Maria Valtorta Život Pána Ježíše 67
Když jsem dospěl ke konci své evangelizace, připadá mi, jako bych dosud nic neřekl, a zbývá toho
ještě tolik, tolik učinit.
Ježíš apoštolům ve večeřadle
Vjezd do Jeruzaléma
Ježíš kráčí z Betánie kvetoucími sady a olivovými háji. Všude zpěv ptáků a vůně květů. Svěží vzduch obnovuje síly
a naplňuje radostí.
Ježíš je uprostřed svých dvanácti apoštolů a říká jim: „Poslal jsem ženy napřed, neboť chci mluvit jen s vámi. Ted
vám chci otevřít smysl proroctví, aby vám nezůstalo nic nejasného. A žádám vás, abyste byli co nejvíce se mnou.
Ve dne budu patřit všem. V noci, prosím vás, buďte se mnou, neboť já chci být s vámi. Mám potřebu necítit se
sám."
Ježíš je velmi smutný. Apoštolově to vidí a zmocňuje se jich úzkost. Tlačí se kolem něho.
Ježíš se s nimi laská a pokračuje: „Chci v tuto hodinu, která je mi ještě dána, dovršit vaše vědění o Kristu. Proroctví
mě vykreslila, jak by to nedokázal žádný malíř.
Nuže, Kristus, sestoupivší s Nebes, Spravedlivý, bude usmrcen, zlomen jako cedr bleskem. Promluvme tedy o jeho
smrti. Nevzdychejte, nepotřásejte hlavami. Nereptejte ve svém srdci, nezlořečte lidem. To není k ničemu.
Odebereme se do Jeruzaléma, neboť Velikonoce jsou nablízku. Byl jsem Světlem. Světlem k otvírání očí slepcům,
Slovem k poskytnutí slov hluchým, Klíčem k otvírání podzemních vězení těm, kteří byli ve tmách omylu.
Ale teď já, který jsem tímto vším, zemřu. Už vstupuji do temnoty smrti. Smrti, rozumíte?...
Pohleďte, tam vzadu už je Sión. Jděte pro oslici a oslíčka. Řekněte muži: »Potřebujeme je pro Mistra Ježíše«.
A řekněte mé Matce, že se k ní připojím. Stojí zde na tomto návrší spolu s Mariemi. Čeká na mne. Toto je můj
lidský triumf. Nechť je jejím triumfem. Ó, spojeni!"
Ježíš jde napřed a připojí se ke své Matce, která jde s Mariemi, Martou a Zuzanou, zatímco Tomáš s Ondřejem běží
do Betfagy, aby našli oslici a oslátko a přivedli je Ježíšovi.
Ježíš zatím hovoří k ženám: „Už jsme před městem. Doporučuji vám, abyste do něho šly přede mnou. V En Rogelu
najdete pastýře a nejvěrnější učedníky. Mají příkaz, aby vás doprovodili a ochraňovali."
„Můj Synu... a ty půjdeš sám? Nemohu zůstat u tebe?" říká Maria a pozvedá k němu svůj smutný obličej a upře na
něho své nebeské oči.
„Chtěl bych tě poprosit, abys zůstala skryta. Jako holubice ve skalní rozsedlině. Více než tvou přítomnost potřebuji
tvou modlitbu, milovaná Maminko!"
„Je-li tomu tak, budeme se za tebe modlit všichni, můj Synu."
„Tak tedy už jděte. Vidíte, na silnicích už začíná být živo. Pokoj bud s vámi." Poslušné učednice bez meškání
odcházejí.
Ježíš se připojí k apoštolům a všichni se dají na cestu do Betfagy, která je už nablízku.
Vracejí se oni dva apoštolově, poslaní pro oslici a oslíčka. Volají: „Našli jsme je, jak jsi řekl, ale jejich majitel je
chce slavnostně nastrojit a rádi by ti je přivedli učedníci. My jsme s tím souhlasili."
„Dobře jste udělali. Zatím pojďme."
S jednoho návrší se Ježíš dívá na město, které se mu rozkládá pod nohama.
Apoštolově ho pozorují, ale nic neříkají. Nejspíš si myslí, že se modlí.
Ale Ježíš se nemodlí. Jen dlouho hledí na město, pak se tiše rozpláče.
„Mistře, ty pláčeš?" řekne Jan a opře mu o rameno svou plavou hlavu.
A Petr mu položí ruku kolem pasu a říká mu: „Něco ti způsobuje bolest, Ježíši? Řekni nám to, vždyť tě milujeme."
Všichni tři si zůstanou v objetí, ale Ježíšovi slzy stékají dál.
Jan, který cítí, jak mu padají do vlasů, se opět zeptá:
„Proč pláčeš, můj Mistře? Způsobil ti snad někdo z nás bolest?"
Ostatní apoštolově se s účastí kolem nich shromáždí a čekají s úzkostí na odpověď.
„Ne," říká Ježíš. „Vy ne. Vy jste mými přáteli. I teď, jakmile vstoupíme do této zkaženosti, která kvasí a nakazí
každého, kdo nemá rozhodnou vůli zůstat počestný."
„Kam jdeme, Mistře? Ne do Jeruzaléma? Lidé tě už radostně zdravili. Chceš je zklamat?"
Otázky přicházejí současně z různých stran.
Ježíš pozvedne ruku, aby zjednal ticho a pak pravou rukou ukáže na město: „Toto je ona zkaženost. Půjdeme do
Jeruzaléma. A jen Nejvyšší ví, jak rád bych ho posvětil a uvedl do něho svatost, která přichází z Nebes. Opět
posvětil toto město, které by mělo být svatým městem. Ale nebudu pro něho moci nic učinit. Je zkažené a
zkaženým zůstane. Ani přívaly svatosti, vytékající z živého Chrámu, nebudou k jeho vykoupení postačovat. Srdce
pohanů budou uctívat Krista. Ale tento lid, toto město k němu bude vždycky nepřátelské a jejich nenávist je dovede
k nejtěžšímu hříchu. A tak se i stane. Ale běda těm, kteří budou nástroji tohoto zločinu. Běda!
A ty, město, které chceš svou zkázu a nad kterým pláču, přijde den, kdy se rozpomeneš na tuto hodinu! Ale to už
bude příliš pozdě k pláči a pokání! Láska už mezitím odejde a zmizí z tvých cest a zůstane jen nenávist, které jsi
dalo přednost. A nenávist se obrátí proti tobě, proti tvým dětem. Neboť člověk má, co chtěl, a nenávist se platínenávistí. Ale to už nebude nenávist silných proti bezbrannému. To bude nenávist proti nenávisti, a tedy válka a
smrt. Budeš obklíčeno zákopy a vojsky a než budeš zničeno, budeš trpět a spatříš, jak tví synové padají zabíjeni
zbraněmi i hladem, a spatříš, jak ti, kteří to přežijí, budou zajímáni a opovrhováni, a budeš prosit o milost, ale
nenalezneš ji, protože jsi nechtělo poznat svou Spásu.
Pláču, přátelé, protože mám srdce člověka, a zříceniny mé vlasti ve mně vzbuzují pláč. Ale to, co je spravedlivé, se
vyplní, neboť v těchto zdech zkaženost překračuje všechny meze, a tak přivolává Boží trest. Běda obyvatelům
města, kteří jsou příčinou zkázy své vlasti! Běda hlavám, které jsou toho příčinou! Pojďme. Co ještě teď vykonám,
neposlouží už k ničemu. Ale vykonejme to, ať Světlo ještě jednou zazáří v Temnotách!" A Ježíš sestupuje,
následován svými.
Sotva vstoupí do jednoho domu, aby požehnal jejich obyvatele, je slyšet veselé zvonění rolniček a slavnostně
naladěné hlasy. A hned nato se ve dveřích objeví Izák, věrný pastýř, a hluboce se skloní před svým Pánem.
Do dveří dokořán otevřených se tlačí četné tváře a za nimi je vidět další... Zdraví radostnými zvoláními: „Šťastný
den, který tě k nám přivádí! Pokoj tobě, Pane! Tento šťastný návrat, ó Mistře, je odměnou za naši věrnost."
„Pokoj vám. Netlačte se. Ted společně vstoupíme do Chrámu. Přišel jsem, abych byl s vámi. Klid! Udělejte mi
místo, přátelé. Nechejte mě vyjít a následujte mě, abychom do Svatého města vstoupili společně."
Lidé poslechnou a vstoupí, aby Ježíš mohl vyjít a nasednout na oslátko. Neboť Ježíš ukáže na oslátko, na němž
dosud nikdo nejel. V této chvíli bohatí poutníci, tlačící se v davu, rozprostřou na oslím hřbetě své nádherné pláště a
někdo Pánovi nastaví koleno jako stupátko, ten se posadí na oslíka a cesta začíná. Petr kráčí Mistrovi po boku a z
druhé strany Izák drží za uzdu zvíře, které k tomu sice ještě není vycvičeno, ale které přesto kráčí klidně, jako by na
tuto službu bylo přivyklé, a nevzpírá se a neděsí ani květin, které jsou házeny směrem k Ježíšovi a často zvíře udeří
do očí a nozder, ani větví olivovníku a palmových ratolestí, jimiž před ním a kolem něho mávají a které hážou na
zem, aby sloužily spolu s květinami za koberec, ani stále sílícího volání: „Hosana, Synu Davidův!" které stoupá k
jasnému nebi, zatímco dav se tlačí stále víc a vzrůstá o nové příchozí...
Když průvod vyšel z úzkých uliček předměstské osady, uspořádá se a rozvine a četní dobrovolníci jdou v jeho čele
a uvolňují cestu a za nimi jdou jiní a pokrývají zem větvemi a někdo jako první háže na zem svůj plášť, aby sloužil
za koberec a další a další - čtyři, deset, sto, tisíc ho napodobuje. Cesta je uprostřed pokryta pestrobarevným pásem
oděvů, rozprostřených po zemi, a jakmile Ježíš projde, jsou opět vzaty, přeneseny vpřed a s dalšími a dalšími plášti
a mnoha květinami jsou prostírány na zem, a všude kolem se ozývá stále silnější volání na počest izraelského
Krále, Syna Davidova, jeho Království.
Vojáci římské stráže u brány vycházejí a dívají se, co se děje. Ale nejde o žádné povstání, a tak ustupují stranou a
opřeni o svá kopí pozorují s údivem nebo posměchem podivný průvod tohoto Krále sedícího na oslátku, krásného
jako bůh, prostého jako ten nejchudobnější z lidí, něžného, žehnajícího... obklopeného ženami a dětmi a
neozbrojenými muži, volajícími: „Mír, Mír!"
Průvod prochází siloanskou branou a jako příval se rozlévá do města přes předměstí Ophel, kde se všechny terasy
proměnily v náměstíčka, naplněná lidmi volajícími hosana, házejícími květiny a vylévajícími voňavky dolů na
cestu a pokoušejícími se jimi zasáhnout Mistra; a ovzduší je prosyceno vůní květin, vadnoucích pod nohama davu,
a voňavkami, které jsou rozprašovány do vzduchu a pak dopadají do prachu cesty, a volání davu jako by stále
sílilo...
Je to neustávající hluk připomínající hučení moře při bouři... jsem jím ohlušena.
Parfémy, vůně, pohybující se ratolesti, oděvy, barvy... Je to omračující vidění...
A lidé volají: „Hosana, hosana Synu Davidovu! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně! Hosana jemu a jeho
Vládě! Bůh je s námi! Emanuel přichází. Přichází Království Krista Pána! Pokoj, náš Králi! Pokoj a požehnání
tobě, Svatý Králi! Pokoj a sláva na nebesích i na zemi! Sláva Bohu za jeho Krista! Pokoj lidem, kteří ho umějí
přijmout! Na zemi pokoj lidem dobré vůle a na nebi sláva Nejvyššímu, neboť přišla hodina Páně!"
Ted jsou už u bran Chrámu. Ježíš sesedne s oslíčka, kterého si vezme na starost někdo z Betfagy.
Na prvním nádvoří Chrámu je obvyklý lomoz směnárníků a prodavačů, jen s tím rozdílem, že teď jsou prodavači
opuštěni, protože všichni lidé přiběhli, aby viděli Ježíše.
A Ježíš vstupuje, slavnostní ve svém purpurovém šatu, a obrátí svůj pohled na toto tržiště a na skupinu farizejů a
doktorů, kteří ho pozorují zpod arkád.
Jeho pohled se blýská rozhořčením. Zamíří doprostřed nádvoří.
Jeho nenadálý vpád připadá jako let. Let plamene, neboť na slunci, zaplavujícím nádvoří, jeho oděv je jako plamen.
A Ježíš zahřmí mocným hlasem: „Ven z domu mého Otce! To není místo pro lichvu a tržiště. Je psáno: »Můj dům
bude nazýván domem modlitby«. Ven odtud! Ven odtud zloději, vetešníci, nestoudníci, vrahové, rouhači,
modloslužebníci té nejhorší modloslužby: svému vlastnímu pyšnému já, svůdci, lháři. Ven! Ven! Anebo Nejvyšší
Bůh navždy vymete toto místo a vykoná pomstu nad celým národem." A protože obchodníci a směnárníci si dávají
na čas, jde k nejbližšímu stánku a převrátí ho...
Po tomto prvním příkladu si obchodníci a směnárníci pospíší vykonat rozkazy.
Když vyčistil nádvoří, Ježíš jde pod arkády, kde jsou shromážděni slepci, ochrnutí, němí, mrzáci a ostatní
zarmoucení, volající ho silnými výkřiky.
„Co chcete, abych vám učinil?"
„Zrak, Pane! Údy! Ať můj syn mluví! Ať se má žena uzdraví! Věříme v tebe, Synu Boží!"
„Nechť vás slyší Bůh. Povstaňte a zvolejte Pánu hosana!"Početné nemocné neuzdravuje jednoho po druhém, ale učiní rukou rozmáchlé gesto a milost a zdraví sestoupí k
nešťastníkům; jejich výkřiky radosti se mísí s voláním četných dětí, tlačících se kolem Ježíše, a opakujících:
„Sláva, sláva Synu Davidovu! Hosana Ježíši Nazaretskému, Králi králů a Pánu pánů!"
Farizejové, předstírajíce úctu, na něho volají: „Mistře, slyšíš je? Tyto děti říkají, co se nemá. Ať mlčí!"
„A proč? Neřekl snad král prorok, král z mého rodu: »Byl jsi uctíván ústy dětí a kojenců, abys zahanbil své
nepřátele«? Dovolte maličkým, aby mě takto chválili. Bylo jim to vnuknuto samými anděly... A teď mě nechejte,
abych se šel pomodlit k Pánu." A Ježíš vejde do nádvoří izraelitů, aby se modlil...
majs ve zveřejňování úryvků díla Marie Valtorty budu pokračovat od 13.4.2025