Maria Valtorta Život Pána Ježíše 51
Ježíš s apoštoly a učedníky jde přes kopce, které vytvářejí kolem Nazareta korunu... k horám na východ. Před
těmito horami je komolý kužel Táboru...
Dojdou až k němu. Ježíš se zastaví a řekne: „Petr, Jan a Jakub Zebedeův půjdou se mnou nahoru. Vy ostatní se
rozptylte po okolí a hlásejte Pána. Večer chci být opět v Nazarete. Proto se příliš nevzdalujte. Pokoj buď s vámi."
Pak se obrátí ke třem, které zavolal, a řekne: „Pojďme." A začne vystupovat nahoru, aniž se ohlížel za sebe, a to
krokem tak rychlým, že mu Petr nestačí.
Při jedné zastávce se ho Petr, celý červený a zpocený, zeptá, sotva dechu popadaje: „Ale kam jdeme? Nahoře
nejsou domy, je tam jen stará pevnost. Chceš tam kázat?"
„To bych se dal jinou cestou, ale vidíš, že jsem se k ní obrátil zády. Nepůjdeme k pevnosti a ti, co jsou uvnitř nás
ani neuvidí. Jdu se spojit se svým Otcem a chci, abyste tam byli se mnou, protože vás miluji. Pospěšme si!"
„Ó, můj Pane! Nemohli bychom jít trochu pomaleji?"
„K setkání s Bohem se musí jít vždycky rychle. Pojďme, Šimone Petře! Nahoře vás nechám odpočinout." A opět se
pustí do výstupu...
Vystupují ještě výš a před nimi se rozevře pohled k širým obzorům; krásný a pokojný den umožňuje vidět i velmi
vzdálené podrobnosti... Je jistě jaro, snad březen, neboť vidím, že obilí je už vysoké, ale dosud zelené...
Ježíš se po krátké zastávce ve stínu stromů, kterou učinil z ohledu k Petrovi, dá opět do výstupu. Vyjde až téměř na
vrchol, na travnatou plošinu, ohraničenou půlkruhem stromů.
„Odpočiňte si, přátelé! Půjdu se pomodlit" a rukou ukazuje na obrovskou skálu, která vybíhá ne na okraji, ale
směrem k vrcholu.
Ježíš poklekne v trávě a opře svou hlavu a ruce o skálu v poloze, jakou bude mít při své modlitbě v Getsemanech.
Slunce k němu nedosahuje, neboť ho stíní vrcholek skály. Ale zbytek travnatého prostranství je zalit sluncem s
výjimkou stínu, který vrhají stromy, pod nimiž se usadili apoštolově.
Petr si sundává sandály, vytřásá z nich prach a kamínky, a takto vyzutý, s unavenýma nohama ve svěží trávě, se
natáhne a hlavu položí na vysoký trs trávy, který mu poslouží za polštář.
Jakub ho napodobí, ale aby měl větší pohodlí, opře se zády o kmen stromu.
Jan zůstane sedět a pozoruje Mistra. Ale i jeho ukolébá pokoj místa, svěží vánek a únava, a tak mu hlava poklesne
na prsa a víčka se zavřou. Nikdo z těchto tří však nespí hluboce... Probudí se jasem tak silným, že v něm zaniká i
sluneční svit... V úžasu otevřou oči a spatří proměněného Ježíše... Jeho tvář je samo slunce, vysílající velmi silné
světlo, a jeho oči září jako dva safíry. Připadá ještě větší, jako by se jeho postava zvětšila. Nedovedu rozeznat, zda
všechen jas, kterým je zalita celá plošina, vychází přímo z něho, či zda se k jeho vlastnímu jasu připojuje všechno
světlo, které existuje ve vesmíru a na Nebesích. Je to prostě něco nepopsatelného.
Ježíš teď stojí jakoby nad zemí, neboť mezi ním a zelení louky je jakýsi opar, prostor vytvořený výhradně světlem.
Jeho vlny mají barvu rozžhavené bělosti. Ježíš stojí s tváří obrácenou k nebesům a usmívá se, unášen nějakým
viděním.
Apoštolově z něho mají téměř strach, neboť už jim nepřipadá jako jejich Mistr, tak je proměněný, a volají na něho
tichým hlasem plným úzkosti: „Mistře!" Ale On neslyší.
„Je v extázi," říká Petr a celý se rozechvěje. „Co asi tak může vidět?"
Apoštolově vstanou. Chtěli by se k Ježíšovi přiblížit, ale neodvažují se.
Ke světlu pojednou přibudou dva plameny, které sestoupí s nebes a stanou Ježíšovi po bocích. Pak jako by se
otevřely a objeví se dva vznešení a zářiví muži. Jeden je starší, s pronikavým a přísným pohledem a s dlouhým
vousem, rozděleným na dvě strany. Z jeho čela vycházejí dva světelné paprsky, které naznačují, že je to Mojžíš.
Druhý muž je mladší, vyhublý, vousatý a velice se postavou, hubeností a přísností podobá Křtiteli. Zatímco
Mojžíšovo světlo je, podobně jako Ježíšovo, oslnivě bílé, světlo vyzařující z Eliáše se podobá živému plameni
slunce.
Oba proroci zaujmou před svým vtěleným Bohem uctivý postoj, přestože s nimi Ježíš hovoří důvěrně. Z toho, co si
říkají, nerozumím ani slovu.
Tři apoštolově padnou v rozechvění na kolena a skryjí si tváře rukama. Chtěli by se dívat, ale mají strach. KonečněPetr promluví: „Mistře, Mistře! Poslyš mě." A Ježíš s úsměvem otočí své oči k Petrovi, který si dodá odvahy a
řekne: „Je to krásné být zde s tebou, s Mojžíšem, Eliášem. Přeješ-li si to, uděláme tři stany - pro tebe, Mojžíše a
Eliáše a zůstaneme zde a budeme vám sloužit."
Ježíš na něho stále hledí a usmívá se ještě více. Dívá se i na Jakuba a Jana pohledem plným lásky. Mojžíš a Eliáš se
také upřeně dívají na ty tři. Jejich oči jiskří. Jsou to jakoby paprsky pronikající do srdce.
Apoštolově se neodvažují říci nic jiného. Ve svém zděšení mlčí. Připadají, jako by byli trochu opilí a omámení. Ale
pak ony Tři zahalí závoj, který není ani mlhou ani oblakem, ale který září ještě víc než okolní světlo a který je
ukryje před zraky apoštolů, a mocný Hlas harmonicky rozechvěje a vyplní prostor, zatímco apoštolově padnou
tváří k zemi:
„Toto je můj milovaný Syn, v kterém se mi zalíbilo. Poslouchejte ho."
Petr padne celým tělem k zemi a volá: „Milosrdenství pro mne, hříšného! To sestupuje sama Boží Sláva!" Jakub
nevydá ani slovo. Jan zašeptá s povzdechem: „Pán mluví!"
Nikdo se neodvažuje pozvednout hlavu, i když nastalo opět naprosté ticho. A tak ani nevidí, jak se světlo navrací
do svého přirozeného stavu a Ježíš, opět sám, se zase stane oním obvyklým lidským Ježíšem. Teď k nim přistupuje,
usmívá se, dotýká se jich, třese jimi a volá je jmény.
„Vstaňte! To jsem já! Nebojte se," říká, neboť oni tři se neodvažují pozvednout tváře a pro své hříchy vzývají Boží
milosrdenství, obávajíce se, že je to Boží Anděl, který je chce předvést před Nejvyššího.
„Vstaňte přece. Poroučím vám to," opakuje důrazně Ježíš. Apoštolově pozvednou tváře a uvidí usmívajícího se
Ježíše.
„Ó, Mistře, můj Bože!" zvolá Petr. Jak budeme teď vedle tebe schopni žít, když jsme spatřili tvou Slávu? Jak
budeme moci žít mezi lidmi, my, hříšní lidé, když jsme slyšeli Boží Hlas?"
„Musíte žít vedle mne a vidět mou slávu až do konce. Buďte toho hodni, neboť čas se naplnil. Buďte poslušní
mého i vašeho Otce. Teď se vraťme mezi lidi, protože jsem přišel proto, abych mezi nimi zůstával a přiváděl je k
Bohu. Pojďme. Na památku této hodiny buďte svatí, silní a věrní. Budete mít účast na mé úplné slávě. Ale o tom,
co jste viděli, nikomu neříkejte, ani svým druhům. Až Syn člověka bude vzkříšen z mrtvých a vrátí se do Slávy
svého Otce, pak promluvíte. Protože pak bude třeba věřit, abyste se mohli účastnit mého Království..."
Dají se na cestu do údolí, ale jakmile dojdou k jistému místu, Ježíš se dá strmou stezkou vedoucí opačným směrem,
než tam, kde opustil učedníky.
„Nenajdeme je," říká Jakub. Slunce se chýlí k západu. Právě se shromažďují na místě, kde jsi je zanechal."
„Pojď a neměj bláhové myšlenky."
A sotva projdou houštinami na louky, sestupující pozvolně k silnici, vidí zástup učedníků vzrostlý o zvědavé
cestující a doktory, přišlé kdoví odkud.
„Hm! Doktoři! A už se hádají!" říká Petr a ukazuje na ně prstem. A poslední metry sestupuje s velkým
přemáháním.
Ale ti, kteří jsou dole, už na ně ukazují a pak spěchají za Ježíšem a volají: „Jak to, že jdeš, Mistře, touto stranou?
Právě jsme šli na domluvené místo, ale doktoři nás zdrželi svými hádkami a jeden nešťastný otec svými prosbami."
„Proč se přete?"
„Kvůli jednomu posedlému. Doktoři se nám posmívají, protože jsme ho nedokázali osvobodit. Znovu to zkoušel
Jidáš z Keriotu, protože to pro něho byla věc cti, ale bezvýsledně. Tak jsme doktorům řekli, aby to zkusili sami, ale
oni nám odpověděli, že nejsou exorcisty. Náhodou tudy procházeli lidé, mezi nimiž byli dva exorcisté. Ale ani oni
neuspěli. A zde je onen otec. Vyslechni ho."
A opravdu přichází muž a snažně prosí a pokleká před Ježíšem.
„Mistře, hledal jsem tě se svým synem v Kafarnau. Přivedl jsem ti ho, abys ho osvobodil, neboť vyháníš démony a
uzdravuješ ze všech nemocí. Je často posedlý mlčícím duchem. Když do něho tento duch vejde, vydává jen skřeky
jako skrčené zvíře. Duch ho poráží na zem, a tak se pak válí a skřípe zuby a pění jako kůň a zraňuje se a vydává se
v nebezpečí smrti utonutím nebo spálením nebo rozdrcením, protože ten duch ho už vícekrát hodil do vody, do
plamenů nebo svrhl se schodů. Tví učedníci to zkusili, ale nepodařilo se jim to. Ó, Pane, plný dobroty; slituj se
nade mnou a nad ubohým dítětem!"
Ježíš jako by vzplanul svou mocí, zvolá: „Ó, satanský zástupe, neposlušný legione, jak dlouho se mám ještě s tebou
stýkat? Jak dlouho tě mám ještě snášet?" Je tak vznešený, že se okamžitě rozhostí naprosté ticho a přestanou i
úsměšky doktorů.
Ježíš řekne otci: „Vstaň a doveď mi svého syna."
Muž odejde a vrátí se s dalšími muži, mezi kterými je asi dvanácti až čtrnáctiletý chlapec. Hezké dítě, ale s jaksi
netečným pohledem, jako by bylo omámeno. Na čele se mu červená dlouhá rána a o něco níž je stará jizva. Jakmile
spatří Ježíše, který na něho upřeně pohlédne svýma zářícíma očima, chraptivě vykřikne a celé jeho tělo se začne
svíjet v křečích, načež padne na zem s pěnou u úst a s vyvalenýma očima, takže je vidět jen jejich bělmo.
Ježíš udělá několik kroků, aby se dostal k němu blíž, a řekne otci: ,Jak dlouho se mu to už děje? Mluv nahlas, aby
tě všichni slyšeli."
„Už od dětství. Je celý pokrytý jizvami a spáleninami. Ještěže neoslepl z plamenů ohniště. Žádný lékař ani
exorcista ho nedokázal uzdravit, ani tví učedníci. Ale můžeš-li v tom ty něco udělat, jak jsem o tom já pevně
přesvědčen, smiluj se nad námi a pomoz nám."
„Dokážeš-li v to věřit, pak je mi možné všechno, neboť tomu, kdo věří, se uděluje všechno."„Ó, Pane, věřím-li!" říká v pláči muž, klečící vedle svého syna, zmítajícího se v křečích více než kdy jindy.
Ježíš se vztyčí, ustoupí o dva kroky, a zatímco se kolem nich nahrne dav, zvolá mocným hlasem: „Zlý duchu,
který způsobuješ, že dítě je hluché a němé, a který ho týráš, poroučím ti: vystup z něho a nikdy se už do
něho nevracej!"
Dítě, tak jak leží na zemi, hrůzně celé nadskakuje, prohýbá se jako luk a vydává nelidské skřeky, pak po posledním
nadskočení, po němž dopadne rovnou na břicho a zraní si do krve čelo a ústa o kámen, vyčnívající z trávy, zůstane
nehybně ležet.
„Je mrtvé!" volají mnozí.
„Ubohé dítě!" „Ubohý otec!" říkají s politováním dobří lidé.
Ale doktoři se vysmívají: „Ten Nazaretský ti pěkně posloužil!" A k tomu: „Mistře, jak se to přihodilo? Tentokrát tě
Belzebub nechal v úzkých," a nenávistně se smějí.
Ježíš nikomu neodpoví; ani otci, který svého syna obrací a otírá mu krev s čela a poraněných rtů a s úpěním volá
Ježíše. A Mistr se tedy skloní a uchopí dítě za ruku. A dítě otevře oči jako někdo, kdo se probouzí ze sna, posadí se
a usměje. Ježíš ho k sobě přitáhne, postaví na nohy a vrátí otci, zatímco dav nadšeně provolává slávu a doktoři
prchají, pronásledováni výsměchem zástupu...