Židé a rituální vraždy...
...

První závažný případ obvinění z rituální vraždy ve střední Evropě druhé poloviny 19. století začal zmizením čtrnáctileté Esther Solymosiové v Tisza Eszlaru (Uhersko) v roce 1882. Vykonstruované obvinění bylo propagováno maďarskými antisemitskými agitátory a značně působilo na antisemitské hnutí v celé Evropě. Pod jeho vlivem se konal také první „mezinárodní“ antisemitský sjezd v Drážďanech v září 1882. Soud skončil blamáží žalobců.

V českém prostředí jsou spory kolem údajné rituální vraždy spojeny především s osobou a dílem profesora pražské teologické fakulty Augusta Rohlinga. Ten v roce 1871 publikoval světově proslulý spisek Der Talmudjude, který vyšel v češtině několikrát pod názvem Židé podle Talmudu. Rohling nabídl maďarskému soudu v „případu Tisza Eszlar“, že může doložit rituální používání křesťanské krve u Židů. Dostal se pak do polemiky s několika rabíny, kteří veřejně tato tvrzení odmítli, stejně jako jeho tezi, že Židé nejsou ve vztahu ke křesťanům podle Talmudu vázáni žádnými morálními zásadami. V roce 1883 publikoval česky a německy spisek Moje odpovědi rabinům, z nějž polovinu věnuje židovské rituální vraždě a dokládá její existenci na známých případech z Tridentu a Damašku. Odpovědi vyšly v Cyrilo-metodějské knihtiskárně, která sloužila jako nakladatelství českého katolicko-politického hnutí. Vzhledem k Rohlingově profesorské hodnosti na teologické fakultě byly jeho brožurky nezřídka odebírány a šířeny katolickým duchovenstvem. Výsledkem byla rozjitřená nálada obyvatel, která vedla k drobným protižidovským výtržnostem, ale i k vážným obviněním (např. rabín v Pocinovicích na Domažlicku byl nařčen, že odebíral čtyřletému devčátku krev k rituálním účelům). Šíření Rohlingových brožur a narůstající protižidovské incidenty byly hlášeny z celých Čech. České místodržitelství proto iniciovalo zabavení brožur a přinutilo profesora, aby omezil své veřejné aktivity....

A tomu přihlouplému jednání lúzy jen dodám, že veškeré protižidovské nálady zcela účelně usměrnil pan Hitler a dotáh do fatálního konce.... vyvraždil, zplynoval, pozabíjel, roztrhal, vylidnil, vystěhoval, zničil.... Časopisy Árisjký boj, Štít národa a samozřejmě silně rozšířený časopis Der Sturmer s mottem: Die Juden sind unser Unglück! - Židé jsou naše neštěstí

Vidíte a najdou se i v 21. století stále pitomci, kterým je cizí neštěstí cizí a vražedná závist a nenávist je sžírá. Koneckonců zlo si své pacholky a pochopy hledá dost snadno. O tom nás přesvědčují nejen dějiny, ale život sám... Jakoby nestačily tisíce případů, kdy Židé vracející se z koncentráků byli okradeni svými bývalými sousedy, nebylo jim navráceno co bylo jejich a leckdy byli i zabiti.... Tak jednají lidé, kteří se občas i za věřící považovali.... Antisemitismus byl silně rozšířen.... Díky za Sbírku Jak jsem potkal ryby. Díky i za Smrt krásných srnců ... Jo a dík za - Bylo nás pět. Napsali to Židé jako poleno.... Ten poslední, humorista, zemřel v koncentráku nebo na pochodu smrti....

Útoky proti Masarykovi v tisku brzy následovaly demonstrace studentů. Rozvášněný dav mladíků se chystal vypískat svého profesora z přednášky. Ten se však kvůli nemoci nemohl dostavit, a tak se studenti vydali až k jeho pražskému bytu v Thunovské ulici. T. G. Masaryk na to vzpomíná ve svých Hovorech takto: „ Večer přišli demonstranti k mému bytu: já jsem ležel zachlazen, a tu má žena sešla k demonstrantům na ulici a řekla jim, že ležím, ale chtějí-li se mnou mluvit, ať pošlou ke mně deputaci. Nepřišli.“

Studentský dav musela nakonec rozehnat policie a děkanát univerzity raději udělil profesoru Masarykovi čtrnáctidenní dovolenou. Přesto se profesor Masaryk ještě pokusil se svými studenty vyjednávat a rozhodl se jít přednášet. Na nádvoří univerzity a v posluchárně ho už očekávalo přes tisíc dvě stě studentů, kteří skandovali různá hesla jako „Židovský zaprodanče!“ nebo „Pereant! Hanba! Abzug!“ a další. Masaryk si proklestil cestu do posluchárny a pokusil se promluvit, ale přes pískot, výsměch a nadávky studentů se mu to nepodařilo. Začal proto své názory psát na tabuli, ale ani tímto způsobem se mu nepodařilo se studenty navázat dialog.

T. G. Masaryk stále neochvějně obhajoval své stanovisko k rituální pověře: „Řekl jsem veřejně, že nevěřím v rituální vraždu a že zejména proces polenský této vraždě nedokazuje. Mínění to nevyslovil jsem pouze, nýbrž také odůvodnil. A to se v českém národě nesmí? Že se nesmí samostatně myslit a vědecky pracovat? Moje kritika procesu polenského je stejnou vědeckou prací jako jiné mé práce vědecké.“

Polenský případ s odsouzením Leopolda Hilsnera pak ve společnosti postupně vyšuměl. Hilsner dostal milost a po devatenácti letech dožil jako neznámý muž ve Vídni. Jeho případ nebyl nikdy revidován.

Hilsnerova aféra - Masarykova společnost

Ohledně Masaryka mi stačí 2 údaje, na jeho příkaz předaly čs.legie ruský poklad, celý vlak zlata a cenností a admirála Kolčaka bolševikům., což rozhodlo o vítězství bolševismu. Kolačak po předání ještě zvolala spasibo vam řechosobaki děkuji čeští psi. Kolčáka pak bolševici popravili. Osvobodil vraha Aničky Hrůzové žida Hilsnera odsouzeného 2 soudy o jehoř vině nebylo pochyb. Jednalo se o židovskou rituální vraždu zbožné panny. Studenti pak vykřikovali Masaryčku, Masaryčku jak se ti žije na židovskén chlebíčku.