Statočný dominikán trvá na tradičnej sv. omši - prípad z roku 1969

Poučme sa z argumentov tohto kňaza, aby to posilnilo naše rozhodnutie vytrvať v boji za tradičnú sv. omšu.

VEĎ:
Současný debakl církve a panující slepota jsou mezi jiným důsledkem těžkého deficitu milosti a světla, a tento deficit vyplývá z deficitu opravdové Mešní oběti, nenahraditelného zdroje milosti a spásy.

27. listopadu 1969, tři dny před osudovým datem, kdy vstoupil v platnost Novus Ordo Missae, vyjádřil P. Roger Thomas Calmel OP jeho odmítnutí v jedinečném prohlášení, které publikovala revue Itineraires.

»Setrvávám u tradiční Mše, která byla kodifikována, nikoli vyrobena, sv. Piem V. v XVI. stol. výslovně proto, aby byla používána po mnoho staletí. Odmítám tedy Ordo missae Pavla VI.

Proč? Protože ve skutečnosti tento Ordo Missae neexistuje. To, co existuje, je všeobecná a trvalá liturgická revoluce, jakou povolil a chtěl současný papež, a kterou oděl, prozatím, jako maškaru Ordo Missae z 3. dubna 1969. Je právem každého kněze odmítnout nosit maškaru této liturgické revoluce. Pokládám za svou kněžskou povinnost odmítnout sloužit mši ve stejnojmenném ritu.
Jestliže přijímáme tento nový ritus, který podporuje snahu smísit katolickou Mši s protestantskou večeří, – jak potvrzují dva kardinálové (Bacci a Ottaviani) a jak ukazují důkladné teologické analýzy – pak přejdeme bez váhání od nezaměnitelné Mše (jak uznává jeden protestantský pastor) ke mši zcela heretické a tedy nulové. Zahájená papežem a pak od něho přenechána národním církvím povede revoluční reforma mše do pekel. Jak by bylo možné ji přijmout a stát se tak jejími komplici?
Zeptáte se mě: když setrváš vůči všem a proti všemu u Mše všech časů, víš, čemu se vystavuješ? Jistě, vystavuji se, abych tak řekl, setrvání na cestě věrnosti mému kněžství, a tedy vydám Nejvyššímu Veleknězi, který je naším nejvyšším Soudcem, pokorné svědectví mého kněžského úřadu. Vystavuji se dále návratu ke ztracené jistotě věřících, kteří jsou v pokušení skepticismu a tedy zoufalství. Každý kněz totiž, který zachovává věrnost ritu Mše kodifikované svatým Piem V., velkým dominikánským papežem protireformace, umožňuje věřícím účast na svaté oběti bez jakékoli možné dvojsmyslnosti, aby se zcela spojili bez jakéhokoliv rizika, že budou podvedeni, se Slovem vtěleného a obětovaného Boha, který se stal přítomným ve svatých způsobách. Naopak kněz, který se vyrovná s novým ritem, jaký poskládal z různých kousků Pavel VI., spolupracuje ze své strany na postupném zavedení lživé mše, ve které Kristova přítomnost není autentická, ale je přetvořená do prázdné památky; z toho důvodu oběť Kříže nebude nic jiného než nábožné jídlo, při kterém se sní kousek chleba a vypije trocha vína. Nic víc: jako u protestantů. Odmítnutí spolupráce na revolučním zavedení mše stejného jména, orientované na zničení Mše, k jakým nehodám a k jakým škodám to může vést? Pán to ví: proto postačí jeho milost. Popravdě řečeno, milost Ježíšova Srdce, které přichází až k nám ze svaté Oběti a ze svátostí, docela postačí. Vždyť Pán nám říká zcela klidně: »Kdo ztratí svůj život na tomto světě pro mne, zachová ho pro život věčný«.
Bez váhání uznávám autoritu Svatého otce. Nicméně tvrdím, že každý papež se při výkonu své autority může dopustit zneužití této autority. Tvrdím, že papež Pavel VI. se dopustil zneužití ve velmi závažné věci, když sestavil nový mešní obřad na takovém základě, že přestává být katolickou mší. Ve svém Ordo Missae napsal: Mše je shromáždění Božího lidu, kterému předsedá kněz, aby slavil Pánovu památku“. Tato záludná definice opomíjí apriori to, co je podstatou katolické Mše, která je odjakživa a provždy nezaměnitelná s protestantskou večeří. To je důvod, proč se v katolické Mši nejedná o jakoukoliv památku; její památka je takové povahy, že obsahuje reálně oběť Kříže, protože Kristovo tělo a krev se stávají reálně přítomnými na základě dvojího proměňování. To, co se jeví tak jasné v ritu kodifikovaném svatým Piem V., že se nemůže jednat o podvod, to v tom, co vyrobil Pavel VI., zůstává proměnlivé a dvojznačné. Podobně v katolické Mši kněz neprovádí žádné předsednictví. Obdařen božským charakterem, který ho uvádí do věčnosti, je služebníkem Krista, který skrze něho uskutečňuje Mši; je to zcela jiná věc než přirovnávat kněze k nějakému pastorovi, kterého delegovali věřící, aby udržoval pořádek při jejich shromáždění. Takže to, co je s evidentní jistotou obsaženo v obřadu Mše stanovené sv. Piem V., je v novém ritu jen simulováno, pokud to není zcela vypuštěno.
Prostá důstojnost, ale nekonečně více kněžská čest ode mne žádají, abych neměl tu drzost a zaprodal katolickou Mši, kterou jsem přijal v den svého kněžského svěcení. Jde tedy o to být čestný a především v záležitosti božské závažnosti neexistuje na světě žádná autorita, dokonce ani papežská, která by mě mohla zadržet. Ostatně první zkouška věrnosti a lásky, kterou může člověk složit před Bohem a před lidmi, je střežit poklad nekonečné ceny, který mi byl svěřen, když na mne biskup vložil své ruce. Je to především zkouška věrnosti a lásky, ze které budu souzen nejvyšším Soudcem. Skládám svou důvěru ve svatou Pannu Marii, Matku nejvyššího Velekněze, že mi vyprosí milost, abych zůstal až do smrti věrný katolické Mši, pravé a nedvojznačné. Totus tuus sum ego, salvum me fac. (Celý jsem tvůj, spas mě.)«
Před tímto textem takového dosahu vysloveným s tak kategorickou rozhodností, se všichni Calmelovi přátelé a dobrodinci třásli a očekávali z Říma nejtvrdší sankce. Všichni, kromě něho samotného, syna svatého Dominika, který ustavičně opakoval: „Řím neudělá vůbec nic!“.
A opravdu. Řím nepodnikl skutečně vůbec nic. Před tímto mnichem dominikánem, který se bál jen nejvyššího Soudce, kterému musí složit účty ze svého kněžství, Řím zmlkl.
Proti všem, kteří doporučovali slepou poslušnost, on poukazoval na povinnost vzpoury: Veškeré jednání sv. Jany z Arku dosvědčuje, že takto smýšlela. „Jistě, Bůh to dopouští, ale jeho vůle je, dokud mi zbývá vojsko, abych vedla dobrou válku za křesťanskou spravedlnost.“ Pak ji upálili. Odevzdat se do Boží milosti neznamená nic nedělat, naopak znamená to udělat všechno, co je v našich silách. Kdo nerozjímali o Makabejských, o Janě z Arku, o expedici Jana Rakouského, o revoltě v Budapešti, kdo se nepřipojili k vznešeným revoltám dějin, ti jenom opakují: Bůh nechce křížové výpravy. Ale to všechno je hlas lenosti.
Pater Calmel opakoval: »Dilema, před kterým všichni stojí, není volit mezi poslušností a vírou, nýbrž mezi poslušností z víry a mezi spoluprací na zničení této víry. Všichni jsme vyzváni, abychom v mezích, které nám ukládá revoluce, udělali maximum a žili podle tradice s rozvážností a s horlivostí. Bděte a modlete se.«
P. Calmel dokonale pochopil, že ,forma´, jsou praktikuje pokoncilní církev, je zneužívání autority, které požaduje absolutní poslušnost. Té se mnozí duchovní i laici pořídili, bez jakékoliv formy odporu. Luois Sallerom řekl: »Nepřítomnost odporu se mi jeví jako tragická. Bůh nespasí křesťany bez křesťanů, ani svou církev bez ní samotné«.
V roce 1975 P. Calmel zemřel a korunoval svou touhu po věrnosti a rezistenci. V prohlášení z roku 1969 prosil Nejsvětější Pannu, aby až do své smrti zůstal věrný katolické Mši, pravé a nedvojznačné. Matka Boží vyslyšela jeho prosbu a tento její milovaný syn mohl odejít na věčnost, aniž by kdy sloužil novou mši, aby zůstal věrný nejvyššímu Soudci, kterému měl skládat účty ze svého kněžství.
I přes otevřený odpor otce Calmela proti liturgickým novotám Řím nikdy nesáhl k žádné sankci. Dominikánova logika byla příliš jadrná, nauka příliš ortodoxní, jeho láska k církvi a věčné tradici příliš věrná, než aby se odvážili na ni zaútočit. Nezaútočili, protože nemohli. Tak se odvíjel případ v největší tichosti, takže tento dominikánský teolog zůstal ve francouzské tradiční oblasti takřka neznámý, a tak zůstal takřka neznámý v celém katolickém světě.
Cristiana de Magistris, Riscossa Cristiana

Současný debakl církve a panující slepota jsou mezi jiným důsledkem těžkého deficitu milosti a světla, a tento deficit vyplývá z deficitu opravdové Mešní oběti, nenahraditelného zdroje milosti a spásy.