o. Nikon Vorobjov - Nevěřte sobě ani lidem. Věřte slovu Božímu, Evangeliu.
-
Třeba jen jednou denně buď zdrženlivý a vyvaruj se toho, co udělat chceš, ale co dobré není.
A také třeba jen jednou denně přinuť sám sebe, udělat to, co se ti dělat nechce, ale ty víš, že to dobré je.
-
Stále více a více odkrývá se mi hluboké padnutí lidstva a odtud zároveň i význam a důležitost Spasitele Hospodina Ježíše Krista.
Pro skutky nebude spasena žádná duše, je jen jedno spasení – Kristus, spasivše ty, co v Něj věří, a poznávají svoji nouzi po Spasiteli.
To znamená, že samy sebe, počítají za hříšné, nedůstojné Božího Království. Takové hříšníky On přišel přizvat k pokání a ke spasení.
Nehřešíme pouze a jen tehdy, dokud nás drží Hospodin. Jakmile nás ponechá sebe samým, tak upadáme do jedné, nebo druhé jámy (propasti). Proto je nám i přikázáno prosit: „A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“.
-
Nelze milovat Boha a přitom se špatně chovat, třeba jen k jednomu člověku. Je to zcela jasné.
Láska s nepřátelstvím nemohou být spolu v jedné duši - buď jedno, nebo druhé.
Bude-li v ní láska k bližním, zrodí se z ní i láska k Bohu.
Jen zkušenost ukáže člověku hloubku přikázání v takové míře, v jaké se bude jeho duše skrze jejich naplňování obnovovat.
-
Nauč se modlit a trpět vše stejně tak, jako trpěl i Pán náš Ježíš Kristus.
Jestliže se mu vysmívali, jestliže ho hanobili, ponižovali, bili a nakonec ho na kříži rozepjali, tak jak můžeme my očekávat nějakou spravedlnost.
Pravda byla přibita na kříži.
-
Mírou duchovního růstu člověka jeví se jeho pokora. Čím výše je duchem člověk, tím je pokornější. A naopak čím je pokornější, tím výše je duchem.
Ne pravidla (modlitební), ne poklony, ne půsty, ne čtení slova Božího, ale pokora přibližuje člověka k Bohu.
Bez pokory, vše, i ty největší podvihy (duchovní vzestupy a úspěchy),
nejenom, že nejsou k užitku, ale mohou dokonce člověka i zahubit.
A v naší době je možné spatřit, jak člověk, sotva, se trochu pomodlil, přečetl Žaltář, dodržuje půst, už, už si o sobě myslí, že je výše než ostatní,
bližní odsuzuje, začíná druhé učit, i když o to neprosí, atd.
Tímto pak ukazuje svoji duchovní pustotu a vzdálení se daleko od Pána.
Měj strach z velkého mínění o sobě samém.
-
Boží moudrost je tak velká, že i zlo Hospodin obrací k užitku člověka. Tuto myšlenku odkrývá mnoho svatých otců. Podstata je v tomto: člověk může být spasen skrze víru a plnění všech přikázání. Plnění přikázání mění duši člověka, obnovuje ho, činí jej „novým“ člověkem podle Božího obrazu, přesněji podle obrazu našeho Spasitele, Ježíše Krista. Tou nejzákladnější vlastností onoho „nového člověka“ je pokora, bez níž se člověk, i kdyby plnil třeba všechna Boží přikázání, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale dokonce se stává Božím nepřítelem. To znamená, jestliže schází pokora, na jejím místě zcela jistě stane pýcha.
-
My sami si cestu spásy činíme obtížnější a složitější svými zhoubnými vášněmi, lží, sebeospravedlňováním a sebeklamem.
Odhalujte svoji duši až do konce před Bohem, odkrývejte mu své neduhy a Pán odpustí, poučí a utěší tak, jak Vy si pomyslet ani nemůžete.
-
„Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ (Jan 6,37). Hospodin se raduje z každého, kdo k němu tíhne, nesrovnatelně více nežli se raduje matka z lásky svého děťátka. Proto se nemáme bát budoucnosti.
„S námi jest Bůh,“ dnes, zítra a na věky. Mějte strach jen z toho,
že byste Boha mohli jakkoli jakýmkoli hříchem zarmoutit.
-
Vždy se starej o to, ať už jsi třeba na cestě, anebo pracuješ, sám či mezi lidmi, třeba i jen občas, v duchu, z celého svého srdce, povzdechnout několikráte k Pánu. I kdyby tomu bylo tak jen jednou za hodinu. A to i přesto, že ne vždy všechno děláš tak, jak bys dělat měl, i přesto, že hřešíš, je třeba, co nejusilovněji prosit pomoci a odpuštění u Pána.
Igumen Nikon Vorobjov, ruská pravoslavná církev
25. srpna / 7. září, památka jeho zesnutí v roce 1963
zdroj: fb Pravoslavný křesťan