knize zjevení, že spatřil zlatý oltář stojící před trůnem, na němž a skrze nějž jsou dary věřících obětovány Bohu Otci.“[18]
Martin R. Čejka
Úryvek z článku „Dějiny oltáře pravého Boha“.
Celý text najdete v Te Deum 1/2018.
[1] Žid 13, 10.
[2] 1 Kor 10, 21.
[3] Maurice Hassett, „History of the Christian Altar“, The Catholic Encyclopedia, sv. I. New York 1907.
[4] Také u latinských autorů se ale lze setkat s pojmenováním mensa Domini („stůl Páně“).
[5] Ve starověku bylo označení pro oltář vícero, což se odráží i v rozdílech u křesťanských autorů. Tertulián hovoří o ara Dei, kdežto sv. Cyprián je toho názoru, že ara se hodí pro „oltáře ďáblovy“, přičemž „Boží oltář“ má být nazýván altare. Biskup Synesios z Kyrenaiky z počátku pátého století už pak klidně pro křesťanský oltář užívá označení bomos, jehož se dříve všichni vystříhali. Z toho je zřejmé, že v prvních stoletích šlo o to, aby při pojmenování oltáře nedošlo k záměně křesťanské oběti mše sv. s pohanskými obřady, což postupem času ztrácelo na významu.
[6] Hymnus de crucifixione tertius, cit. in Maurice de La Taille SJ, The Mystery of Faith, New York 1940.
[7] Adv. Heares., 55. 4. PG 41, 980, cit. ibidem.
[8] In Levit. I, 2. PG 93, 883, cit ibidem.
[9] De sacramentis IV, 2, 7 a V, 2, 7.
[10] Quaest. evang., I, 34. PL 35, 1329.
[11] Rationale divinorum officiorum, cit. in Peter J. Riga, op. cit.
[12] PL 177, 902, cit. in ibidem.
[13] Rationale, I, c. 7, n. 27, cit. in ibidem.
[14] ST III, q. 83, a. 1, ad 2; a. 3, ad 2; a. 3, ad 5.
[15] Maurice de La Taille SJ, op. cit.
[16] Peter J. Riga, op. cit.
[17] Ibidem.
[18] Pontificale romanum, ed. Benedicto XIV et Leone XIII.
Zdroj: www.tedeum.cz/…/kristus-je-olta…
Zmíněné odlišení od pohanských obětí bylo nutné, neboť oběť mše sv. ze své podstaty nepatřila do tehdejšího panteonu. Církevní otcové a učitelé poukazovali na to, že oltářem, na kterém Kristus prolil svou krev, byl on sám na Golgotě. Sv. Efrém (306–373) v souvislosti s první mší ve večeřadle píše: „Ó šťastné místo, nikdo nespatřil a nespatří, co jsi spatřilo ty! Vidělo jsi, kterak se Pán stal skutečným oltářem, knězem, chlebem a kalichem spásy… On je oltář a beránek, oběť a obětovník, kněz a pokrm.“[6] Sv. Epifan ze Salaminy (315–403) rozvádí myšlenku dále: „Obětoval se, aby ukončil oběti Starého zákona, a přinesl daleko dokonalejší, živou oběť za celý svět. V tom okamžiku byl obětí, knězem a oltářem.“[7] A sv. Hesychius dodává: „Prolil svou postihnutelnou [očima víry] krev na oltáři, tj. na svém vlastním těle.“[8] Sv. Ambrož (340–397) hovoří jasně: „Oltář je útvarem těla a tělo Kristovo je oltářem. […] Co je oltář, ne-li obrazem Kristova těla?“[9] Jeho žák sv. Augustin (354–430) vysvětluje, že „chrám a oltář chápeme jako Krista samého“[10].
V tomto duchu pokračovali i středověcí teologové. Francouzský liturgista Jean Beleth (1135‒1182) psal: „Věříme, že tělo Kristovo, pravý oltář, bylo na kříži pokryto jeho vlastní vodou a krví.“[11] Hugo ze Svatého Viktora (1097–1141) zdůrazňoval, že „oltář je Kristus, na němž obětujeme nejen naše dobré skutky, ale také své modlitby. […] Oltář představuje Krista, bez něhož nenalezne Otec zalíbení v žádném obětovaném daru“[12]. Současník sv. Tomáše Akvinského, kanonista, liturgista a biskup Mende, Guillaume Durand (cca 1230–1296) uvádí: „Kámen [oltář] představuje buďto samotného Krista (dle učení apoštola ‚úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus‘), nebo jeho lidství“[13]. Ve své Teologické sumě tyto obrazy používá také Andělský učitel: „Jako slavení této svátosti je obrazem, znázorňujícím utrpení Kristovo, tak oltář je znázorněním jeho kříže, na němž Kristus byl obětován ve vlastní podobě. […] Oltářem pak je naznačen sám Kristus, o němž praví apoštol: ‚Skrze něj obětujme Bohu žertvu chvály.’ […] Oltář znamená Krista…“[14]
Obrazné ztotožňování Krista s oltářem a naopak našlo své vyjádření i v obřadech Církve. Někteří liturgisté poukazují na to, že již zmíněné pomazání oltáře křižmem má kromě jiného odkazovat na spojení Kristova lidství a božství v hypostatické unii.[15] Hmotný oltář je tedy symbolem pravého oltáře, Kristova lidství sjednoceného s božstvím, které se jednou provždy v osobě pomazaného Velekněze obětovalo na kříži. Zvyk vytesávat do oltářní mensy pět křížů vyjadřujících pět ran Kristových byl přinejmenším už v době papeže sv. Řehoře Velikého (540–604) všeobecně rozšířen. Dochovaly se také časné zmínky o zahalování oltáře lněným plátnem, jeho odhalování a symbolickém bičování třtinou v upomínce na Kristovo umučení.[16] Sakramentáře, alespoň od časů Sakramentáře galesiánského (polovina osmého století), obsahují při obřadu posvěcení oltáře modlitby, které vysloveně hovoří o oltáři jakožto symbolu Krista. K starobylým obyčejům také patřilo, že v chrámu byl jeden oltář, jako je jeden Kristus, jeden Kněz a Oběť.[17] Tento zvyk se zachoval dodnes ve východních církvích.
V západní církvi Římský pontifikál stále při obřadu podjáhenského svěcení připomíná: „Oltářem Církve svaté je sám Kristus, dle slov sv. Jana dosvědčujícího v Knize zjevení, že spatřil zlatý oltář stojící před trůnem, na němž a skrze nějž jsou dary věřících obětovány Bohu Otci.“[18]
Martin R. Čejka
Úryvek z článku „Dějiny oltáře pravého Boha“.
Celý text najdete v Te Deum 1/2018.
[1] Žid 13, 10.
[2] 1 Kor 10, 21.
[3] Maurice Hassett, „History of the Christian Altar“, The Catholic Encyclopedia, sv. I. New York 1907.
[4] Také u latinských autorů se ale lze setkat s pojmenováním mensa Domini („stůl Páně“).
[5] Ve starověku bylo označení pro oltář vícero, což se odráží i v rozdílech u křesťanských autorů. Tertulián hovoří o ara Dei, kdežto sv. Cyprián je toho názoru, že ara se hodí pro „oltáře ďáblovy“, přičemž „Boží oltář“ má být nazýván altare. Biskup Synesios z Kyrenaiky z počátku pátého století už pak klidně pro křesťanský oltář užívá označení bomos, jehož se dříve všichni vystříhali. Z toho je zřejmé, že v prvních stoletích šlo o to, aby při pojmenování oltáře nedošlo k záměně křesťanské oběti mše sv. s pohanskými obřady, což postupem času ztrácelo na významu.
[6] Hymnus de crucifixione tertius, cit. in Maurice de La Taille SJ, The Mystery of Faith, New York 1940.
[7] Adv. Heares., 55. 4. PG 41, 980, cit. ibidem.
[8] In Levit. I, 2. PG 93, 883, cit ibidem.
[9] De sacramentis IV, 2, 7 a V, 2, 7.
[10] Quaest. evang., I, 34. PL 35, 1329.
[11] Rationale divinorum officiorum, cit. in Peter J. Riga, op. cit.
[12] PL 177, 902, cit. in ibidem.
[13] Rationale, I, c. 7, n. 27, cit. in ibidem.
[14] ST III, q. 83, a. 1, ad 2; a. 3, ad 2; a. 3, ad 5.
[15] Maurice de La Taille SJ, op. cit.
[16] Peter J. Riga, op. cit.
[17] Ibidem.
[18] Pontificale romanum, ed. Benedicto XIV et Leone XIII.
Zdroj: www.tedeum.cz/…/kristus-je-olta…