Boží slovo na den 4.12. A.D. 2022
Mt 3,1-12
ikona sv. Jan Předchůdce (Křtitel), Rusko, 17 stol.
Dnes slavíme svátek svatého učitele Jana Damašského
sv. Jan Damašský
Ioannes Damascenus, presb. et doctor Eccl
4. prosince, nezávazná památka
Postavení: kněz a církevní učitel
Úmrtí: asi 749
Patron: lékárníků, malířů ikon, studentů teologie z Východu
Atributy: koše, Panna Maria, ruka
Pocházel z území Sýrie. Kolem roku 700 opustil postavení na dvoře kalifa a vstoupil do kláštera sv. Sáby u Jeruzaléma, kde se stal knězem. Ve spisech a kázáních vykládal věroučné pravdy a obhajoval proti císaři Lvu Isaurianovi uctívání obrazů svatých. Je řazen k největším teologickým spisovatelům východní církve. Hlavním Janovým spisem je „Pramen poznání“ a jeho hymny dodnes zaznívají v byzantské liturgii.
Narodil se ve druhé polovině 7. století (snad v 60-70 letech) do bohaté křesťanské rodiny v Damašku, který je dnes hlavní městem Sýrie. Život zde probíhal jako v muslimském městě teprve čtvrt století po Mohamedově smrti. Jeho otec Sergej byl vlivnou osobou u kalifova dvora a bývá uváděn jako ministr financí či velký vezír. Projevoval křesťanskou lásku i ve službách kalifa Abdula Meleka a vykupoval prý i křesťanské otroky. Jedním z nich byl vzdělaný mnich Kosmas z Kalabrie, kterého pověřil Janovou výchovou. Jan byl od něj vzděláván a utvrzován ve víře i ctnostech. Kosmas v jeho dospělosti odešel do kláštera sv. Sáby poblíž Jeruzaléma a později, asi r.743, se stal majumským biskupem.
Otec před smrtí zajistil pro svého syna Jana Al Mansur místo u dvora. Jan zde začal zastávat ekonomický úřad (snad až po smrti otce), ale s životem u dvora nebyl spokojen. Kolem roku 700 v něm uzrálo mnišské povolání a odešel do kláštera sv. Sáby jako Kosmas. Zde, po osvědčení hlubokého teologického vzdělání, byl od jeruzalémského patriarchy vysvěcen na kněze.
Legenda popisuje jeho předchozí zkoušku poslušnosti a pokory, kterou absolvoval v Damašku, kam byl prý poslán prodávat od bratrů upletené koše za přemrštěnou cenu, pro kterou se mu tam smáli. Avšak jeden z bývalých sluhů rodiny ho poznal a za tu cenu je koupil. Než se vrátíme k ověřenějším údajům, můžeme si připomenout důvod dalšího atributu – ruky, k jejímuž useknutí byl odsouzen pro podezírání ze zrady, protože následkem intrik souvisejících s císařem Lvem III. upadl v nemilost. Ruka mu pak byla uzdravena zázrakem Panny Marie.
Papež Benedikt XVI. při generální audienci v květnu 2009 představil význam Jana coby očitého svědka přechodu řecké a syrské křesťanské kultury, společné pro východní část byzantského císařství, ke kultuře islámu. Označil ho za zvláště významnou postavu dějin byzantské teologie a velkého učitele dějin univerzální církve. Uvedl také, že se nikdy nevzdálil z kláštera a věnoval všechny své síly asketickému životu a spisovatelské činnosti. O Janově spisovatelské činností píší i všichni ostatní životopisci.
Významným věroučným dílem, které má tři části, je „Pramen poznání.“
První je „Dialektika,“ obsahující definice filozofických pojmů týkajících se věrouky, pro kterou čerpal z Aristotela, ale také z křesťanských autorů.
Druhou částí, „Dějiny herezí,“ vyvrací sta heretických tvrzení.
Třetí část „Výklad pravé víry“ je označena za syntetický výklad hlavních bodů církevního učení, jenž bylo upřesňováno v učených disputacích dřívějších století. Jan v ní hovoří o Bohu a o Trojici, o stvoření světa a člověka, o nauce Vtělení a Vykoupení.
V tomto spise píše i o svém povolání slovy modlitby, která nám může být vzorem pro postoj před našimi začátky: „Požehnáním svatého Ducha jsi připravil mé nové stvoření a můj pravý život ne z vůle muže ani z touhy těla, ale z tvé milosti, kterou nelze slovy ani vylíčit. Připravils mé narození způsobem přesahujícím řád naší přirozenosti, neboť když jsi mě poslal na tento svět, přijals mě za své dítě a připočetl mezi syny tvé svaté a neposkvrněné církve... Prostřednictvím svého biskupa jsi mě teď, Pane, povolal, abych sloužil tvým dětem. Nevím ovšem, proč jsi to učinil a jaké plány se mnou máš, to víš jenom ty. - Prosím tě však, Pane: Zbav mě ohromné tíže mých hříchů, kterými jsem se těžce provinil, a očisť mou mysl i mé srdce. Buď mým jasným světlem a veď mě správnou cestou. Když otevřu ústa, ať mluvím tvými slovy. Tvůj ohnivý Duch ať rozpálí můj jazyk, abych mluvil jasně a zřetelně a neustále byl proniknut tvou přítomností. Buď, Pane, mým pastýřem a pomáhej mi v mé pastýřské službě. Kéž se mé srdce neuchyluje napravo ani nalevo, ale ať mě tvůj dobrý Duch vede po správné cestě, abych jednal podle tvé vůle až do konce.“ (z Cap. 1: PG 95)
Jan Damašský rozlišoval ve veřejné a soukromé křesťanské úctě adorace, vztahující se pouze k Bohu, od úcty prokazované obrazu s úmyslem vztahovat ji k tomu, kdo je obrazem znázorňován. Toho se týká i jeho trojice traktátů proti těm, kteří hanobili svaté obrazy. Tyto traktáty byly, podle slov Benedikta XVI., ikonoklastickým koncilem v Hieria r. 754 odsouzeny a v Niceji na sedmém ekumenickém koncilu r. 787 byly důvodem Janovy rehabilitace a kanonizace.
Jan se snažil úctu k obrazům vysvětlovat v souvislosti s tajemstvím Vtělení Božího Syna v lůně Panny Marie. Byl jejím ctitelem a ona jeho ochránkyní.
V obhajobě obrazů Jan vysvětloval, že Bůh, který nemá tělo ani podobu, nemohl být znázorňován obrazem, ale poté co žil mezi lidmi je možné „vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha. Neuctívám materii, ale stvořitele matérie, který se stal matérií pro mne a uznal se hodným přebývat v matérii a skrze ni působit mou spásu. Absolutně ji však neuctívám jako Boha!“ Dále napsal: „Spásonosný oltář, který nám podává chléb života není matérie?... A dříve než všechno ostatní není matérií tělo a krev mého Pána? Buď musíš popřít posvátný charakter toho všeho, anebo musíš uznat tradici církve v uctívání obrazů Boha a přátel Božích, kteří jsou posvěceni jménem, jež nosí, a jsou z téhož důvodu obdařeni milostí Ducha svatého. Matérii tedy neradno urážet. Není opovrženíhodná, protože nic z toho, co Bůh učinil není opovrženíhodné.“ (Contro imaginum calumniatores, I)
Podle jeho slov krása obrazů má vést „ke kontemplaci podobně jako louka potěšuje oči a jemně vlévá Boží slávu do lidské duše.“
„Úcta vzdávána obrazu přechází na jím znázorněný vzor a kdo ctí obraz, uctívá v něm osobu, kterou představuje.“
Papež Lev XIII. ho 19. 8. 1890 prohlásil učitelem církve a zařadil jej do římského kalendáře.
zdroj: sv. Jan Damašský
Z denní liturgie
2. týden adventní - Liturgie.cz
1. čtení:
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.
Iz 11,1-10
Žalm:
Odp: V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje navěky.
Bože, svěř králi svou pravomoc,
svou spravedlnost královskému synu.
Ať vládne tvému lidu spravedlivě,
nestranně tvým ubohým.
V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje,
dokud nezanikne luna.
Bude vládnout od moře k moři,
od Řeky až do končin země.
On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci,
ubožáka, jehož se nikdo neujímá.
Smiluje se nad nuzným a chudým,
zachrání ubožákům život.
Jeho jménu se bude žehnat navěky,
pokud bude slunce svítit, potrvá jeho jméno.
A v něm budou požehnána všechna plemena země,
blahoslavit ho budou všechny národy.
Zl 72(71)
2. čtení:
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
(Bratři!) Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, (zdroj) vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás - k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: "Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu."
Rim 15,4-9
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každý člověk uzří Boží spásu. Aleluja.
Lk 3,4.6
Evangelium:
Mt 3,1-12