Maria Valtorta Život Pána Ježíše 59
Ve studeném a větrném ránu nelze zůstat bez pohybu... A přesto lidé vycházejí nahoru do Chrámu k modlitbám.
Naopak jsou nepřítomni všichni rabíni se svými zvláštními skupinami žáků, takže chrámová podloubí připadají
rozlehlejší a důstojnější.
A musí to být opravdu něco zvláštního, vidět chrámová podloubí prázdná, neboť všichni se tomu diví jako
neobvyklé věci a Petr má dokonce nějaké podezření. Ale Tomáš, který připadá ještě hřmotnější, tak jak je zahalen
do svého širokého a těžkého pláště, říká: „Asi se zavřeli do nějaké místnosti ze strachu, aby neztratili hlas. Stýská
se ti po nich?" a směje se.
„Mně ne! Kdybych je už tak nikdy nemusel vidět! Ale nechtěl bych, aby to byla..."
Je ještě brzo ráno. V Chrámu je málo lidí.
Ježíš, jediný Mistr pod rozlehlým podloubím, přechází sem a tam se svými apoštoly a s učedníky, které zde už
nalezl.
Přicházejí dva pohané, pohlédnou na něho a opět odejdou, aniž něco řekli. Projdou lidé patřící k Chrámu,
pohlédnou na něho, ale také nic neřeknou. Přijde několik věřících, pozdraví, naslouchají, ale jsou dosud málo
početni.
„Zůstaneme ještě zde?" ptá se Bartoloměj.
„Je zima a nikdo tady není. Ale přesto je to potěšení, být zde tak v pokoji. Mistře, dnes jsi opravdu v Domě svého
Otce a jako Mistr," říká s úsměvem Jakub Alfeův.
„Já bych řekl, že bychom měli odejít. Támhle odtud nás špehují," říká Petr.
„Kdo? Farizejové?"
„Ne. Ti, kteří tudy prošli. Pojďme pryč, Mistře."
„Čekám na nemocné. Viděli mě, jak jsem přišel do města; zpráva o tom se určitě rozšířila. Přijdou, až se oteplí,"
odpovídá Ježíš. A začne opět přecházet sem a tam, aby se zahřál ve studeném vzduchu.
A opravdu za nějakou dobu, když se slunce snaží zmírnit účinky severáku, přichází jedna žena s nemocnou
holčičkou a prosí o uzdravení. Ježíš ji uspokojí. Žena složí k Ježíšovým nohám almužnu a řekne: „To je pro jiné
děti, které trpí." Iškariot peníze sebere.
Později přinesou na nosítkách starého muže s nemocnýma nohama. A Ježíš ho uzdraví.
Do třetice přichází skupina osob, které Ježíše prosí, aby odešel z chrámových zdí a vyhnal démona z holčičky, jejíž
ostré výkřiky je slyšet až dovnitř. Ježíš jde za nimi a vyjde na silnici, vedoucí do města.
Kolem holčičky, která má pěnu u úst a rve se a koulí očima, se tísní lidé, mezi nimi i cizinci. Z jejích úst vycházejí
ta nejhrubší slova, a jejich proud ještě zesílí, jak se přiblíží Ježíš. Jen stěží ji udrží čtyři mladí silní lidé. A kurážkám přistupují i úzkostné prosby ducha, který ji posedá, aby nebyl vyhnán: „Jděte! Ať nevidím toho proklatce!
Jdi pryč! Příčino naší zkázy. Vím, kdo jsi. Ty jsi Kristus. Nenávidím tě! Zlořečený! Nevyháněj mě. Proč nás
vyháníš, zatímco vedle sebe máš v jednom jediném celý legion démonů? Nevíš, že v jednom jediném je celé peklo?
Ale ano, ty to víš... Dovol mi aspoň vstoupit do něho. Neposílej mě nazpět do Propasti! Jdi pryč! Tvé oči! Až
vyhasnou budeme se smát... Ach, ne! Ani tehdy ne. Ty nad námi zvítězíš! Bud proklet a s tebou i tvůj Otec, který tě
poslal, i Ten, který z vás vychází... Ááách!"
Poslední výkřik je opravdu nesnesitelný, je to výkřik zařezávané oběti, do níž pomalu proniká vražedný nůž. A
výkřik je ukončen strašlivou křečí a řevem, s nímž děvčátko démon opustí a volá: „Ale nejdu daleko... Ha, ha, ha!"
a následuje suché třesknutí jakoby hromu, i když obloha je zcela modrá.
Mnozí poděšeně odcházejí. Ostatní se ještě více přiblíží a dívají se na dívenku, která se náhle uklidní a zůstane bez
vlády v pažích těch, kteří ji předtím drželi. Setrvá několik okamžiků, pak otevře oči, usměje se, ale když vidí, že je
mezi tolika lidmi bez závoje, skryje si tvář pozvednutou paží. Ti, kteří ji doprovázejí, by chtěli, aby Mistru
poděkovala, ale Ježíš řekne: „Nechtě ji v jejím studu. Její duše mi už děkuje. Zaveďte ji domů k její matce." A
obrátí se a vrací do Chrámu na místo, které zaujímal předtím.
„Viděl jsi, Pane, jak ti židé se za nás připlížili? Několik jsem jich poznal. Támhle jsou! Jsou to ti stejní, kteří nás
předtím špehovali. Podívej, jak se mezi sebou radí," říká Petr.
„Rozhodují se mezi sebou, do kterého z nich ten ďábel vstoupil. Je tam i Nahum, Annaniášův důvěrník," říká
Tomáš. Mezitím vychází z různých stran množství židů, ale v jejich skupině není ani jeden farizej nebo doktor nebo
kněz, a přiblíží se k Ježíšovi, obklopí ho a jeden z nich přistoupí blíž a řekne: „Dnes jsi udělal velké věci! Opravdu
věci velkého proroka. A duchové propasti o tobě řekli velké věci, ale jejich slova nemohou být přijata, pokud je ty
nepotvrdíš. Řekni nám tedy, kdo jsi, svými ústy pravdy a spravedlnosti."
„A neřekl jsem vám to už mnohokrát, kdo jsem? Už jsou to téměř tři roky, co vám to říkám a přede mnou vám to
řekl Jan u Jordánu i Hlas Boží přicházející z Nebes."
„To je pravda. Ale my jsme při tom nebyli. Chtěli bychom v tebe věřit jako v Mesiáše. Ale už příliš mnohokrát byl
Boží lid oklamán falešnými Kristy. Utěš naše srdce, které doufá a očekává, ujišťujícím slovem, a my tě budeme
uctívat."
Ježíš na ně přísně pohlédne. Jeho oči jako by jimi pronikaly a obnažovaly jejich srdce. Pak řekne: „Ne, vy mě
uctívat nebudete. Nikdy. Ať vám řeknu cokoliv. A i kdybyste k tomu dospěli, koho byste uctívali?"
„Koho? Přece našeho Mesiáše!"
„Tolik byste si ho přáli? Ale kdo je pro vás Mesiáš?"
„Mesiáš je ten, který z Božího příkazu sjednotí rozptýlenou Izrael a učiní z ní triumfující lid, pod jehož mocí bude
svět. A co? Ty nevíš, kdo je to Mesiáš?"
„Vím to, jak to ani vy sami nevíte. Pro vás to tedy je člověk, který překoná Davida a Šalamouna i Judu
Makabejského a z Izraele udělá Národ, který bude pánem světa?"
„To je ono. Bůh to slíbil. Slíbený Mesiáš vykoná pomstu a získá všechnu slávu, všechno dokáže.
„Je řečeno: »Nebudeš uctívat nikoho kromě Pána, tvého Boha«. Proč byste mě tedy uctívali, kdybyste ve mně
viděli jen Člověka - Mesiáše?"
„A koho jiného bychom v tobě mohli vidět?"
„Koho? A to se mě přicházíte tázat s takovým smýšlením? Potměšilé a jedovaté plemeno! A k tomu svatokrádežné.
Neboť kdybyste ve mně viděli jen lidského Mesiáše a uctívali mě, byli byste modloslužebníky. Mesiáš nepřijde dát
svému lidu nějaké království, tak jak si to představujete vy. Nepřijde vykonat pomstu na jiných mocných. Jeho
Království není z tohoto světa a jeho moc přesahuje všechnu omezenou moc tohoto světa."
„Ty nás překvapuješ, Mistře. Jsi-li Mistrem a jsme-li my nevědomí, proč nás nechceš poučit?"
„To vy nechcete stále rozumět, kdo jsem."
„Jsi-li Kristus, řekni nám to otevřeně."
„Už jsem vám to řekl. V domech, na náměstích, na silnicích, ve vesnicích, na horách, u řek, na mořském pobřeží, v
pouštích, v Chrámu, v synagogách, na trzích jsem vám to řekl, ale vy jste mi neuvěřili. V Izraeli není místa, které
by neslyšelo můj hlas.
Řekl jsem vám to, ale vy jste mým slovům neuvěřili. Jednal jsem, ale vy jste mé činy neposuzovali s přímým
duchem. Kdybyste tak činili s dobrým úmyslem, dospěli byste k víře ve mne, neboť o mně svědčí díla, která konám
ve jménu svého Otce. Lidé dobré vůle, kteří mě přišli následovat, věřili mým slovům a svědectví, které podávají
moje díla.
Ale vy nevěříte, nemůžete věřit, protože nejste mými ovečkami.
Kdo jste? Ptám se vás. Dejte si tu otázku ve svém srdci. Nejste hloupí, můžete se poznat, kdo jste. Ale vy víte, kdo
jste, ale neřeknete to. Vy nejste ani pokorní ani upřímní, ale já vám řeknu - kdo jste. Jste napůl vlci, napůl divocí
kozlové. Ale žádný z vás, navzdory beránčí kůži, kterou nosíte, neboť se vydáváte za beránky, není beránkem
doopravdy. Pod měkkou bílou kožešinou skrýváte ty nejzuřivější barvy, ostré rohy, tesáky a drápy šelmy, a chcete
takovými zůstat, neboť se vám to líbí, a tak sníte jen o zuřivosti a revoltě. Vy mě proto nemůžete milovat a
nemůžete mě následovat a rozumět mi. Vstupujete-li do stáda, pak je to jen proto, abyste škodili, abyste do něho
vnášeli bolest nebo nepořádek. Mé ovečky z vás mají strach. Kdyby byly jako vy, musely by vás nenávidět. Jsou to
beránci Prince pokoje, Mistra lásky, milosrdného Pastýře. A tak neumějí nenávidět. A nikdy k vám nebudou cítit
nenávist, stejně jako já k vám nikdy nebudu cítit nenávist. Nenávist ponechávám vám, neboť je zlým plodem trojížádostivosti... Já se držím svého: lásky. A tu sděluji svým ovečkám a nabízím vám ji také, abyste se stali dobrými.
Stanete-li se dobrými, porozumíte mi a přijdete do mého stáda, podobni ostatním, kteří už v něm jsou. A měli
bychom se rádi. Mé ovečky a já se máme rádi. Naslouchají mi a poznají můj hlas. Vy ve skutečnosti nevíte, co to
je, poznat můj hlas. To znamená nemít pochybnosti o jeho původu a rozpoznat ho mezi tisíci jinými hlasy
nepravých proroků jako opravdový hlas, přicházející z Nebes. Nejen dnes, ale i v budoucnosti bude i mezi těmi,
kteří si budou myslet, že jsou věrní Moudrosti, mnoho lidí neschopných rozeznat můj hlas od ostatních hlasů
hovořících o Bohu více či méně správně, ale ve srovnání se mnou pouze hlasů podružných."
„Ty stále říkáš, že brzo odejdeš, a pak říkáš, že budeš stále promlouvat? Až odejdeš, už mluvit nebudeš," namítá
jeden žid s tak pohrdavým tónem, jako by mluvil k nějakému duševně zaostalému.
Ježíš opět odpovídá svým trpělivým smutným hlasem: „Budu promlouvat vždycky, aby celý svět nepropadl
modloslužbě. A budu promlouvat ke svým, které si vyvolím, aby vám opakovali má slova. Tak bude promlouvat
Duch Boží a oni pochopí, co ani samotní vědci nedokážou pochopit. Ti totiž budou studovat jen slova, věty,
způsob, místo, nástroj, jejichž prostřednictvím Slova promlouvala, zatímco mí vyvolení se v tomto neužitečném
studiu neztratí, ale budou naslouchat lásce a budou jí rozumět. Budou rozlišovat vyumělkovaná slova vědců nebo
lživá slova nepravých proroků, učících zkažené doktríny od prostých, pravdivých, hlubokých slov, která budou
přicházet ode mne. Ale svět je bude kvůli tomu nenávidět, neboť svět Mne - Světlo nenávidí a nenávidí i syny
Světla, tento svět temnot, milující temnoty svých hříchů. Mé ovečky mě znají a vždycky mě poznají a budou mě
následovat, a to i po krvavých a bolestných cestách, po kterých půjdu já jako první a po kterých ony půjdou za
mnou... A tak jako Bůh svému lidu posílal proroky a mne poslal celému světu, tak i těmto ovečkám pošle
služebníky Slova, Pravdy a Lásky, aby opakovali moje slova. Neboť to moje slova dávají Život."
„My jsme nikdy neodmítali slova opravdových proroků. Vždycky jsme měli úctu k Janovi, který byl prvním
prorokem," odpovídá s hněvem jeden žid a ostatní mu přizvukují.
„Jan zemřel právě včas, aby se vám neznelíbil a i on sám nebyl pronásledován. Kdyby byl ještě mezi živými, svoje
»není dovoleno« řečené pro tělesný incest, by řekl i vám všem, kteří pácháte duchovní cizoložství svým smilněním
se Satanem proti Bohu, a zabili byste ho, tak jako máte v úmyslu zabít i mne."
Židé už mají dost předstírání dobré vůle, a tak nechají bouřlivě propuknout svůj vztek, hotovi použít i násilí.
Ale Ježíš si toho vůbec nevšímá. Pozvedne hlas, aby ovládl hluk a zvolá: „A vy jste se mě ptali, kdo jsem, vy
pokrytci? Prolhaná ústa. Klamná srdce! Ano, po pravdě zde v domě svého Otce prohlašuji, že jsem více než Prorok.
Můj Otec a Já jsme Jedno."
„Hrůza! Rouhá se! Vyobcovat!!!" Řev židů se rozléhá po Chrámu a kameny, sloužící penězoměncům a
obchodníkům se zvířaty, aby držely na místě jejich ohrady, poslouží za střelivo těm, kteří hledají, čím by udeřili.
Ale Ježíš vystoupí na kamennou lavici, aby byl ještě výš a lépe viděl, a odtud je ovládá záblesky svých safírových
očí. Ovládá je a probodává svými pohledy. Je tak vznešený, že je úplně ochromuje. Nikdo se po něm neodvažuje
hodit kamenem. I rámus se utiší a nastane jakési zvláštní zděšení. Teď se v Kristu opravdu projevuje Bůh. A
když se Bůh takto projevuje, i ten nejzatvrzelejší člověk je maličký a zděšený.
Ježíš tak zůstane několik minut a pak opět začne promlouvat k tomuto zbabělému a zaprodanému davu, který ztratil
všechnu svou drzost při prvním spatření božského záblesku. „Nuže? Co chcete dělat? Tázali jste se mě, kdo jsem.
Řekl jsem vám to. Rozběsnili jste se. Připomněl jsem vám, co jsem vykonal. Pro které z těchto děl mě chcete
kamenovat? Že jsem vás učil spravedlnosti? Že jsem lidem přinesl Radostnou zvěst? Že jsem vás přišel pozvat do
Království Božího? Že jsem uzdravoval vaše nemocné, vracel zrak slepým, vracel pohyblivost ochrnutým, řeč
němým, vysvobodil posedlé, křísil mrtvé, činil dobré chudým, odpouštěl hříšníkům, miloval celý svět i ty,
kteří mě nenávidí: vás a ty, kteří vás poslali? Pro které z těchto děl mě tedy chcete kamenovat?"
„Nechceme tě kamenovat pro tvá dobrá díla, která jsi vykonal, ale pro tvoje rouhání, protože ačkoliv jsi člověkem,
vydáváš se za Boha."
„Není psáno ve vašem Zákoně: »Řekl jsem: jste bohové, synové Nejvyššího«? Když tedy Bůh nazval »bohy« ty, ke
kterým promlouval a dal jim příkaz žít způsobem, aby jasně vystoupila podobnost s Bohem, která je v člověku, a
jsou-li lidé v Písmu nazváni »bohy«, proč říkáte, že se rouhám, já, kterého Otec posvětil a poslal na svět,
prohlašuji-li: »Jsem Synem Božím?« Kdybych nekonal díla svého Otce, nemuseli byste ve mne věřit. Ale já je
konám. A vy ve mne nechcete věřit. Tak tedy aspoň věřte v tato díla, abyste poznali a uznali, že Otec je ve mně a já
jsem v Otci."
Bouře křiku a násilí se pozvedá ještě silněji než předtím. S jedné chrámové terasy, kde jistě tajně naslouchali kneží,
doktoři a farizejové, se ozývají četné výkřiky: „Ale zmocněte se toho rouhače. Od nynějška je jeho přečin veřejný.
Na smrt s rouhačem, který se prohlašuje za Boha! Vyveďte ho za město a ukamenujte ho! Je to naše právo! Je
řečeno: »Nechť je rouhač usmrcen«."
Křik vůdců rozjitří vztek židů a ti se snaží zmocnit se Ježíše a svázat ho a odevzdat úředníkům Chrámu, kteří právě
přibíhají, následováni chrámovými strážci.
Ale rychlejší než oni jsou legionáři. Sledovali vše z Antonie a teď vyšli z kasáren a jdou udělat pořádek na místě,
kde vznikla vřava. A nemají ohled k nikomu. Rukojetmi kopí buší po hlavách a zádech. A vzájemně se povzbuzují
žerty a hrubými slovy k výprasku židů: „Do boudy, psi! Jděte z cesty! Pořádně klepni toho prašivce, Licine.
Táhněte! Pro strach smrdíte více než jindy! Ale co vy, krkavci, jíte, že tak páchnete? Říkáš to dobře, Basse, očisťují
se, ale přitom otravují. Podívej se támhle na ten dlouhý nos! Ke zdi! Ke zdi a zaznamenáme si vaše jména! A vy,
sovy, sejděte tam shora. Ostatně my vás známe. Setník napíše krásné hlášení svému veliteli. Ne, tohohle nechej, toje Rabínův apoštol. Nevidíš, že má tvář člověka a ne šakala? Podívej se, jak támhle prchají. A nech je jít! Á, ale
tebe mám, ty neunikneš. Já jsem tě viděl, víš? První kámen byl tvůj. Budeš se odpovídat za to, že jsi napadl
římského vojáka. A tenhle také..." Tak se jim posmívají, některé zatýkají, jiné obracejí na útěk.
A židé se ukazují, kým jsou: zbabělci, zbabělci, zbabělci. Buď prchají, kdákajíce jako hejno slepic, anebo se vrhají
vojákům k nohám a úpěnlivě prosí o smilování, a to s takovou podlézavostí a pochlebováním, že je to až
pobuřující.
Jeden vrásčitý stařec, patřící k nejzaujatějším Ježíšovým odpůrcům, se pověsí jednomu poddůstojníkovi na lýtka a
oslovuje ho jako »výsost a spravedlivého«. Poddůstojník se osvobodí prudkým kopnutím, odhodí žida na tři kroky
od sebe a zvolá: „Táhni, ty starý prašivý lišáku."
Ježíše jsem docela ztratila z očí. Nemohu říci, kam šel, kterou branou vyšel. Jen jsem viděla, jak se ve zmatku
vynořují a zase mizí tváře obou synů Alfeových a Tomáše a několika pastýřů, razících si cestu. Pak zmizí i ti a
zbývá zde jen pokřik prchajících židů...