arcibiskup marcel lefebvre a jeho prorocke slovo!
Jsme s papežem věrně spojeni, když předává úplnou apoštolskou tradici a učení všech svých předchůdců. Právě tak to odpovídá definici Petrova nástupce: tento poklad víry zachovávat. Pius IX. učí ve své encyklice Pastor aeternus 1 : „Duch svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení …Více
arcibiskup marcel lefebvre a jeho prorocke slovo!
Jsme s papežem věrně spojeni, když předává úplnou apoštolskou tradici a učení všech svých předchůdců. Právě tak to odpovídá definici Petrova nástupce: tento poklad víry zachovávat. Pius IX. učí ve své encyklice Pastor aeternus 1 : „Duch svatý totiž nebyl dán Petrovu nástupci proto, aby mu dovolil podle jeho názorů hlásat nějaké nové učení, nýbrž aby jím s jeho pomocí, apoštoly předané zjevení tzn. Depositum fidei • (předávaný poklad víry) bedlivě chránil a spolehlivě vykládal."
Autorita, kterou náš Pán předal papeži, biskupům a zcela obecně kněžím, stojí ve službách víry. Pokud ji používá právo, instituce, autorita k tomu, aby ničily katolickou víru a ne ke zvěstování života, znamená to, že se jedná o duchovní potrat nebo-li užití antikoncepce. Proto jsme my všichni poslušní a ochotně přijímáme vše, co je v souladu s katolickou vírou, jak byla po dva tisíce let učena, ale odmítáme vše, co je s ní v rozporu. Neboť skutečně se během pontifikátu Pavla VI. objevily pro svědomí a víru všech katolíků velice těžké problémy: Jak může papež, pravý 1 Ze dne 18.7. 1870 (První vatikánský koncilnástupce apoštola Petra a jeho pomocníci být zaštiťován Duchem svatým, když svým řízením zavedli Církev do nejhlubší a nejdalekosáhlejší krize v dějinách, ještě k tomu v tak krátkém čase - něco, co se nezdařilo nikdy žádným heretikům? Na tyto otázky by se jistě muselo odpovídat několik dní.
„Není tedy v Církvi Kristově naprosto žádný náboženský pokrok? Zcela jistě zde pokrok je a to velice významný. A sice takový, který znamená pokrok ve víře. Je důležité, že v průběhu času jak u všech křesťanů, tak u každého jednotlivce v Církvi zvlášť, vědomosti, poznatky, pochopení narůstají, přesto však zůstávají po stránce věroučné zcela stejné a ve stejném duchu". Svatý Vincenc zakusil nápor herezí; měl pravidlo jednání, které je i po 15. staletích stále stejně dobré: „Co tedy bude dělat katolický křesťan, pokud se bude chtít od Církve a od všeobecné víry oddělit nějaká malá část církevního společenství ? K čemu se musí odhodlat, aby se i on sám nestal zcela otráveným a zkaženým údem a zůstal ve zdravém církevním těle? A když propukne nemoc znovu, s novou silou a tentokrát se otráví ne jen malá část, ale dokonce celé společenství Církve? Co má potom křesťan dělat? Potom bude tím víc dbát o to, aby se držel prastarých způsobů, aby tak nemohl být sveden žádnou prolhanou novotou".
V litaniích nás prosící Církev nechává říkat: „Abys apoštolské vůdce a všechny stavy Církve ve svatém náboženství zachovati ráčil, prosíme tě vyslyš nás"! K tomu skutečně musíme říci, že takové neštěstí nastalo. V Církvi neexistuje žádná pravomoc k tomu, aby mohl křesťan umenšit svou víru. Každý věřící může a musí se držet katechismu svého dětství 2 , každý také musí klást odpor tomu, kdo na naši víru útočí. Musí odmítat příkazy, které jeho víru ohrožují a je jeho největší povinností poslušnost tohoto druhu odmítnout. Protože jsme nyní názoru, že naše víra je skrze pokoncilní reformy a zaměření ohrožena, je naší povinností odmítnout poslušnost knim a zachránit tradici. Ještě víc: Jsme přesvědčeni, že můžeme prokázat Církvi a nástupci Petrovu velkou službu tím, když přestavěnou a liberální církev odmítneme. Ježíš Kristus, vtělený Syn Boží nebyl ani liberál ani reformovaný. Mgr. Lefebvre zde má na mysli dospělé křesťany své doby a doporučuje katechismy vydané do doby před II. vatikánským koncilem
Dvakrát jsem dostal od Svatého Stolce obsílku, kde se říká: „Království našeho Pána Ježíše Krista nad lidskou společností je v našich dobách již nemožné, musíme konečně přijmout a akceptovat pluralismus v náboženství". Přesně tak mi to bylo řečeno. Ne. Toto náboženství již není mé. Nemohu přijmout toto nové náboženství. To je liberální a modernistické náboženství, které má svou bohoslužbu, své kněze, svou víru, své katechismy, svou ekumenickou bibli, překládanou společně katolíky, židy, protestanty, anglikány - je to překlad, který si nechce nikoho pozlobit a s každým chce vyjít zadobře. Tím je velice často obětován výklad učitelského úřadu. Nepřijímáme tuto ekumenickou bibli. Bible je Boží, je to Jeho Slovo a my nemáme právo toto Slovo směšovat se slovem lidským. Když jsem byl dítě, měla Církev všude stejnou víru, stejné svátosti, stejnou oběť, kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se to vše změní, nebyl bych tomu věřil. Všude v celém křesťanstvu se modlilo stejným způsobem kBohu. Nové liberální a modernistické náboženství zaselo zmatek a rozkol.
Často jsou křesťané a také rodiny vyvolanými zmatky vnitřně rozděleni. Nechodí již na stejnou mši, nečtou stejné knihy. Jsou kněží, kteří již často vůbec nevědí co mají dělat. Buďto budou slepě poslouchat co jim jejich nadřízení vnucují a ztratí tak v tom případě víru svého dětství a mládí, zruší slavnostní slib, který dali při svém svěcení, při své antimodernistické přísaze nebo se vzchopí k odporu, ale pak mají zase pocit, že se oddělili od papeže našeho Otce a Kristova Náměstka. Jaká rozervanost v obojím případě. Mnoho kněží předčasně zemřelo bolestí a kolik jich bylo donuceno opustit své farnosti, v nichž po tolik let vykonávali svou službu, neboť byli otevřeně pronásledováni hierarchií a sesazeni, ačkoliv se za ně jejich věřící zasazovali. Mám otřásající dopis na rozloučenou jednoho takového kněze před sebou, který v něm obyvatelům obou farností, v nichž byl farářem sděluje: „Při rozmluvě s ... mi pan biskup předložil ultimatum - buď přijmout nové náboženství nebo odstoupit, nemohu se tomu vyhnout. Abych tedy zůstal věrný své kněžské povinnosti a abych zůstal věrný věčné Církvi .... byl jsem donucen proti své vůli své odstoupení přijmout. ... Obyčejná poctivost a především má kněžská čest mě nutí k povinnosti zůstat věrný právě v té věci, která vystihuje význam Boha (to je mše) . . . Tento důkaz věrnosti a lásky musím lidem a Bohu a Jemu obzvlášť zachovat a předat. Podle něho jsem byl od svého mládí veden a vychováván, jakož ostatně i všichni ti, kterým byl svěřen poklad víry."
V diecési Campos v Brazílii byli po odchodu biskupa de Castra Mayera téměř všichni kněží vyhnáni z Církve, protože se nechtěli vzdát mše všech dob, jak byla ještě před nedávnem všude slavena.
Dvě náboženství si navzájem čelí, nalézáme se v tragické situaci, musíme se rozhodnout mezi poslušností a neposlušností. Co se po nás chce a k čemu se máme výslovně vyjádřit spočívá v tom, že se po nás chce zdánlivá poslušnost. Neboť Svatý Otec po nás skutečně nemůže chtít, abychom se vzdali své víry. Rozhodli jsme se pro to, zachránit svou víru a nemůžeme se mýlit, když dodržujeme to, co Církev po dva tisíce let učila! Krize je hluboká, tak umně zorganizovaná a skloubená, že se skutečně dá věřit tomu, že zde není organizátorem pouhý člověk, nýbrž satan sám. Neboť je to mistrovské dílo satanovo, že se mu podařilo katolíky ovládnout tak dalece, že ve jménu poslušnosti jsou neposlušní celé tradice Církve. Typické příklady aggiornamenta skýtají řádové společnosti: Z poslušnosti museli řeholníci a řeholnice být neposlušní zákonů a konstitucí svých zakladatelů, jimž při své profesi skládali sliby a slibovali věrnost. Poslušnost musí být v těchto případech kategorickým způsobem odmítnuta.Autorita i když sama o sobě legitimní, nemůže vyžadovat zvrhlý a zlý čin. Nikdo nemůže nikoho jiného zavazovat k tomu, aby zaměnil své slavnostní řádové sliby za obyčejné sliby, právě tak jako nás nikdo nemůže nutit k tomu stát se protestanty nebo modernisty.
Svatý Tomáš Aquinský k němuž se musíme stále vracet jde ještě dál a ve svém díle Summa theologica se ptá, zda můžeme svým představeným udělit bratrské pokárání. Po probrání všech hledisek dochází k závěru a odpovídá: Bratrské pokárání můžeme uplatnit vůči svým nadřízeným tehdy, jedná-li se o víru!"
Když budeme stateční ve víře, nedojde to tak daleko, abychom ani nezpozorovali, že jsme přijali herezi. Na počátku 16. století zažili Angličané podobný příběh, jaký dnes prožíváme my s tím rozdílem, že u nich tím začalo schizma. Ale nevídaně shodná podoba toho všeho nás vede k zamyšlení. Nové náboženství, které mělo později dostat název anglikánské začalo ofensivou proti Mši, osobní zpovědi a církevnímu celibátu. Aby se uklidnili věřící, bylo
zakázáno dalším výnosem provádět každou jinou změnu. Zatím však již někteří faráři odklidili z kostelů sochy Matky Boží a svatých. Překrásná umělecká díla byla prodávána handlířům, právě tak jako dnes v antikvariátech a na bleších trzích.
Jen několik biskupů poukázalo na to, že Order of Comunnio protiřečí dogmatu o reálné přítomnosti Kristově, protože se v něm říká, že náš Pán nám daroval své Tělo a svou Krev jen duchovně. Přece však i jasně vidící biskupové novou mešní knihu
přijali, aby zachovali klid a jednotu. Přesně stejným způsobem nám dnes chce pokoncilní Církev vnutit Novus Ordo. Angličtí biskupové 16. století tvrdili, že Mše je slavení památky! Intenzivní propagandou dokázali postupně do ducha věřících zanést toto lutherské pojetí. Kazatelé museli být schvalováni vládou.
Jak to bude vypadat s náboženstvím zítra pokud nebudeme klást odpor? Budete se mi snažit tvrdit: „Ale co my s tím můžeme dělat? Je to přece biskup, který to nebo ono řekl. Podívejte se přece na ten dokument pochází od komise pro náboženskou výchovu nebo od jiné oficiální komise!" Ano, potom vám nezbývá nic jiného, než ztratit víru. Ale nemáte právo takhle reagovat. Svatý Pavel nás varoval: „Kdyby sám anděl z nebe vám přišel kázat jiné evangelium než jaké jsem vám zvěstoval, buď proklet!" (Gal. 1,8). To je tajemství pravé poslušnosti.
