Maria Valtorta Život Pána Ježíše 53
O Velikonocích Ježíš nemohl v Chrámu promluvit, neboť tam veřejně vyčetl doktorům a farizejům jejich pokrytectví. Na závěr Velikonoc se
tedy velké davy lidí shromáždily v Betánii. Přišli tam však i farizejové. Lazar už mezitím vážně onemocněl.
Za nádherného odpoledne na konci dubna jsou v Lazarově domě ti nejoddanější učedníci.
Procházejí se pomalu po nádvořích a terase domu, zatímco kolem Ježíše, sedícího u Lazarova lůžka, jsou
shromážděny téměř všechny ženy a učednice... a dvě ženy hovoří o tom, jak Ježíš uzdravil jejich děti...
„Tak i pro mne přijdeš v pravý čas, že ano? Abys mi dal mír," říká Lazar a hladí Ježíšovu ruku.
„Ale není ti už o něco lépe, můj bratře?" ptá se Marta. Zdá se mi, že se ti od včerejška ulevilo."
„Ano, sám se tomu podivuji. Možná Ježíš..."
„Ne, můj příteli. Pouze jsem na tebe rozlil svůj pokoj. Tvá duše je jím nasycena a to zmírňuje bolesti. Je to z
Božího nařízení, že trpíš."
„A že umřu. Jen to dopověz. Nuže... ať se děje Jeho vůle, jak ty učíš. Od nynějška už tedy nebudu žádat o
uzdravení ani o úlevu. Od Boha jsem toho tolik obdržel - a mimoděký pohlédne na svou sestru Marii - že je jen
spravedlivé, abych se dal výměnou za takové dobro."
„Učiň více, můj příteli. Už to je hodně, takto se odevzdat a snášet bolest. Ale ty jí dej ještě větší hodnotu."
„Jakou, můj Pane"
„Nabídni ji za vykoupení lidí."
„Vždyť i já jsem jen ubohý člověk, Mistře. Nemohu si činit nárok na to, abych byl vykupitelem."
„Říkáš to, ale je to omyl. Bůh se učinil Člověkem, aby lidem pomáhal. Ale i lidé mohou pomáhat Bohu.
V hodině Vykoupení budou díla spravedlivých připojena k mým dílům. Spravedlivých, kteří jsou už po staletí
mrtvi, i těch, kteří právě žijí nebo kteří budou žít v budoucnosti. Od nynějška k tomu připojuj i svoje díla. Je to tak
krásné spojit se s božskou Dobrotou, připojit k ní, co můžeme dát z naší omezené dobroty a říci: »Já také, ó, Otče,
spolupracuji na dobru pro své spolubratry«. Nemůže být větší lásky k Pánu a k bližnímu, než umět trpět a
zemřít za slávu Pánovu a věčnou spásu našich bratří.
Spasit se sám? To je málo. To je minimum svatosti. Je krásné zachraňovat, dát se pro záchranu, vést lásku až
tak daleko, že se stanete obětním ohništěm spásy. Pak je láska dokonalá. A nesmírně velká bude svatost toho,
kdo je velkodušný."
„Jak je toto všechno krásné, že ano, mé sestry?" říká Lazar se zasněným úsměvem ve své jemné tváři.
Marta v dojetí přikývne.
Marie, která sedí na polštáři u Ježíšových nohou ve svém obvyklém postavení pokorné a zapálené ctitelky, říká:
„To snad já jsem příčina utrpení mého bratra? Řekni mi to, Pane, aby moje úzkost byla úplná!"
Lazar zvolá: „Ne, Marie, ne. Já bych z toho umřel. Neprobodávej si srdce."
Ale Ježíš, upřímný až do krajnosti, řekne: „Zajisté, že ano! Já jsem tvého bratra vyslyšel v jeho modlitbách. Ale z
toho na tebe nesmí padat úzkost, která by ti byla zátěží, ale naopak touha, aby ses za to, kolik za tebe bylo
zaplaceno, stala dokonalou. A raduj se! Raduj se, neboť aby tě získal, vytrhl tě Lazar démonovi."
„Ne, já ne! Ty, Mistře."
„A že tě vytrhl démonovi, zasloužil si od Boha budoucí odměnu, díky jíž o něm budou mluvit národy i andělé..."
K Ježíšovi se opět v Betánii připojily zástupy, které ho jistě hledaly v Jeruzalémě a které se nechtějí vydat na cestu
domů, aniž by ho slyšely... Jsou tak četné, že Ježíš nařizuje, aby se shromáždily a on jim mohl dát své poučení.
Dvanáct apoštolů i oněch dvaasedmdesát učedníků se rozejde na všechny strany, aby vykonali přijatý rozkaz.
Počet lidí mezitím stále vzrůstá. Zástup je shromážděn v sadě mezi Lazarovým a Zelotovým domem. Jsou tam lidé
všech kast a společenského postavení a jsou tam i farizejové z Judska, členové velerady a zahalené ženy.
Z Lazarova domu vyjde skupina obklopující nosítka, na nichž je přenášen Lazar; ten se na Ježíše radostně usmívá.
Ježíš jde za tímto malým průvodem tam, kde ho očekává dav...
Ježíš je konečně na místě, uprostřed svých apoštolů. Téměř u svých nohou má Lazara na nosítkách. Nablízku jsou
kolem něho judské učednice... Římanky jsou více vzadu, mezi muži z lidu. Je nevyhnutelné, že členové velerady,
farizejové, doktoři, kněží jsou v první řadě. Ale Ježíš je prosí, aby ponechali místo pro troje nosítka, na kterých jsou
nemocní. Ježíš se nemocných vyptává, ale pro tuto chvíli je neuzdravuje.
Aby Ježíš posluchačům přiblížil myšlenku své promluvy, upoutává jejich pozornost na velké množství ptáků,
hnízdících na stromech sadu, kde se posluchači shromáždili.
„Pohleďte: jsou zde domácí i exotičtí ptáci všech druhů a velikostí. A když nastane noc, budou vystřídáni nočními
ptáky, zde také početnými, i když na ně snadno zapomínáme, protože je zrovna nevidíme. Proč je zde tolik ptáků?
Protože zde nalézají všechno, aby mohli šťastně žít. Je zde slunečno, klid, hojná strava, bezpečné útočiště, čerstvá
voda... a tak jsou tomuto místu věrni. Nuže neuvidíme snad, že ptáci jsou moudřejší než lidé? Kolik mezi těmito
ptáky je synů ptáků dnes už mrtvých, ale kteří zde ještě loni nebo ještě dříve hnízdili, neboť zde našli vše, co
potřebovali. A řekli o tom ještě před smrtí svým maličkým, ukázali jim toto místo a maličcí sem poslušně přišli.
Otec, který je na Nebesích, Otec všech lidí snad nedal svým dětem všechna poučení k dobrému životu? Dal jim je.
Ta, která se týkají dobra tělesného i ta, která se týkají dobra duchovního. Ale co vidíme? Vidíme, že jeho poučení
týkající se těla - počínaje tunikou z kůže, kterou udělal pro první rodiče, svlečených ze šatů nevinnosti, až po
poslední objevy, které člověk učinil díky Božímu osvícení - jsou uložena v paměti, jsou opakována, vyučuje se jim;
ale poučení týkající se ducha nejsou dodržována ani praktikována a ani jim není učeno."
Mnoho lidí z Chrámu reptá, ale Ježíš je jediným gestem utiší.„Otec, tak dobrý, že člověk si to nedovede ani představit, posílá svého Služebníka, aby připomněl jeho učení, aby
shromáždil ptactvo na blahodárných místech, aby jim dal přesnou znalost toho, co je užitečné a svaté, aby založil
Království, kde všichni andělští ptáci, každý duch nalezne milost a pokoj, moudrost a spásu. A po pravdě vám
říkám: tak jako ptáci zde narození řeknou na jaře těm ostatním, kteří jsou odjinud: »Pojďte s námi, víme o místě,
kde budete požívat Pánova pokoje a hojnosti«, a dalšího roku bude vidět, jak přilétají noví ptáci, stejně tak, jak to
říkají proroci, spatříme přilétat duchy a duchy k Doktríně přicházejí od Boha, ke Spasiteli a zakladateli Božího
Království.
Ale na tomto místě jsou denní ptáci smícháni s ptáky nočními, dravci a rušiteli, schopnými mezi dobrými ptáčky
budit hrůzu. A ti ptáci jsou takoví už po léta a generace a nikdo je nemůže vyslídit, protože svoje díla konají ve tmě
a v místech, kam člověk nepronikne. Tito odporní ptáci se svýma krutýma očima, tichým letem, hltavostí, krutostí
pracují v temnotách a šíří nečistotu a bolest. Ke komu je přirovnáme? Ke všem těm, kteří v Izraeli nechtějí přijmout
Světlo přicházející osvětlit temnoty, Slovo přicházející učit, Spravedlnost přicházející posvěcovat. Pro ně je můj
příchod bez užitku. A jsem pro ně dokonce příčinou hříchu, neboť mě pronásledují a pronásledují i ty, kteří jsou mi
věrní. Co bych tedy řekl? Věc, kterou jsem už řekl mnohokrát: »Mnozí přijdou od východu i západu a usednou s
Abrahamem a Jákobem v Nebeském království. Ale synové tohoto království budou vyvrženi ven do temnot«".
„Synové Boží do temnot? Ty se rouháš!" zvolá jeden z členů velerady, kteří se stavějí proti němu.
„Nikoliv synové Boží," odpovídá Ježíš.
„Ty jsi to tak řekl! Řekl jsi: »Synové tohoto království budou vyvrženi do temnot«."
„Opakuji: synové tohoto království. Království, kde je pánem tělo, krev, lakomství, podvod, chlípnost, zločin. Ale
to není moje Království. To moje je královstvím Světla. To vaše je královstvím temnot. Do Království světla budou
přicházet od východu i západu, od jihu i severu duchové přímí, a to i takoví, kteří pro Izrael jsou v přítomné době
pohany, modloslužebníky, lidmi pohrdanými. A právě ti budou žít ve svatém spojení s Bohem, neboť přijmou Boží
světlo v očekávání výstupu do pravého Jeruzaléma, kde už není slz ani bolesti, a zejména ne lži. Lži, která dnes řídí
svět temnot a svoje syny nasycuje tak, že do nich nevstupuje ani nejmenší paprsek božského Světla. Ó! Nechť
přicházejí tito noví synové, aby zaujali místa odpadlých synů! Nechť přicházejí! A ať už je jejich původ jakýkoliv,
Bůh je osvítí a oni prohlédnou na věky věků!"
„To jsi řekl, abys nás urazil!" křičí nepřátelští židé.
„Mluvil jsem, abych řekl pravdu."
„Tvá moc sídlí v tvém jazyku, jehož užíváš, nový hade, abys svedl zástupy z pravé cesty."
„Má moc sídlí v síle, která ke mně přichází z mého spojení s mým Otcem."
„Rouhač!" křičí kněží.
„Spasitel! Ty, který ležíš u mých nohou, jakou máš bolest?"
„Už jako dítě jsem si zlomil páteř a od té doby třicet let ležím na zádech."
„Vstaň a choď! A ty, ženo, čím trpíš?"
„Moje nohy visí nehybně od té doby, kdy ten, který mě přinesl s mým manželem, spatřil světlo světa" a ukazuje na
asi šestnáctiletého mládence.
„Ty také vstaň a chval Pána. A toto dítě, proč nechodí samo?"
„Protože se narodilo jako idiot, je hluché, němé, slepé. Kus masa, který dýchá," říkají ti, kteří jsou s nešťastníkem.
„Ve jménu Božím, měj rozum, slovo, zrak i sluch. Chci to!"
A když dovrší třetí zázrak, obrátí se k těm, kteří se k němu chovají nepřátelsky a říká jim: „Co na to odpovíte?"
„Pochybné zázraky. Proč neuzdravíš svého přítele a ochránce, když tedy můžeš všechno?"
„Protože to není Boží vůle."
„Pohodlná vytáčka! A co když ti my dovedeme jednoho nebo spíše dva nemocné, uzdravíš je?"
„Ano, zaslouží-li si to."
„Čekej na nás tedy" a rychle a s posměšky odcházejí.
„Mistře, pozor! Chystají ti léčku!" říkají mnozí.
Ježíš učiní gesto, jako by chtěl říci: „Jen je nechtě" a zatím se mazlí s dětmi, které opustily svoje rodiče a potichu se
k němu přiblížily...
Ježíš je teď uprostřed věnce dětí, které na něho nadšeně hledí. Zahalené ženy využívají pohybu v davu a zadem se
dostanou blíž k Ježíšovi...
Farizejové, doktoři a jejich společníci se vracejí se dvěma muži na nosítkách, kteří zřejmě hodně trpí. Obzvláště
jeden z nich, celý zakrytý svým pláštěm, úpí velmi silně. Druhý sice vypadá, jako by měl méně bolestí, ale je velmi
nemocen, protože je vyhublý a těžce dýchá.
„Zde jsou naši přátelé, uzdrav je! Jsou opravdu nemocní, obzvláště tenhle!" a ukazují na vzdychajícího muže.
Ježíš skloní oči k nemocným a pak je pozvedne k židům. Vrhne na své nepřátele strašlivý pohled. Rozevře ruce a
zvolá:
„Lháři! Tento není nemocný! To vám říkám já. Odkryjte ho! Nebo bude opravdu okamžitě mrtev pro pokus
podvodu vůči Bohu."
Muž okamžitě vyskočí s nosítek a říká: „Ne, ne! Netrestej mě! A vy, zlořečení, vezměte si své peníze!" a hodí
farizejům k nohám váček s penězi a rychle odtud prchá...
Dav reptá, směje se, píská, tleská...
Druhý nemocný říká: „A já, Pane? Násilím mě vytáhli z mého lože a už od rána podstupuji toto násilí... Alenevěděl jsem, že jsem v rukou tvých nepřátel..."
„Ty, ubohý synu, buď uzdraven a požehnán!" a přes živý věnec dětí na něho vkládá svoje ruce.
Muž pozvedne pokrývku, rozloženou na jeho těle a dívá se, nevím na co... A pak náhle vstane. Je od stehen dolů
nahý. A křičí a křičí až do ochraptění: „Má noha! Má noha! Ale kým jsi, že vracíš i ztracené věci?" a pak padne
Ježíšovi k nohám, načež se opět zvedne a oběma nohama skáče po nosítkách a křičí: „Nemoc mi rozežírala kosti.
Lékař mi odňal prsty, pálil maso, nakonec mi odřízl nohu až pod kolenem. Podívejte se! Podívejte se na stopy. A já
bych beztak musel zemřít. A teď... Všechno je uzdraveno! Má noha! Má noha je obnovena! A už netrpím! Jsem
silný, zdravý... Ó, maminko! Maminko! Přinesu ti radost!"
Ježíš pohlédne na své zdrcené nepřátele a hromovým hlasem řekne: „A teď? Co bych vám měl ještě udělat? Co
bych měl, ó, zástupy, učinit, po tomto Božím soudu?"
Zástup křičí: „Ukamenovat ty, kteří urážejí Boha. Na smrt! Dost úkladů Svatému! Buďte prokleti!" a berou hroudy,
klacky, kameny a chystají se ke kamenování.
Ježíš je zastaví. „Toto je slovo zástupu, toto je jeho odpověď! Moje je odlišná. Já říkám: Jděte. Nepošpiním se tím,
že bych vás udeřil. Nechť si vás vezme na starost Nejvyšší. To On je mou obranou proti bezbožným."
Viníci, místo aby mlčeli, a přes strach, který mají z lidu, častují dále Mistra urážkami a bez sebe vzteky a volají:
„My jsme židé a mocní! Poroučíme ti, abys šel pryč. Zakazujeme ti učit. My tě vyháníme. Pryč odtud! Už tě máme
dost. Moc je v našich rukou a my ji použijeme; ó, prokletý, ó, násilníku, ó..."
A chtěli by toho říci ještě více ve zmatku plném, výkřiků, pláče, hvízdání, když pojednou jedna zahalená žena
přistoupí blíž a postaví se mezi Ježíše a jeho nepřátele; pak odhalí svou tvář a ostrým hlasem, svištícím jako důtky,
nechá dopadnout svá slova:
„Kdo zapomíná, že je otrokem Říma?" Je to Klaudie. Opět spustí svůj závoj. Zlehka se Mistru ukloní a vrátí se na
své místo. Ale toto stačí.
Farizejové se okamžitě uklidní. Jeden z nich ve jménu všech říká s plazivým patolízalstvím: „Domina, odpusť! Ale
on narušuje starého ducha Izraele. Ty, která jsi mocná, bys mu v tom měla zabránit a zakázat mu to jménem
spravedlivého a statečného prokonzula. Nechť je zdráv a dlouho živ!"
„To se nás netýká. Stačí, že nenarušuje pořádek Říma. A to on nedělá!" odpovídá pohrdavě patricijka. Dá suchý
rozkaz svým společnicím a všechny se vzdálí směrem k cestě, na níž se pak objeví krytý vůz, u něhož Klaudie
stáhne záclony.
„Jsi spokojený, že jsi nás dal urážet?" opět zaútočí židé, farizejové, doktoři.
Dav křičí opovržením. Josef, Nikodém a všichni, kteří se ukázali jako přátelé - a mezi nimi i syn Gamalielův - cítí
potřebu zasáhnout a kárají ostatní, kteří překračují všechny hranice.
A Ježíš mlčí, se zkříženýma rukama... a já myslím, že silou své vůle zadržuje dav a obzvláště apoštoly, kteří vzteky
přímo modrají.
„Musíme se bránit a bránit," řve jeden žid jako posedlý.
„Stačí vidět, jak po něm tyto davy šílí," křičí jiný.
„My jsme mocní! Jen my sami! A jen nás musí lid poslouchat a následovat," vytrubuje jeden doktor.
„Ať jde odtud pryč! Jeruzalém je náš!" vřeští jeden kněz, zrudlý jako krocan.
„Vy jste proradní!"
„Vy jste víc než slepí!"
„Davy vás opouštějí, protože si to zasluhujete!"
„Buďte svatí, chcete-li být milováni," volají na oplátku zástupci opačné strany i mnozí z davu.
„Ticho!" zvolá důrazně Ježíš. A když skutečně nastane, řekne: „Násilí a nucení nemohou změnit náklonnost a
důsledky dobra. Já sklízím, co jsem dal: lásku. Vy s vaším pronásledováním pouze způsobujete, že tato láska
naopak vzrůstá, neboť mě chce odškodnit za váš nedostatek lásky. Což se vší svou moudrostí nevíte, že proná-
sledovat nějaké učení slouží jen ke zvyšování jeho síly, obzvláště když činy odpovídají tomu, co bylo učeno?
Vyslechněte jedno z mých proroctví, vy z Izraele. Čím více budete pronásledovat Mistra z Galileje a ty, kteří ho
následují, a budete násilím umlčovat jeho Doktrínu, která je svatá, tím více přispějete k jejímu rozkvětu a šíření po
celém světě. Každá kapka krve mučedníků, které budete mít na svědomí, každá kapka svatých, které pošlapete,
bude semenem budoucích věncích. A až se budete považovat za vítěze, budete poraženi. Jděte. Já také odcházím.
Nechť ti, které miluji, mě přijdou vyhledat na hranice Judska a za Jordán..."
Nepřátelští farizejové se svými druhy odcházejí. Ostatní zůstávají.
„Nechť Bůh posílí ty, kteří váhají, a silné požehná. Všechny vás žehnám ve jménu Páně" a s rozevřenýma rukama
žehná ty, kteří jsou přítomni.
Pak se rozloučí s Lazarem a jeho sestrami, s Maximem a ženami učednicemi a vydá se na pochod. A stromy,
lemující silnici do Jericha, ho přijmou do své zelené náruče, kterou nádherný sluneční západ zabarvuje do
červena...