Duchovná apostáza Tomáša Halíka.
Kněz. T. Halík uvádí, že byl těsně před sametovou revolucí a po ní (1989), úzkým spolupracovníkem – poradcem, 90-ti letého kardinála F. Tomáška. Po pádu komunismu v ČR měla církev velkou autoritu před celým národem. Rozhodující slovo při volbě nového prezidenta pronesl kard. F. Tomášek: „My (církev) jsme se rozhodli pro Václava Havla.“ To, že tento nový prezident za několik týdnů zve ještě před návštěvou Svatého otce „Jeho Svatost dalajlámu“, reprezentanta pohanského náboženství, bylo celému národu nepochopitelné. Proč dalajláma navštěvuje také kard. F. Tomáška a dává mu věnec „důvěrnosti a přátelství“? Proč od této první návštěvy (únor 1990) dalajláma začíná navštěvovat Prahu? Kdo je iniciátorem a inspirátorem tzv. Fóra 2000, které se dodnes schází v Praze se zaměřením na tzv. mezináboženský dialog, který se tak stává prostředkem k otevírání se budhismu a duchu New Age? Není divu, že se letos (2006) dalajláma spolu s knězem T. Halíkem střídal u ambonu v katolickém chrámu. Bývalý prezident V. Havel v tomto roce prosazoval tzv. registrované partnerství homosexuálů a tradiční rodinu nazval teletníkem. Kdo se dříve setkal s dalajlámou? V. Havel či T. Halík? P. T. Halík sám svědčí, že kardinál F. König spolu s K. Rahnerem mají zásluhu na prosazení deklarace Nostra aetate. Ta vnesla vnitřní rozklad do církve, úplně paralyzovala misie a otevřela cestu k apostazi a synkretismu s nekřesťanskými, pohanskými náboženstvími. P. T. Halík tvrdí, že brzy po koncilu se kard. F. König několikrát v Číně setkal s dalajlámou a že i jeho později s dalajlámou zkontaktoval. P. T. Halík se s V. Havlem dobře znal ještě v době komunismu. T. Halík věděl, že V. Havel má smysl pro duchovno (členství v klubu Rotary). Kdo inspiroval kard. F. Tomáška k volbě V. Havla za prezidenta? Kdo inspiroval pozvání dalajlámy do ČR? Kdo je skutečným iniciátorem Fóra 2000, které se většinou konalo a vyvrcholilo v katolickém chrámu? Letos 11.9. 2006 byl T. Halík vybrán do nové duchovní funkce tzv. Rady moudrých v Evropské unii. Ideál jedné vlády (globalizace politická) a jednoho náboženství (globalizace náboženská) byl už dávným snem zednářů.
Jestliže apoštol Jan píše, že v poslední době vystoupilo mnoho antikristů (viz 1J 2,18n), pak toto označení se plně vztahuje i na katolického kněze prof. T. Halíka. Ovoce jeho 16-ti leté práce v Praze a jinde, je svědectvím, jakého má ducha.
Téhož ducha jako P. T. Halík má i ThDr. O. Štampach, který však čestně opustil katolickou církev, podobně jako to učinil Prof. ThDr. Hans Küng. Profesor ThDr. T. Halík však naopak zůstává uvnitř katolické církve, a tak ji ještě účiněji, nejen v Česku, ale i celosvětově, rozkládá.
Relativismus (viz kniha P. T. Halíka: „Co je bez chvění, není pevné“ ISBN – 80-7160-628-1 (2002))
Podstata relativismu je v tom, že: 1) Boží slovo se nepřijímá jako Bohem zjevená pravda. 2) Lidskému rozumu se odepírá možnost objektivního poznání (viz str. 82,83). Názorným příkladem je Halíkova odpověď na otázku, zda jsou všechna náboženství stejná. Jeho odpověď je: „Mohu dát tři různé odpovědi a za všemi si stát: NE, NEVÍM, SNAD.“
ad 1) „NE, zní moje odpověď, … jako religionisty, který při bližším studiu náboženství vidí bezpočet rozdílů.“
Tato odpověď není odpovědí na podstatu otázky. Křesťanské náboženství je zjevené Bohem, pohanská náboženství jsou pouze výplodem lidské psychologie a filosofie.
ad 2) „NEVÍM a bytostně nedůvěřuji lidem, kteří se tváří, že to vědí, … žádný člověk nezná ‚všechna náboženství‘ natolik, aby je mohl zodpovědně srovnat a zhodnotit.“
Stavět základní nevědomost jako by byla moudrostí, a zároveň tím vyloučit možnost správné odpovědi, má za následek ubití pravdy. Církev je tajemné tělo Kristovo, zdroj zjevené Pravdy dané ke spáse. Tím se liší od pohanských náboženství.
ad 3) „SNAD (jsou všechna náboženství stejná) … chci-li vést opravdový dialog, musím odložit přesvědčení, že jsem výhradním vlastníkem celé pravdy.“
Co znamená to „snad“? Pokud touto otázkou budeme srovnávat různá pohanská náboženství mezi sebou, pak můžeme přikývnout, že snad jsou stejná, ale učením církve je toto: „Odporuje katolické víře pokládat církev za jednu z cest spásy mezi ostatními (pohanskými) náboženstvími… Není možno těm náboženstvím přiznat božský původ.“ (Dominus Iesus, str.21) (viz Čtyři slova z Ukrajiny, www.community.org.ua)
P. T. Halík tvrdí, že není relativista (str. 55), ale přitom se snaží přesvědčit čtenáře, že neexistuje absolutní pravda, že není rozdíl mezi pravdou a lží, dobrem a zlem a že všechny protiklady jsou někde v hloubce jedno. Na tomto základě dále čtenáře přesvědčuje, že křesťanský Bůh a bůh budhistů je totožný a tvrdí, že je možno být budhistou i katolíkem současně (str. 96). Toto je apostaze.
Takové myšlení propaguje také hnutí fokoláre, jehož čelním představitelem v ČR jste Vy, Vaše Eminence a jistě z tohoto důvodu také vědomě mlčíte, a tím kryjete apostazi P. T. Halíka , což je velkým pohoršením pro slabé katolické křesťany. Postoj relativismu P. T. Halíka je vyjádřen na str. 55: „Dalším zdrojem napětí byl pro mě vztah křesťanství s jeho nárokem na výlučnost a absolutnost vůči ostatním náboženstvím.“ Jak chápe výlučnost, je zřejmé z dalšího výroku: „Ano, miluji Ježíše Nazaretského, věřím, že je Cesta, Pravda a Život, vyznávám s apoštolem, že je můj Pán a Bůh. Ale nikdo mě nepřinutí, abych prohlásil: ‚Pouze křesťanství má pravdu.‘“
Jistě, musíme přiznat s T. Halíkem, že křesťanství se může v nepodstatných věcech mýlit, ale má absolutní pravdu v nejpodstatnějších pravdách, týkajících se výlučnosti Ježíše Krista a jedinečnosti spásy v Něm.
T. Halík tedy tvrdí, že sice věří, že Ježíš je Bohem, ale pro něho to neznamená, že je jediným Bohem. Tvrdí, že Ježíš je cestou, ale podle něj ne tou jedinou a výlučnou cestou. Tvrdí, že je pravdou, ale ne jedinou a absolutní. Takové myšlení mají budhisté.
Pokud p. Tomáš Halík neuznává výlučnost Krista a křesťanství vůči jiným náboženstvím v oblasti spasení (str. 55), pak v podstatě není křesťanem.
Pokud Ježíš Kristus není výlučným Bohem, tak ani není výlučným Spasitelem a potom už nejsme křesťané, ale pohané. To, co hlásá a prosazuje P. T. Halík, je už jiné evangelium, jiný Ježíš a jiný duch (2Kor 11,4).
P.T. Halík ve svých spisech a projevech demagogicky odmítá základní pravdy zdravého lidského rozumu, zpochybňuje normální způsob myšlení a nastoluje svá vlastní filosofická axiomata, ničím nepodložená, a navíc nelogická. Například to, co je pevné, označuje za vratké a to, co se viklá, označuje za pevné. Z hlediska psychologického, v určitém stádiu zrání, je snad možné taková tvrzení zastávat, nikoli však z hlediska ontologického či z hlediska vědecky poznané pravdy. Je to budhistický, nelogický způsob myšlení, neshodný s objektivní realitou a přírodními zákony ustanoveným i Bohem. Na základě tohoto nového způsobu myšlení buduje teorie o víře a poznání Boha či spíše boha s malým b. Tyto jeho teorie jsou projevem vnitřní apostaze a budhistického systému myšlení. Nedá se proti nim bojovat normálním dialogem, protože P.T. Halík odmítá zdravý rozum, církevní tradici a pravou víru v evangelium. Jde o klasický příklad myšlení New Age (srov. str. 82-83).
Podle P. T. Halíka je Kristus a budha jedno a vlastně všechno je jedno i protiklady jsou jedno (str.57).
Tvrdí, že bůh, ke kterému se modlí budhisté, je totožný s křesťanským Bohem (viz str. 101). Toto své heretické tvrzení však předkládá jako současné katolické učení, jako učení II. vatikánského koncilu, jako učení papeže. Tím se proviňuje nejen vůči Bohu, ale i vůči církvi, neboť tak rozleptává základy katolické víry zevnitř.
Z pozice relativismu P. T. Halík píše: „Věřím-li, že Bůh mé víry není bůžkem lokální kompetence a věřím-li, že můj přítel budhista Jokayama s upřímným srdcem hledá pravdu a uctívá nejvyšší tajemství podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pak adresátem našich modliteb nejsou dva bohové, nýbrž jeden, jakkoliv naše představy o něm mohou být odlišné…“ (str. 55)
Realita je taková, že křesťan uctívá Boha, kdežto pohané se klanějí démonům (srov. 1Kor 10,20).
Pokud P. T. Halík mluví o křesťanském Bohu, ale koncentruje se v budhistické meditaci na určitý objekt, pak to není Trojjediný Bůh. Pokud se na stejný objekt koncentruje i řečený budhista, adresátem jejich modliteb nejsou dva bohové, ale je jím bůžek lokální kompetence. Halíkovo tvrzení je v přímém rozporu s KKC, kde se hovoří o mylném svědomí a nutnosti jeho formování (KKC 1783-5). Jeho zdůrazňování dialogu a společného duchovna nemá nic společného se spásnou vírou, která je kristologická a je spojena s osobním obrácením a pokáním. Jestliže se bagatelizuje či odmítá hřích a všechno, jako by bylo jedno, jak to na mnoha místech ve svých knihách a elaborátech prosazuje P. T. Halík, pak taková víra či spíše postoj, nevede k poznání pravdy ani ke spáse, ale naopak vede do zavržení.
P. T. Halík mluví o svém „osvícení“ v japonské poustevně: „Jsi plně tím i oním… a pamatuj, věci, které se zdají na povrchu být protiklady, v jádře jsou jedním…“ P. Halík k tomuto osvícení, které ale není od Ducha Svatého, dále uvádí: „Tato věta mi připomínala koan, typický prvek orientální spirituality: věci zdánlivě dvojí, odlišné, protikladné, jsou v hloubi jedním.“
Odpovídáme: Jistě, v životě křesťana existuje dialektika, kterou je spoluukřižování s Kristem (srov. Gal 2,20) a chození v Duchu, ale to je diametrálně odlišné od budhistického koanu. Budhismus nerozlišuje, činí jednotu mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží; to vše je jedno. Jedná se však o herezi nejen v oblasti víry, ale i o lež a iluzi v oblasti přirozeného života.
K čemu jsou katolickému knězi, který je jako pastýř postaven do boje o duše takové meditace, jejichž výsledkem není hlubší poznání Pána Ježíše Krista a zkušenost všepřevyšující síly jeho oběti, ale jen jakési „osvícení“ s nesmyslným závěrem, který má budit dojem hluboké filozofie, že vše je prý v podstatě jedno? Přinejmenším jsou takové meditace ztrátou drahocenného času. P.T. Halík si bohužel nevšiml, že takovými „osvíceními” ho bůžek lokální kompetence tahá za nos.
Falešný pohled na Krista
Na str. 103 píše P. Halík o nespoutaném Kristu, kterého přirovnává ke Kristu kosmickému T. de Chardina.
„Jsem katolík a zároveň budhista“, tento popletený výrok P. Halík vysvětluje na str. 96: „Dospěl jsem k poznání, že není mnoho důvodů pro to, chápat budhismus a hinduismus jako analogické, a tudíž konkurenční náboženské systémy ve vztahu ke křesťanství. V obou případech jde spíše o množinu prvků duchovní kultury.“ P. Halík popírá jedinečnost a plnost Božství v Kristu. Jinými slovy tvrdí, že křesťanství, hinduismus a budhismus jsou v podstatě stejné, což je blud! Je evidentní, jak jsou budhismus či hinduismus vůči křesťanství konkurenčními a v základních pravdách neslučitelnými (př. reinkarnace). Tuto pravdu P. T. Halík zamlžuje, nerozlišuje mezi kulturou a vztahem k Bohu a navíc křesťanství rozhodně nepatří do nějaké množiny prvků duchovní kultury, ale jde o osobní vztah ke Kristu jako Bohu.
P. T. Halík píše na str. 101-103: „Jeden z místních biskupů mi ostře vytkl, že jsem v našem kostele konal společnou meditaci křesťanů a budhistů: ‚Něco takového je zcela vyloučeno, cožpak nevíš, že nemáme společného Boha?‘“ Biskup tím vyjádřil, že my křesťané máme Trojjediného Boha, kdežto bohové pohanů jsou démoni (srov. 1Kor 10,20). Budhistická nirvána nemá nic společného se vztahem k osobnímu a jedinému Bohu. Navíc Budha byl ateista. Reakce P.T. Halíka je vysloveně demagogická. Odpovídá biskupovi: „Mám tomu rozumět tak, že Bůh, kterého my uctíváme, je jakýsi lokální, partikulární bůžek s kompetencí omezenou na římské katolíky, na něhož my zároveň máme monopol? Jestliže toto tvrdíš se vší autoritou biskupa, pastýře a učitele a ukázalo by se, že tato verze je učením církve, pak prosím hned vezmi papír a pero a z takové církve mě vypiš.“ Tyto veřejné výroky jasně svědčí o tom, že P. T. Halík je apostatou a církev by to měla veřejně konstatovat, aby už nemohl masově kazit a rozvalovat křesťanství, obzvláště pak katolickou církev.
Za povšimnutí stojí, jak rafinovaného a drzého způsobu P. T. Halík používá aby vykolejil každého, kdo by ho chtěl usvědčit z hereze. Pravověrný postoj shodí, jako by byl omezený a primitivní a vzbudí dojem, že on Boha nad toto úzkoprsé mínění povyšuje. Ale to je jen manévr, jak utéci z pevných a jasných základů křesťanské víry, která stojí na konkrétním přijetí Ježíše Krista za svého jediného Pána, Boha a Spasitele a na moci jeho výkupné oběti. „Kdo nectí Syna, nectí ani Otce “ (J 5,23).
Postoj k filmu M. Gibsona
P. T. Halík svým postojem zesměšňuje nejen film M. Gibsona, ale i samotnou podstatu vykoupení. Píše: „Do evangelijního příběhu bylo tak promítnuto schéma o rozhněvaném Bohu konejšeném krví oběti. Lidoví misionáři středověku i baroka k tomu přidali líčení strašných muk Vykupitele, které spolu s vyhlídkou na pekelný oheň dodávaly potřebnou dávku pocitu viny a strachu před hříchem…“ Tímto P. T. Halík v podstatě vyjadřuje, že si neuvědomuje realitu hříchu, věčného zavržení, ani projevu Boží lásky dané k naší záchraně.
P. T. Halík se obrací k obrazu Ježíše a zesměšňuje Ho jako „virtuóza ve snášení utrpení, který svou zbožnou vůlí, podá maximální obětní výkon a překazí ďáblovy plány.“ Dále zesměšňuje knihu „Hořké umučení našeho Pána Ježíše Krista“: „Dominující scény mučení jsou inspirované nikoliv evangelii, nýbrž poněkud perverzní fantazií vizionářky Kateřiny Emmerichové…“
Film M. Gibsona zanechal v mnoha křesťanech hluboký dojem a u mnohých vyvolal skutečné vnitřní obrácení. Halíkův postoj je však opačný; nazývá ho perverzitou a kýčem.
Model synkretismu
Zpráva z tisku 15.11. 2006 ČTK, Praha: „Česko-japonský duchovní hudební projekt spojující křesťanské a budhistické liturgické tradice pokračoval v Praze koncertem… Program v bývalém kostele sv. Anny na Starém Městě nabídl nejen hudbu obou tradic odděleně, ale také propojenou: Japonci například přednášeli svou mantru a Češi do ní vstupovali žalmy anebo mariánskými antifonami. Za impulsem k tomuto projektu směřujícímu k inspirativnímu prostupování obou tradic stojí katolický kněz Tomáš Halík.“
Jedná se o klasický religijní synkretismus mnohokrát v minulosti i v současnosti katolickou církví odsouzený.
Článek z Katolického týdeníku (KT 42/06): „Letos se už podesáté uskutečnilo Fórum 2000 a na setkání zavítal, mimo celé řady jiných hostí i tibetský duchovní vůdce Jeho Svatost dalajláma. Vrcholným okamžikem setkání pak byla společná modlitba křesťanů a meditace budhistů. Ta se uskutečnila v kostele Nejsvětějšího Salvátora, kde se dalajláma společně s P. Halíkem vystřídali u ambonu… Poté se oba duchovní i přítomní ponořili do krátké tiché meditace. Na závěr pak zapálili sedm svící… Pohled na tyto dva muže dvou významných a různých světových náboženství, sedících vedle sebe ve vzájemné harmonii a porozumění, byl dalším okamžikem ve sbližování kultur a náboženství.“
Abychom pochopili podstatu celé události, položme si otázku: Kdo je dalajláma? Dalajláma je uctíván v tibetském budhismu jako 14. převtělení božstva bódhisatvy Avalokitešváry. Tím se staví na roveň našemu Spasiteli Ježíši Kristu a z jejich pohledu Ho dokonce převyšuje. Písmo Svaté o takových osobách hovoří jako o antikristech, kterým nesmíme podat ani ruku a ani je nemáme pouštět do svého domu, ne tak do posvátného chrámu ke společné meditaci. Je velkou hanbou, pane kardinále, že tento Katolický týdeník, který dostal Vaše církevní schválení, nedovede rozlišovat, nemá vůbec žádné katolické cítění a navíc dělá reklamu tomu, co Boží slovo nazývá ohavností. Jistá nevěřící profesorka, která dobře zná činnost prof. T. Halíka, řekla: „Copak je církevní vedení tak slepé, že nevidí, že prof. Halík vám rozvalí křesťanství?“
18-ti dílný televizní seriál – Prolínání světů
Film bohužel není žádným svědectvím křesťanské víry, jehož prostřednictvím by mohli jak křesťané, tak i nekřesťané správně pochopit, co je podstatou křesťanství, aby věděli to nejdůležitější, že v nikom jiném není spása a věčný život, než jedině v Ježíši Kristu a skrze Něho. O tom P. T. Halík mlčí. Ve filmu ani není nic řečeno o potřebě pokání ani jak ho konkrétně v dnešní době konat. Nic takového, žádné budování podstaty křesťanství, žádné posílení vlastní identity, ale jen a jen ukazování na pozitiva pohanských náboženství a sledování bludného cíle, jakým je přesvědčit veřejnost, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná a vzájemně se prolínají. Každý díl seriálu sleduje tento cíl. Navíc zde P. Halík vystupuje jako katolický kněz. Očekávalo by se, že kněz, který vystupuje s dovolením a požehnáním Vás- jako svého ordináře, bude ukazovat na cestu z velké krize, ve které se nachází paralyzované křesťanství a tou je cesta obrácení a pokání. Místo svědectví a ukázání východiska z krize, kterým je sám Ježíš Kristus, je zde krizový stav nejen normalizován, ale je i vytyčena cesta k úplné apostazi. Film mění myšlení- z křesťanského na myšlení a ducha New Age. Je to velký zločin, za který nesete, pane kardinále, spoluzodpovědnost jako nejvyšší církevní autorita v ČR.
Uvědomme si, že tento 18-ti dílný seriál neskončí jen v Česku, ale začne dělat velké turné a „misii“ po celém křesťanském i nekřesťanském světě. Bude novým psychologickým prostředkem k náboženské globalizaci, která zasadí hlubokou ránu celosvětovému křesťanství a způsobí další masový odpad od Krista.
Film tedy nejenže není svědectvím křesťanské víry, ale pomocí psychologických metod se i proti logice vnucuje veřejné mínění, že všechna náboženství jsou v podstatě stejná. Potom už tedy neplatí učení Písma a Tradice. Jde tak nejen o praktickou likvidaci misie, ale také o vnitřní rozvalení křesťanství, popřením základních pilířů křesťanské víry: Božství Kristova, spásy, věčného života! Tato otevřenost a tento tzv. dialog znamená zradit podstatu, zříci se Ježíše a zařadit Jej do jedné řady k avatarům a tzv. duchovním mistrům, jako je Budha, dalajláma a jiní – to je masová apostaze!
V září 2006 začal Halíkův televizní seriál a hned v témže měsíci byl P. Halík vybrán do EU mezi členy tzv. Rady moudrých, která pravděpodobně bude duchovním centrem ve vedení EU. Mezi 25-ti členy je knězem jen P. Halík. Na otázku, zda jeho činnost bude ve prospěch Krista či antikrista, je jasná odpověď. P. Halík je už dlouhá léta apostata od jediného Spasitele, kterým je Pán Ježíš Kristus! Je paradoxem, že pod církevní ochranou a s církevním požehnáním, mohl P. Halík tak dlouho prosazovat ducha apostaze ve jménu církve. Musí být spravedlivě potrestán, aby byli uchráněni ti, kteří by jinak byli svedeni proto, že důvěřují bezpečnému vedení církve. Když se pak vytvoří reklama filmu a následně dojde k invazi tohoto televizního seriálu, biskupové v jednotlivých státech budou moci před jeho rozkladným vlivem chránit své ovce.
Téměř v každém městě po celém světě se už šíří budhismus mezi mladou generací skrze propagační filmy o budhistických mniších, skrze orientální filosofie, zenové meditace, bojové umění a přímo ve školách skrze tzv. religionistiku.
Tito mladí budhisté si pod vlivem současného trendu udělají z katolických chrámů svá meditační centra. Precedens je už v chrámech v ČR a tento model „k následování“ je podáván i skrze seriál „Prolínání světů“.
P.T. Halík vědomě zamlčuje netolerantnost budhistického lamaizmu spojeného z dalajlámou. V knize W.L. Duewela: „Touch the World through Prayer“ ISBN 0-310-36271-7 (1986) je svědectví o evangelistovi Sadhu Sundar Singhovi, který v Tibetu zvěstoval evangelium. Ve městě Rasar jej dal budhistický láma uvěznit a odsoudil ho na smrt za zvěstování Krista. Byl vhozen do studny bez vody, kde bylo mnoho kostí a rozkládajících se těl. Odporný puch v jámě se nedal vydržet. Singh byl zázračně po třech dnech zachráněn a hned se stejnou horlivostí dále hlásal evangelium.
Pokud lámaisté uctívají stejného Boha, jak tvrdí P. T. Halík, proč za zvěstování evangelia odsoudili kazatele na krutou smrt?
P. T. Halík ve své knize tvrdí (str. 103), že křesťané, židé, budhisté i ateisté, všichni lidé různých názorů uctívají stejného Boha, liší se jen jejich představy o něm.
Upozorňujeme, že naše křesťanská víra není založena na naší představě, ale na Božím slovu – na Božím zjevení, které je v Ježíši Kristu.
Bůh je skutečně Bohem všech lidí. Z Boží strany vůči lidem tento vztah platí, neplatí však ze strany člověka. My, jako hříšníci, přirozeně zůstáváme v krajině stínu smrti (srov. Mt 4,16). Jsme otroky hříchu, drženi pýchou a jedině úkonem pokory, že si přiznám realitu hříchu a vírou přijmu Bohem mi daného Spasitele, který je Jeho jednorozeným Synem – Ježíše Krista – jsem vyrván z moci temnoty a přenesen do Jeho království (srov. Kol 1,13). Tímto úkonem pokání a obrácení přijímám i z mé – lidské – strany realitu, že Bůh se stává i mým Bohem a je Bohem jediným.
Učení katolické církve je, že i pohané mohou být spaseni, ale to je mimořádná a problematická cesta, proto jsme všichni povinni svědčit o Ježíši a konat evangelizace a misie (KKC 847-8). Podmínkou spásy pro pohany je vědomí, že Bůh je jeden, že dobro odměňuje a zlo trestá. V tom je obsaženo i přiznání si vlastního hříchu, tedy stání před Bohem v pravdě.
Pohané, pokud nejsou vázáni systémem, který meditacemi, filosofiemi a protipřirozeným řádem ubíjí hlas Boží – svědomí, mohou být spaseni. Hinduismus a budhismus jsou však svůdné systémy, které člověka udržují v temnotě (ve falešném světle). Člověk se sám činí bohem. V tom je vyvrcholení pýchy. Nechce pak pravého Boha uctívat ani ve svém svědomí. Systémy pohanských náboženství nedisponují k přijetí Krista, ale vedou opačným směrem. Hybnou silou je zde pýcha, a ne pokora. Tyto systémy vedou k sebezbožštění a v tom je i podstata prvního hříchu v ráji. Inspiraci zde dává anděl světla (srov. 2Kor 11,14). A tak i když jsou v různých meditacích a filosofiích tzv. střípky pravdy, v daném systému se stávají pastí a klamem.
Předpokladem spásy je, že člověk je vyrván z tohoto systému světa (srov. Ef 2,1-5).
Klamné podání P. T. Halíka, že všichni lidé uctívají stejného Boha, má kořen v tom, že situaci podává tak, jakoby hřích neexistoval, jakoby všichni bez pokání poznávali Boha. Ne všichni budou spaseni. Ani pokřtění ateisté či smilníci, vrazi, zloději (srov. Ef 5,5) a hlavně filosofové, psychologové, religionisté, liberálové, anebo zbožní pokrytci, pokud se neobrátí a neoddělí se od systému pýchy a hříchu, nebudou spaseni. (srov. Gal 5,18-21).
Boží vůlí je, aby všichni byli spaseni, Boží cestou ke spáse je, aby se obrátili, přiznali si svůj hřích a přijali Boha jako Boha a Jeho Syna Ježíše Krista jako jediného Spasitele (srov. Sk 4,12). Ne však pouze teoreticky, ale i svým srdcem: „Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení.“ (Ř 10,10)
Různé současné teologické systémy jsou stejnou překážkou spásy jako systém hinduismu a budhismu. Člověk, aby byl spasen, z nich musí vyjít a přijmout Ježíše i nový systém, a tím je Ježíšovo evangelium, které je radostnou zvěstí.
Z celé knihy „Co je bez chvění, není pevné“ vyplývá credo T. Halíka:
1) Nikde jasně nepověděl, kdo je Ježíš Kristus.
2) Nikde jasně neřekl, v čem je podstata spásy.
3) Nikde jasně neukázal na živé a bezpečné prostředky, které k této spáse vedou.
4) Nikde jasně neukázal, co je a co není podstatou křesťanství.
5) Nikde jasně neukázal, v čem je podstata budhismu a hinduismu, se kterými máme údajně konat dialog.
6) Nikde jasně neřekl, k čemu ve skutečnosti budhistické meditace otevírají, jakému duchu.
7) Nikde jasně neřekl, v čem je diametrální rozdíl mezi budhistickou či jogínskou meditací a křesťanskou kontemplací.
Celá kniha je zavádějící. Ovoce tohoto nového pohledu podaného z perspektivy tzv. dialogu má tento dopad na křesťanství:
- zesměšňuje všechny základy křesťanské pravdy.
- všechny pilíře křesťanství a katolické víry boří.
Zvlášť bolestné je, jak komentuje P. T. Halík Kristovo utrpení v recenzi k filmu od M. Gibsona (2004). Kdyby autorem takového článku byl satanista, který nenávidí Krista a druhým zabraňuje, aby k Němu přicházeli, pak je to pochopitelné. Jestliže však takový postoj ke spáse a k utrpení našeho Pána a Spasitele má katolický kněz, pak je to svědectvím totální apostaze od Krista a od pravdivého křesťanství. Z čeho pramení taková hrubost a neschopnost ani minimálního vztahu k našemu Pánu a Spasiteli? P. T. Halík asi tak nechtíc prozradil, co je ovocem společných meditací s budhisty – otevření se na ducha, který v duši zabíjí to nejdrahocennější – živý vztah k Pánu Ježíši Kristu.
Takový komentář k utrpení našeho Spasitele je znakem zbabělé pýchy, která si nechce přiznat, co všechno musel Syn Boží vytrpět za můj hřích a pro moji spásu. „…Ne zlatem nebo stříbrem, ale předrahou krví Kristovou.“ (1Pt 1,18-19) Krista nazývá virtuózem v utrpení, který podává obětní výkony. Podstatu vykoupení zbaběle zesměšňuje, aby nemusel přiznat: To bylo za mě, to mě zavazuje ke stejné lásce. Gibsonovi neprávem připisuje postoj k Bohu jako ke hněvivému, konejšenému krví oběti, rafinovaně tak skrývá svůj vlastní postoj.
P. T. Halík záměrně přežene určité věci, a tím odstraní podstatu. Je to stejná metoda, jakou měl ďábel v ráji, když přehnal Boží pravdu i přikázání. Měli zakázáno jíst jen z jednoho stromu, a on řekl ze všech (srov. Gen 3,1). Přesně tak to dělá i P. T. Halík. Řekne: „Rozhněvaný Bůh, konejšený krví oběti.“ Tím vyprovokuje reakci: Tak to přece není. A výsledek? Úplné odstranění vědomí oběti a prolité krve Pána Ježíše.
P.T. Halík ve své knize mluví o „osvícení“, o společných meditacích s dalajlámou a s budhisty. Ovocem tohoto „osvícení“ je však úplný odpad od Krista. Tak vychovává a vede k apostazi celou katolickou inteligenci v ČR skrze svou literární a masmediální činnost. Musíme konstatovat, že takové „osvícení“, to není cesta ke spáse, to není osvícení Duchem Svatým, to není pravdivé obrácení ke Kristu. Výsledkem jeho meditací je úplně nesmyslná věta: „Jsi plně tím i oním… Pamatuj… v jádru je vše jedno.“ Z tohoto nového východiska pronáší, že křesťané uctívají stejného Boha, jako dalajláma a budhisté – a to je lež!
ad 2) Kdo nese zodpovědnost?
Kdo nese zodpovědnost za to, že kněz T. Halík dodnes zastává funkci prezidenta křesťanské akademie, že vystupuje veřejně v masmédiích jako katolický kněz a v podstatě „rozvaluje křesťanství“?
Pane kardinále, Vy Halíkovu apostazi kryjete a dáváte mu prostor, aby oficiálně rozkládal křesťanství a katolickou církev. Tvrdě však pronásledujete pravověrné křesťany, vydáváte proti nim dekrety a zakazujete jakýkoli kontakt s nimi. Pane kardinále, připomínáme Vám, že někoho veřejně trestat jako schizmatika (jak jste to udělal vůči redaktorům časopisu Te Deum), můžete až po řádném církevním soudu a po jasném dokázání schizmy, tedy neuznání primátu papeže. Vy jste to učinil bez soudu a bez jakéhokoliv důkazu. Obdobnou situací by bylo kdyby o Vás někdo, aniž by měl konkrétní dokumenty, prohlašoval, že jste zednář a jako na zednáře by na Vás byl uvalen církevní trest! Údajné schizmatiky jste bleskově odsoudil. Ptáme se Vás: Co je větší zlo- schizma nebo apostaze? Za 15 let Vaší vlády v katolické církvi v ČR jste Halíkovu apostazi a činnost mlčením kryl, a tak schvaloval. Vaší povinností jako pastýře bylo chránit svěřené ovce a proto jste měl P. Halíka zbavit funkce prezidenta křesťanské akademie a pastorace vysokoškolské mládeže. Měl jste upozornit na jeho hereze jeho samého i veřejnost. Pokud by nečinil pokání, měl být vyloučen z katolické církve. Zodpovědnost a spoluúčast na jeho vině za veřejné hlásání apostaze dopadá nyní už i na Vás.
výber z listu kard.Vlkovi: community.org.ua/czletters.html