Čiňte pokání! Pokání, které nebe požaduje a svět nenávidí.
Z listu svatého Klementa I., třetího nástupce svatého apoštola Petra, KorinťanůmPohleďme na Kristovu krev a uvědomme si, jak je drahá jeho Otci, neboť byla vylita pro naši spásu a přinesla milost pokání celému světu. Projděme všechna lidská pokolení a poznáme, že pokolení za pokolením dával Hospodin možnost pokání těm, kteří se chtěli k němu obrátit. Noe se stal hlasatelem pokání a ti, kdo ho uposlechli, byli zachráněni. Jonáš ohlásil zkázu obyvatelům Ninive; ti se káli ze svých hříchů a svými modlitbami Boha usmířili, a tak přestože nepatřili k Božímu lidu, dostalo se jim spásy.
O pokání mluvili skrze Ducha svatého služebníci Boží milosti a sám Pán veškerenstva pravil o pokání dokonce s přísahou: Jako že jsem živ, praví Hospodin, nemám zalíbení v hříšníkově smrti, ale aby změnil své chování. A přidal výrok plný dobroty: Odvraťte se, dome izraelský, od své nepravosti. Řekni synům mého lidu: Budou-li vaše hříchy sahat od země až do nebe a budou-li červenější než purpur a černější než smuteční šat a vy se ke mně z celého srdce obrátíte a řeknete: Otče!, vyslyším vás jako svůj svatý lid.
Protože tedy chce, aby všichni jeho milovaní měli účast na pokání, pevně tak ustanovil svou všemohoucí vůlí.
Proto se podrobme jeho velebné a slavné vůli a padněme na kolena v prosbách o jeho slitování a laskavost a odevzdejme se jeho milosrdenství a upusťme od marného usilování a řevnivosti a závisti vedoucí k smrti.
Nuže, pokořme se, bratři, a odložme všechnu domýšlivost a nadutost, pošetilost i hněvivost a čiňme, co je psáno; neboť Duch svatý praví: Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se silný nechlubí svou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Kdo se chce chlubit, ať se chlubí v Pánu, ať ho hledá a jedná podle práva a spravedlnosti. A především buďme pamětlivi slov Pána Ježíše, která pronesl, když učil dobrotě a trpělivosti.
Neboť zajisté řekl: Buďte milosrdní, abyste došli milosrdenství; odpouštějte, aby bylo odpuštěno vám! Jak činíte, tak bude učiněno vám; jak dáváte, tak bude dáno vám; jak soudíte, tak budete souzeni; jak laskavi jste, takové laskavosti dojdete; jakou měrou měříte, takovou bude naměřeno vám.
Tímto přikázáním a těmito pokyny se v pokoře posilněme, abychom žili poslušni jeho svatých slov. Neboť svaté slovo praví: Na koho shlédnu? Jen na pokorného, tichého, plného úcty před mými slovy.
Poněvadž se nám tedy dostalo podílu na tolika velikých a slavných činech, směřujme usilovně k pokoji, jenž nám byl od počátku dán za cíl; neztrácejme z očí Otce a Stvořitele celého světa a držme se jeho velkolepých a nade vše bohatých darů pokoje a jeho dobrodiní!
Existuje-li pojem, který je radikálně cizí současné mentalitě, pak je to pokání. Termín a pojem pokání vyvolávají ideu utrpení, které způsobujeme sami sobě, abychom odčiňovali vlastní i cizí viny a spojili se tak se zásluhami vykupitelského umučení našeho Pána Ježíše Krista.
Moderní svět odmítá pojem pokání, protože je ponořen do hedonismu a protože vyznává relativismus, který je popřením jistého dobra, jaké má sebeobětování, tím spíše, že to není hledání potěšení. Jen tak je možno vysvětlit jevy, jako např. současný zlostný mediální útok proti františkánkám Neposkvrněné, jejichž kláštery jsou líčeny jako místa trýznění, a to jen proto, že se zde praktikuje přísný asketický život.
Používat žíněné roucho nebo si vyrýt na hruď monogram Ježíšova jména je pokládáno za barbarství, zatímco praktikovat masochismus a tetovat neodstranitelně vlastní tělo se pokládá za nezadatelné právo lidské osoby. Nepřátelé církve opakují se vší silou, jaké jsou média schopna, obvinění od antiklerikálů všech dob. To, co je zde nové, je chování těch církevních autorit, které místo aby bránily hanobené sestry, přenechávají je se skrytým zalíbením mediálnímu řeznictví. Zalíbení se rodí z nesrovnalosti, která existuje u řehole, podle které se řeholnice brání zařadit do nových standardů, jaké ukládá „dospělý katolicismus“.
Duch pokání patří od samých počátků ke katolické církvi, jak nám to připomínají postavy svatého Jana Křtitele a svaté Marie Magdalény; dnes však pro mnoho lidí církve je připomínka starých asketických praktik pokládána za nesnesitelnou. A přece neexistuje rozumnější nauka než ta, která stanoví nezbytnost tělesného umrtvování.
Jestliže tělo se vzpouzí proti duchu (Gal 516-25), není snad rozumné ho trestat? Žádný člověk není bez hříchu, ani „dospělí křesťané“. Kdo tedy odčiňuje vlastní hříchy pokáním, nejedná snad podle principu jak logického, tak uzdravujícího? Pokání umrtvuje „Já“, krotí vzpouzející se přirozenost, napravuje a usmiřuje hříchy vlastní i těch druhých. Když pak pomyslíme na duše, které milují Boha, které usilují o podobnost s Ukřižovaným, pak se pokání stává pro lásku nezbytností.
Existují slavné stránky De Laude flagellorum (O chvále bičování) od svatého PetraDamiána, velkého reformátora XI. století, jehož klášter ve Fonte Avellana se vyznačoval extrémně přísnou řeholí: Píše v ní: »Chtěl bych podstoupit utrpení Kristovo – ale nemám k tomu příležitost; ale tím, že se podrobuji ranám, projevuji vůli své horoucí duše« (Epist. VI, 27, 4416).
Každá reforma v dějinách církveseuskutečňovala se záměrem napravovat přísností a pokáním zlo dané doby.
V XVI. a XVII. století Nejmenší bratři svatého Františka z Pauly praktikují (a praktikovali až do roku 1975) slib postního života, který ukládá ustavičnou zdrženlivost nejen od masa, ale také od vajíček, mléka a všech podobných produktů. Poustevníci konsumují svůj pokrm na zemi, přidávají do jídla popel, lehají si před branou refektáře pod nohy řeholníků, kteří vstupují dovnitř. „Milosrdní bratři“ mají ve svých stanovách uloženo jíst na zemi, líbat nohy bratřím, podstupovat veřejné tresty a veřejně se obviňovat.
Podobné jsou řehole barnabitů, kalasantinů, Oratoře sv. Františka Neri, teatinů. Není řeholního institutu, jak dokumentuje Lukas Holste, který by ve svých stanovách nepočítal s praxí kapitul hříchů, s posty, zkracováním spánku a odpočinku (Codex regularum monasticarum et canonicarum, (1759) Akademische Druck und Verlaganstalt, Graz 1958).
K těmto skutkům pokání „de regula“ často připojovali řeholníci tzv. „supererogatoria“, skutky pokání přenechané osobnímu rozhodnutí. Např. sv. Albert Jeruzalémský v Řeholi pro karmelitány potvrzené papežem Honoriem III. v roce 1226 popisuje život řádu a praxi skutků pokání a uzavírá: »Jestliže někdo bude chtít darovat více, Pán při svém příchodu ho odmění«.
Benedikt XIV., který byl mírným a vyrovnaným papežem, svěřil přípravu Jubilejního roku 1750 dvěma velkým kajícníkům - sv. Leonardovi da Porto Maurizio a sv. Pavlu od Kříže. Fráter Diego z Florencie nám zanechal deník o misiích, které kázal na náměstí Navona od 13. do 25. července 1759 svatý Leonard da Porto Maurizio, který s těžkým řetězem na krku a korunou z trní na hlavě se před zástupem bičoval a volal: »Buďto pokání, nebo peklo«(San Leonardo da Porto Maurizio, Opere complete. Diario di Fra Diego, Benátky 1868, svazek V. str. 249).
Svatý Pavel od Kříže zakončoval svá kázání tím, že si zasadil tak kruté rány, až jeden z věřících vyskočil na pódium a snažil se zadržet jeho ruku i s rizikem, že bude sám zasažen. (I processi di beatificazione di canonizzazione di san Paolo della Croce, Postulazione generale dei PP. Passionisti, I, Řím 1969, str. 493).
Pokání bylo praktikováno bez přerušení po dvě tisíciletí osobami kanonizovanými i nekanonizovanými, které svým životem obohatily dějiny církve, od svaté Jany de Chantal a svaté Veroniky Giuliany, které si vyryly na hruď žhavým kovem IHS, až k svaté Terezii z Lisieux, která si napsala svou vlastní krví Credo do knížečky Svatá Evangelia, kterou nosila stále na srdci. (viz)
Tato velkodušnost není charakteristická pouze pro kontemplativní řeholnice. Ve dvacátém století ozařují římskou kurii dva světci diplomati: kardinál Rafael Merry del Val (1865 – 1930), sekretář svatého Pia X., a služebník Boží mons. Giuseppe Canoai (1904 – 1942), vyslanec Svatého stolce v Argentině a v Chile.
První z nich si oblékal pod kardinálský purpur košili s malými kovovými háčky. O druhém, autoru modlitby napsané krví, kardinál Siri píše: »... řetězy, žínice, strašná bičování a strašné rány způsobené břitvou, rány, jizvy hojících se ran nebyly počátkem, ale cílem vnitřního žáru, nikoliv příčinou, ale výmluvným a odhalujícím znamením jeho propuknutí. Jednalo se o jasnost, s jakou v každé věci spatřoval hodnotu pro lásku k Bohu, která upevňovala v trýznivé oběti krve upřímnost každého dalšího vnitřního odříkání.
V padesátých letech minulého století začaly asketické praktiky v církvi upadat. Otec Giovanni Battista Jansses, generál Tovaryšstva Ježíšova (1946-1964) několikrát vyzýval své spolubratry k návratu k duchu svatého Ignáce. V roce 1952 jim poslal list o »trvalém umrtvování«, ve kterém oponoval postojům nové teologie, která měla tendenci vylučovat nápravné pokání, onu vymoženost a psal, že konání bičování, žínice a další praktiky mají zůstat před lidmi skryté podle normy Kristova: (Mt 6, 16-19), ale je třeba jim učit a vštěpovat je mladým jezuitům až do třetího roku formace (Dizionario degli Istituti di Perfezione, vol. VII, col. 472). V průběhu času se mohou formy pokání měnit, ale nesmí se změnit duch, trvale odporující duchu tohoto světa.
Panna Maria ve Fatimě předvídala duchovní apostazi XX. století a zdůrazňovala nezbytnost pokání.
Pokání není nic jiného než odmítnutí falešných slov tohoto světa, boj proti mocnostem temna, které soupeří s mocnostmi andělskými o vládu nad dušemi a o ustavičné umrtvování sexuality a pýchy hluboce zakořeněných v naší bytosti.
Pouze když přijmeme tento boj proti světu, ďáblu a tělu (Ef 6,10-12), můžeme pochopit smysl zjevení, jehož sté výročí budeme slavit příští rok. Fatimští pasáčci viděli po levici Naší Paní o něco výše anděla s ohnivým mečem v levé ruce; metal plameny, které jakoby měly spálit celý svět; a zhášel je styk s jasem, který vycházel proti němu z její pravé ruky: Anděl ukazoval svou pravicí na zemi a silným hlasem volal: POKÁNÍ, POKÁNÍ!«
Duchovní půst
Tělesný půst musí provázet neméně významný půst duchovní. Praktikovat duchovní půst znamená:
1. Přemáhat se, abychom mohli dávat dobrý příklad.
„Lidé, kteří vedou příkladný život, oslavují Boha, i když mlčí, neboť vedou druhé k tomu, aby chválili Boha.
Jazyk, který nemluví nic špatného, stává se obětním darem. Ruka, která nedělá nic špatného, je jako zápalná oběť.
Ale k tomu je třeba připojit skutky: Ústa ať vyslovují požehnání, ruka dává almužny. Přinášejme Bohu prvotiny všech našich údů. Taková oběť se líbí Bohu.“ (sv. Jan Zlatoústý)
2. Potlačovat trojí chtivost:
• hněv (chtivost po moci),
• lakotu (chtivost majetku),
• smyslnost (sexuální žádostivost).
Své pudy nemůžeme vyhladit, ale musíme je držet na uzdě. Chceme-li rozvíjet ctnosti, musíme těmto neřestem odporovat.
3. Duchovně se postíme také tehdy,
• když mlčíme,
• když se neutápíme ve starostech,
• když se pokořujeme,
• když držíme na uzdě své smysly,
• když nejsme závistiví,
• když nejsme lakomí.
„Půst je pevná věž proti nepříteli, jistý hrad proti satanovým střelám. Naši předkové posilovali postem své ctnosti a žili svůj každodenní život jako andělé. Odumírali na zemi pozemským přáním a svou duší žili již v nebi.“ (svatý Jeroným)
„Neomezuj svůj půst jen na pokrmy. Pravý půst je v přemáhání zlých sklonů a chyb. Každou vášeň, která narušuje duchovní pohodu srdce, můžeme označit za druh opilství. Zdrženlivost se má týkat všeho, co naklání srdce ke zlému.
Pán Ježíš se nám zjevuje jako dokonalá zdrženlivost. Kéž nás posiluje v těchto duchovních cvičeních, abychom získali neotřesitelnou pevnost, která nás přivede k slavnému dni, kdy obdržíme korunu vítězství.“ (sv. Basil)