Msgr. Eugen Pacelli, budoucí Pápež Pius XII. pronesl dávno před změnou liturgie prorocká slova týkající se budoucí změny v Církvi:

„Znepokojuji se poselstvími blahoslavené Panny Marie předanými ve Fatimě Lucii. Toto vytrvalé upozorňování Panny Marie na nebezpečí, která hrozí Církvi, je Božím varováním před sebevraždou skrze změnu víry v její liturgii, její teologii a její duši. ... Všude kolem sebe slyším novátory, kteří chtějí rozbořit posvátnou modlitebnu, zničit univerzální plamen Církve, zavrhnout její klenoty a donutit ji k výčitkám svědomí kvůli její minulosti. „Nastane den, kdy civilizovaný svět odmítne svého Boha, kdy Církev bude pochybovat, jako pochyboval Petr. Bude v pokušení uvěřit, že člověk se stal Bohem. V našich kostelích budou křesťané marně hledat červené světlo tam, kde je očekává Bůh. Stejně jako Marie Magdalena plačící před prázdnou hrobkou, budou se i oni ptát: „Kam Jej odnesli?“ (Roche, Pie XII Devant L'Historie, str. 52-53)

více:rexcz.blogspot.ro/…/legitimita-nove…

Duch koncilu zavládol suverénne tam, kde nepôsobil Duch Svätý. Kde nie je Duch Svätý, tam chýbajú jeho dary, dar múdrosti, dar rozumu a dar rady, ktoré sa prejavujú v schopnosti rozlišovania. Pod zorným uhlom nezdravého optimizmu celkom zmizol pojem cirkvi bojujúcej a nahradila ho predstava Božieho ľudu radostne a nadšene putujúceho po boku svojich niekdajších úhlavných nepriateľov. To nebol nadprirodzený optimizmus plynúci z viery a dôvery v Boha Otca a jeho zasľúbenie, ale naturalistický optimizmus, prameniaci z viery v nezadržiteľný ľudský pokrok a nerozborné bratstvo medzi všetkými ľudmi. Autorom tejto „viery“ nebol Duch Svätý, ale Teilhard de Chardin, rafinovaný ideológ „nového kresťanstva“ a „nového humanizmu“, ktorý dokázal všetkých okúzliť a ktorý o sebe prehlásil: "Ako viete, môj záujem a moja vnútorná činnosť sú ovládané snahou vytvoriť a rozšíriť vo mne samotnom nové náboženstvo, môžete ho nazvať lepším kresťanstvom, v ktorom prestáva byť osobný Boh veľkým monolitickým pánom a stáva sa svetovou dušou. Náš náboženský a kultúrny stav si to žiada."
viac: Modernismus jako vnitřní spiknutí.Posmrtný "koncilní otec"

Co se týče disciplinárních opatření:

1/Koncil neusnadnil věřícím ve stavu přátelství s Bohem postoupit k Jeho lásce. Pokud nic jiného, desítky tisíc katolíků přestaly praktikovat svou víru, protože koncil se stal progresivistickou revolucí, kterou koncil vytvořil: zvlášť co se týče liturgie.

2/ Koncil neusnadnil padlým katolíkům návrat do Církve. Ve skutečnosti liberální reformy z koncilu vytvořily masivní odpady katolíků od praktikování víry, a to se ani nezmiňuji o masivních odpadech tisíců kněží a církevních osob od jejich posvátného povolání.

3/ Koncil nebyl pomocí v obrácení nekatolíků k jedné a jediné pravé Církvi Ježíše Krista. Kardinálové Ratzinger, Cassidy a Kasper otevřeně konstatovali, v rozporu s třikrát vyhlášeným neomylným dogmatem, že není spása mimo katolickou Církev, že už není nezbytné, aby nekatolík konvertoval k jediné pravé Církvi Ježíše Krista kvůli jednotě a spáse. Koncilová nová orientace stojí ve vzpouře proti tradičnímu učení Církve.

Proto je koncil selháním. Jeho ekumenismus neštěstím.

vendeecz.blogspot.sk/…/varovani-z-roku…

pre tých ktorí majú záujem nahliadnuť do kuchyne II. VK, tak nech sa páči, máte čo čítať, lebo toto sa nedozviete na žiadnom seminári, v žiadnej publikácii o DVK, ktorých máme v knižniciach na stohy!
Boj o liturgii (1)
Boj o liturgii (2)
Boj o liturgii (3)
Boj o liturgii (4)
Boj o liturgii (5)
Boj o liturgii (6)
Boj o liturgii (7)
Závažné otázky kolem koncilu
Geneze a zákulisí Nostra aetate
Modernismus
Modernismus jako vnitřní spiknutí
Mezi optimismem a skutečností
Permanentní instrukce Alta Vendita

Druhý vatikánský koncil, který v šedesátých letech spustil lavinovitou destrukci Církve, velmi zasáhl i Mons. Sheena. Dnes, kdy drtivá většina představitelů Církve zběhla z praporu Kristova do praporu ďáblova, je zcela v pasti modernismu, relativismu a bezbřehé tolerance ke zlu, nabývají slova biskupa Sheena ještě mnohem větší naléhavosti, než s jakou je sám vyslovoval.
protiproud.parlamentnilisty.cz/duchovni-svet/2574-tolerance-…

Nejradikálnějším zastáncem liturgických změn na II. vatikánském koncilu byl biskup německého původu Wilhelm Josef Duschak, apoštolský vikář na Filipínách. Zatímco někteří progresivní biskupové navrhovali, aby některé části mše svaté byly recitovány v lidovém jazyce, biskup Duschak byl prvním, kdo prosazoval, aby latina byla ze mše svaté odstraněna kompletně a aby kněz stál čelem k lidu po celou mši.

II. eucharistická modlitba byla vytvořena během jednoho večera v římské restauraci

Kardinál Stickler pak pojednal o problému komise. Vylíčil, že „papež Jan Pavel II. se zeptal komise devíti kardinálů v roce 1986 na dvě otázky:

První: „Zakázal papež Pavel VI. nebo nějaká jiná kompetentní autorita zákonně všeobecné slavení tridentské mše v dnešní době?“

Kardinál vysvětlil: „Mohu odpovědět, protože jsem byl jedním z kardinálů.“

Pokračoval: „odpovědi, které dalo devět kardinálů v roce 1986, byly: ´Ne, mše sv. Pia V. (tridentská mše) nikdy nebyla omezena´.“

radiční mše nebyla nikdy zakázána