JEŽÍŠ JE PRAVÝ BŮH A PRAVÝ ČLOVĚK

KATOLICKÝ KATECHISMUS
katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=464

Jedinečná a zcela zvláštní událost vtělení Božího Syna neznamená, že Ježíš Kristus je zčásti Bůh a zčásti člověk, ani že je v něm beztvárně smíšeno božství s lidstvím. Stal se opravdu pravým člověkem a zůstal přitom opravdu pravým Bohem, Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk. Církev musela během prvních staletí hájit a objasňovat tuto pravdu víry proti bludům, které ji zkreslovaly.
První bludy spíše popíraly Kristovo pravé lidství než jeho božství (gnostický doketismus). Už od apoštolských dob křesťanská víra trvala na opravdovém vtělení Božího Syna, „který přišel v těle“. Avšak ve třetím století musela církev potvrdit proti Pavlovi ze Samosaty (na sněmu v Antiochii), že Ježíš Kristus je Boží Syn podle přirozenosti, a ne jen adoptivní. První ekumenický koncil v Niceji roku 325 vyznal ve svém krédu, že Boží Syn „je zrozený, ne stvořený, jedné podstaty [‘homoúsios’] s Otcem“, a odsoudil Aria, který zastával názor, že „Boží Syn vzešel z ničeho“ a že je „jiné podstaty než Otec.“

Nestoriánský blud viděl v Kristu lidskou osobu spojenou s božskou osobou Božího Syna. Proti tomu svatý Cyril z Alexandrie a třetí ekumenický koncil shromážděný v Efesu v roce 431 vyznal, že „Slovo tím, že se ve své osobě spojilo s tělem, oduševněným rozumovou duší, se stalo člověkem“. Kristovo lidství nemá jiný subjekt než božskou osobu Božího Syna, který je přijal za vlastní ve chvíli svého početí. Proto efeský koncil prohlásil v roce 431, že Maria se opravdu stala Boží matkou pro lidské početí Božího Syna ve svém lůně; „Matka Boží ne proto, že by Boží Slovo přijalo od ní svou božskou přirozenost, nýbrž proto, že z ní má svaté tělo, vybavené rozumovou duší, a poněvadž je s ním Slovo spojeno ve své osobě, říká se, že se Slovo narodilo podle těla.“

Monofyzité tvrdili, že lidská přirozenost jako taková přestala v Kristu existovat, když byla přijata božskou osobou Božího Syna. Proti tomuto bludu čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 451 prohlásil: „Po vzoru svatých Otců jednomyslně učíme vyznávat jediného a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, stejně dokonalého v božství a dokonalého v lidství, pravého Boha a pravého člověka, složeného z rozumové duše a těla, soupodstatného s Otcem svým božstvím a soupodstatného s námi svým lidstvím, který ‘sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu’, zplozeného Otcem přede všemi věky co do božství, a v těchto posledních dnech pro nás a pro naši spásu zrozeného z Panny Marie, matky Boží, co do lidství. Jediného a téhož Krista, Pána, jednorozeného Syna, jehož musíme uznávat ve dvou přirozenostech, bez směšování, beze změny, bez rozdělení, bez odloučení. Spojením přirozeností nijak není potlačena jejich rozdílnost, ale spíše jsou vlastností každé uchovány a spojeny v jediné osobě a v jediné hypostazi.“

Po chalcedonském koncilu dělali někteří z Kristovy lidské přirozenosti jakýsi osobní subjekt. Proti nim pátý ekumenický koncil v Cařihradě v roce 553 prohlásil: „Je jen jedna jediná hypostaze [nebo osoba] , totiž náš Pán, Ježíš Kristus, jeden z Trojice. A tedy všechno v Kristově lidství musí být přičítáno jeho božské osobě jako svému vlastnímu subjektu, nejen zázraky, nýbrž i utrpení a sama smrt: „Náš Pán Ježíš Kristus, ukřižovaný ve svém těle, je pravý Bůh, Pán slávy a jeden ze svaté Trojice.“

Církev takto vyznává, že Ježíš je neoddělitelně pravý Bůh a pravý člověk: je skutečně Božím Synem, který se stal člověkem, naším bratrem, aniž přestal být Bohem, naším Pánem: „Bůh se stal člověkem; nezměněný ve svém božství přijal naše lidství,“ zpívá římská liturgie. A liturgie sv. Jana Zlatoústého prohlašuje a zpívá: „Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spas nás!“

pp-eparchie.cz

Nejobvyklejší takovou ikonou je obraz Krista Pantokrátóra, tedy Vševládce. Vidíme Krista zobrazeného od beder výše, oděného ve spodní roucho obvykle červené barvy, a v roucho svrchní (himation), jež je povětšinou modré. Pravou ruka má žehnající gesto, přičemž jsou Spasitelovy prsty složeny tak, aby vytvářely Jeho iniciály IC XC, tedy v řecké alfabetě počáteční písmena Jména IHCOC XPECTOC. Toto gesto je v pravoslavné církvi vyhrazeno kněžím, kteří jím žehnají lidu. Tak tato ikona zároveň odkazuje na Kristovo důstojenství nejvyššího velekněze, kněze podle řádu Melchísedekova. V levé ruce drží Pán rozevřenou knihu, v níž můžeme číst vždy některý z úryvků Evangelia, povětšinou zvěstující („Já jsem život…“, „Já jsem světlo světa…“). Tato kniha tedy symbolisuje Kristovo Evangelium, tedy Jeho „radostnou zvěst“, Jeho život. Co se týče Kristovy tváře, je zobrazován jako mladý muž s dlouhými vlasy a povětšinou plnovousem, ale někdy má vous řidší. Jeho výraz je většinou klidný, vyzařuje z něj majestát, pokoj a mírnost, tedy přesně to, co je vlastní Stvořiteli, který se stal člověkem. Existují ale některé typy ikon, které zobrazují Krista jako přísného vládce. Jsou to konkrétně ruské ikony typu „mokrý vous“ a „hněvivé oko“, které podle J. Novotného vycházejí z byzantských vzorů, inspirovaných posvátnou, až otrockou bázní k císařskému majestátu byzantských vládců. Kolem hlavy má pak Ježíš svatozář. Není to ale svatozář obyčejná, kterou mají na skráních všichni ostatní světci. Kristova svatozář se od nich liší tím, že má uvnitř vepsaný kříž, respektive tři ramena kříže (čtvrté nemůže být vidět, neboť jej zakrývá Spasitelova hlava). V každém ze tří ramen takového kříže je vepsáno řecké písmeno, která složena dohromady dávají slovo „o wn“, tedy „jsoucí“, „ten, který jest“, což je samozřejmě odkaz na Starý Zákon, kdy se Hospodin zjevil Mojžíšovi v keři ohnivém a na jeho dotaz po Božím jméně, odpověděl mu Tento „JSEM, KTERÝŽ JSEM“ (2. Mojž. 3, 14). Pravoslavná církev věří, že veškerá zjevení Boží v době starozákonní se dála prostřednictvím druhé božské Osoby, tedy právě Ježíše Krista. To vyjadřují i písmena vepsaná do Jeho svatozáře. Zároveň nám připomínají i Spasitelova slova při zatčení v zahradě v Getsemane, kdy odpovídá svým pronásledovatelům „Jáť jsem“ (Jan 18, 5). Tuto svatozář má Kristus na všech ikonách, ať už Jej představují v jakékoli situaci – na kříži jako v náručí Přesvaté Bohorodičky. Pokud tedy váháme, zda zobrazeným je skutečně Spasitel, poznáme to zcela jistě podle svatozáře. Dodejme, že řecká písmena jsou vepsána na všech ikonách Krista, bez rozdílu země původu – tedy i na ruských, českých atd.).