Zakroči Bůh ?

Otázka, která byla dávána přede dvěma dny až do tří hodin odpoledne, byla tato: Zakročí Bůh? Nějaký čas se tak zdálo. Když rota dospěla na horu Olivetskou s lucernami a poc'hodněmi, meči a kyji, šel ji Kristus vstříc. Koho hledáte? Odpověděli: ježíše Nazaretského. Tu bylo, jako když vichr do plev zaduje. Ustoupili a padli na zem. Ale brzo potom se ukázalo: Bůh nezakročuje. Kristus sice mluví o dvanácti plucích andělů, které mu stojí k službám, ale neužije _jich. Dává se spoutati, bíti a posmívati. Zdálo by se, že všechny blesky nebes musí bit? a země musí pohltiti ten národ padouchů, zrádců :] vrahů. Bůh nezakročuje. Král Herodes vyzývá Krista, aby učinil zázrak. Kristus stojí jako bezmocný a opuštěný. Bůh nezakročuje. Konečně jest Kristus přibit na kříž. A zde před lidem, vojskem a jeho přáteli vysmívají se mu kněží a zákoníci: Hle, jsi-li Syn Boží, sestup s kříže, a uvvěříme v tebe. Bůh přesto nezakročuje! Kristus umírá. Jeho tělo jest pohřbeno a odpočívá od pátečního večera v hrobě státní pečetí zapečetěněm. Nepřátelé triumfují, zbabělí klesají na mysli. Vše se zdá ztraceno. A nyní jest již třetí den! — — ——Náhle zazáří jas jako vycházející slunce. Kristus vstal z mrtvých. Veliké zemětřesení. Anděl Páně sestupuje s nebe a odvalí náhrobní kámen. Jeho obličej se stkví jako blesk. Jeho roucho jako alpský sníh. Hlídači hrobu padají jak mrtví k zemi. Aleluja! Bůh zakročil. Bůh zasáhl do běhu událostí svou všemohoucností. Poslední slovo má Bůh, první i poslední. To jest den, který učinil Pán. Jako bychom zde stáli před božským světovým zákonem. Bůh má _slovo první. Potom pustí lidi k dílu. Zdálo by se, že může člověk dělat, co chce. Potom však přichází vždy zase den Páně: Bůh zakročuje. Bůh promluví poslední slovo. Boží hod velikonoční, den Božího zásahu, vždy znovu se vrací v dějinách světových. Boží intervence při potopě světa. První perioda světových dějin, která se počíná stvořením prvního člověka, spěje ku konci. Jak jest na zemi po uplynutí prvních tisíciletí? Zloba lidí jest veliká na zemi. Veškeré smýšlení jejich srdce jest obráceno k zlému. Země jest zkažena před tváří Boží. Zlo zvítězilo. Má většinu. Veřejné mínění jest pro ně. Má neobmezeně panství. Triumfuje. Dobro, pravda, svatost staly se mizivou menšinou. Nevěra a nemravnost se rozšiřují jako mor. Člověk se stal zvířetem. Jakoby už nebylo duše v těle. Vše jest tělesné. Bůh přihlíží. Nechce drtící vahou své všemohoucnosti roztříštiti lidskou svobodu. Bůh čeká. Jest milosrdný. Bůh hned nebije. Je shovívavý. Ale Bůh přesto musí zůstati Bohem. Bůh musí zasáhnouti, aby dobro úplně nezaniklo. Bůh musí konečně ve své spravedlnosti a ve svém hněvu napadnouti zlo a vyrvati dobro z jeho spárů. To bylo obsahem kázání Noemova. Smáli se myšlence o zakročení Božím. Noe robil sto „let archu. Posmívali se úžasnému nesmyslu. prapo— divného stavitele. U .všech vzdělaných byl tento škarohlíd a pessimista odbyt. Lidé byli všeobecně povznesení nad pohádku o Bohu s metlou. Bůh nezakročí, to bylo vědeckým přesvědčením i lidovým článkem víry. Konečně byla míra dovršena. Vystoupily studnice hlubin. Mračna nebes lila proudy, čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Vody strhovalv s hlučící zuřivosti vše před sebou a vystoupily patnáct loket nad vrcholky země. Všeobecná majorita utonula v ohromném hrobě. A nad všemi obydlími lidskými, vysoko nad horami pluje Noe, pessimísta, se svou archou. Bůh zakročil proti zbujnělé neřesti, přímým osobním suverénním činem. Můžeme dělati, co chceme, podle všech pravidel morálky ——„vyžíti se“. Můžeme strhati hráze, které Bůh postavil deskami sinajskými. Ale vždy zavzní zase v dějinách světových hromový hlas Všemohoucího: Až sem a ne dále! Vždycky zase přijdou velikonoční dnové mravního zmrtvýchvstání, dnové, které činí Pán. —— Poslední slovo má Bůh! A jiná věc. Lidstvo ještě mokvá vodami potopy. Než se rozchází do všech dílů světa, koná světový sjezd na březích Eufratu. Důležitým předmětem jednání jest: Postavení pomníku pyšné lidské síly, který by sahal až do nebe. Stavba věže se počíná. Ohromné zbytky její ještě dnes jsou zachovány. Bůh dopustí, aby lidská šílenost se dala do díla. Obrovské balvany sc kladou na obrovské balvany. Stavitelství slaví b_áječné triumfy. Mluví se o moderní technice. Technika pravěká byla technikou obrů. Práce postupuje. „Neupustí od své myšlenky, pokud jí nevykonají“ praví Bůh. Co učinil Bůh? Přihlížel. „l sestOUpil Pán, aby shlédl město a věž, které stavěli synové AdamovL“ To jest božská pedagogika. Matka nedrží vždy dítě. za ruku, ale nikdy ho nespouští s očí. Učitel nemluví pořád. Mistr nedělá všechno sám. Tak i Bůh. On dává rozum, vůli a síly. On učí pravd'árn a zákonům své božské světovlád'y. Pak přihlíží, co dělají synové Adamovi. Ale ani děti ani žáci ani učedníci ani synové Adamovi nejsou zcela samostatní. Zasáhnutí matky, učitele, mistra a tudíž Boha je stále vyhraženo. Jsou chvíle, kdy jejich hlas zavolá: Dost! Oni zakročují. Tak učinil Bůh při stavění věže babylonské. [ řekl Bů'n: „Sestupme a zmat'me jazyky jejich!“ A Bůh je rozptýlil a oni přestali stavěti město. Nesnaží se lidstvo již přes čtyři sta let postaviti věž, která by sáhala až do nebes? Nepodala si ruku věda, technika, průmysl, kapitalismus, politika a demokracie, aby zbudovaly onu věž moderní kultury, na jejímž vrcholu by jeden z nich vztyčil pyšnou vlajku s nápisem: Ni Dieu ni maitre, No God“ no pope. Ni Bůh, ni Pán! Mysleli jsme si, že se to již podaří. Tentokrát čekal Bůh dlouho. Ale náhle to vybuchlo jako hrozná bouřlivá noc. Blesky bily d'o věže. Kdo “máuši k slyšení. ten slyší uprostřed hřmění. Sestupme a zmat'me jazyk jejich, aby jeden řeči druhého už nerozuměl. A Bůh nazval moderní věž kultury Babel, t. j. zmatení. Bůh zakročil. Lidská pýcha může stavěti, jak chce hluboko, široko a vysoko: Poslední slovo má Bůh! Božská intervence v politice! Naši liberálové, protivníci zakročení Božího, jimž Bůh slepý, hluchý, chromý a němý, by si měli přečísti Daniele, který ve svém proroctví odhaluje závoj velké světové politiky Boží. Jest to za časů Nabuchod-onosorových a babylonské světovlády. Moc Nabuchodonosorova rostla a dosáhla nebe a jeho úcta hranic země. [ zpyšněl a domníval se, že řídí politiku celého okrsku zemského. A pravil: „Není to ten velký Babylon, který jsem postavil svou silnou mocí, aby byl obydlím krále, a k poctě své vznešenosti?“ A ještě měl král slovo v ústech svých, ozval se hlas s nebe: „Tobě, králi Nabuchod—onos-ore, se praví: Říš—etvá bude tobě odňata. Moudrost a moc náleží Bohu. On mění věky, kácí říše a zase jiné upevňuje. jeho moc jest moc věčná. Podle své vůle jedná jak s mocnostmi nebeskými, tak s ohyvateli země. A není, kdo by mohl odporovati jeho moci a říci: Proč jsi to učinil ?“ Politická moc může se státi velmocí, nikdy však všemohoucnosti. Vždy obnovují se dějiny a opakují stále „ony božské státní převraty, před' nimiž národnosti i národové padají na kolena“, aby se klaněli Pánu světa, který kráčí mimo ně. To se ukáže'- i nyní. Přijde den, kdy se lidská moc roztříští o Boží všemohoucnost. Bůh bude míti slovo poslední. V poslaneckých sněmovnách států monarchistických platí zásada: Osoba panovníka nesmí vtahována býti do diskuse. Původně zní zásada liberalismu moderního vzhledem k Bohu: Osobu Nejvyššího nesmí býti vtahována do debaty. Bůh nemá co dělati v časných záležitostech národůl! Není jeho zásahu! Co praví Velikonoce? Bůh není Bohem nemohoucnosti, slepoty a spánku. Náš Bůh jest Bůh živý, který zasahuje do událostí. Náš Bůh nestojí se svázanýma rukama před světovým strojem. Náš Bůh může zakročiti, zasáhnouti, intervenovati s mocí a moudrostí. Náš Bůh můžej'i idnes učiniti Velikonoce ve světovém kalendáři. To jest útěchou Církve. Veliká noc! Kdy přijde? Až se bude zdáti, .že Církev zemřela a leží v hrobě.