Nepriatelia Ježiša Krista - liberalismus, humanizmus, kult rozumu
Všetci osvietenci boli „slobodomurári, intelektuáli, humanisti a nepriatelia kat. Cirkvi. Dnes sa skrývajú pod menom Liberáli, progresivci s kultom rozumu. Tento humanistický klam vedie k tomu, aby ľudíia strácali pocit viny a hriechu.Karol Marx bol uctievačom Satana. Dve z Marxových dcér a zať spáchali samovraždu vypráva A. Kunzli v knihe Karol Marx – A Psychogram.
Z histórie vieme, že život všetkých známych ctiteľov Satana nakoniec skončil v nešťastí.
Nie inak tomu bolo s rodinou Karola Marxa, ktorý v zúfalstve napísal Engelsovi: Aký nezmyselný a prázdny je život, ale ach, ako si človek praje žiť!
Friedrich Nietzsche, priekopník nihilizmu syn evanjelického pastora: Friedrich Nietzsche sa preslávil svojim nepriateľstvom ku kresťanstvu. Tak povedal Nietzsche: „Boh je mŕtvy!“ LaVeyov satanizmus vychádza z myšlienok nemeckého filozofa Friedricha Nietzscheho a anglického okultistu Aleistera Crowleyho.
Keď Nietzsche stratil vieru v Boha, strávil zbytok života hľadaním nového božstva. Potom, čo opustil kresťanskú vieru, stal sa cynickým a osamelým.
Nietzsche, Darwin a Hitler. Adolf Hitler. Hitler prijal Darwinovu „vedu“ aj Nietzscheho filozofiu. Najväčším prínosom pre neho bola Darwinova predstava, že silní dominujú nad slabými. O Nietzschem je známy aj fakt, že zošalel. Nietzsche sa v roku 1889 v Turíne skutočne nervovo zrútil, no žil ešte ďalších 11 rokov. Nikdy však už nedokázal fungovať samostatne. Hovorí sa však, že „šialeným“ bol už od svojej mladosti, Sám o sebe vyhlasoval, že je šialený.
Voltaire sa pred svojou smrťou sa chcel zmieriť s Bohom, ale jeho odchovanci k nemu nepustili kňaza. Zomrel v obrovskom zúfalstve.
Podobne d´Alembert pred smrťou mal výčitky svedomia, a chcel sa zmieriť s Bohom. Ale slobodomurár Condorcet k nemu tiež nepripustil katolíckeho kňaza.
Keď zomieral i jeho slúžka povedala, že už nikdy v živote by nechcela vidieť zomierať neveriaceho. Voltaire kričal a v zúfalsve si hrýzol jazyk si do krvi. A to isté aj Marx, a Lenin v zúfalstve prosil aj stoly a stoličky o odpustenie. Lenin sám povedal, ja som osobný nepriateľ Boha!
Aj psychológia je výmysel liberálov: Freud, Jung, Gross a všetci otcovia psychológie komunikovali démonmi. Kult rozumu namiesto viery. Oficiálny sviatok nepriateľov Cirkvi bol násilne konaný v chráme Notre Dame - znesvätenie chrámu.
- Okultné pozadie psychológie a psychiatrie
- Teror rozumu - História prenasledovania kresťanov
- SEXUOLÓG DOPORUČUJE PEKLO
- Veľká francúzska revolúcia – fakty a úvahy
- Dôsledky odmietnutia Božích napomenutí /olympiáda Paríž 2024
- Olympiáda 2024 - připravují na válku
Panna Mária don Gobbimu.
Rodia sa veľké filozofické bludy, pokračujúce cez storočia až do vašich dní. Prehnaná dôležitosť prisudzovaná rozumu ako jedinému, výlučnému kritériu pravdy nutne vedie k zničeniu viery v Slovo Božie.
Vskutku protestantskou reformou sa zavrhuje tradícia, ústne podanie, ako prameň Božieho zjavenia a uznáva sa jedine Sväté písmo.
Avšak i to musí byť vysvetľované len rozumom a tvrdošijne sa odmieta autentické Magistérium hierarchickej Cirkvi, ktorú Kristus poveril chrániť poklad viery.
Dielom Antikrista je v tomto historickom období rozdelenie Cirkvi a následné vytváranie nových a mnohých kresťanských vyznaní, ktoré pozvoľna privádzajú ku stále rozsiahlejšej strate viery v Slovo Božie.
Odvahu! Buďte silní, moje malé deti! Vám v týchto ťažkých rokoch patrí úloha zostať vernými Kristovi a jeho Cirkvi a znášať nepriateľstvá, zápasy a prenasledovanie. Všetkých si vás pripravujem, ochraňujem a žehnám!“slová Panny Márie, don Gobbi. Don Stefano Gobbi - Modra kniha
Tam, kde sa popiera Boh, sa nakoniec zrúti aj rozum. Základnou črtou osvietenstva bolo vyzdvihovanie rozumu nad Boha.
Všetko v duchu hesla „Sloboda, rovnosť, bratstvo“ ktoré neplatilo pre všetkých rovnako, a samozrejme bez Boha.Koho dielom bola Francúzska revolúcia? Francúzska revolúcia bola sympatická aj diablovi, sám to priznáva v knihe Satan v Illfurte.
– Prípad diabolskej posadnutosti dvoch chlapcov z pera P. Suttera, farára vo Wickerschwihre, s imprimatur od Msgre. ThDr. Antonína Podlahy z roku 1930. Posadnutými boli dvaja chlapci Depold a Jozef Burnerovci, u ktorých sa od 25. septembra 1865 začali prejavovať diabolské abnormálne príznaky, postihla ich záhadná choroba, s ktorou sa trápili už od jesene roku 1864.
Kniha na strane 57 hovorí: „Aj svojím politickým zmýšľaním sa diabol nijako netajil. Napoleonovi III. nebol priaznivý, nepochybne preto, že bol s pápežom v dobrej zhode. A diabol sa vyhlasoval presvedčeným republikánom; a satan volal na návštevníko: Liberté, Fraternité (sloboda, rovnosť a bratstvo). To je priaznivý čas pre našincov, hovoril Satan.“ Záver nech si z toho vyvodí každý sám. Satan v Illfurte.
Satan rozdeľuje z vonka i vnútra
Hlavnými postavami reformácie – boli Martin Luther, Ján Kalvín a Ulrich Zwingli.
Výsledkom nebola zmena k lepšiemu. Sám Luther bol na sklonku života prekvapený, ako rýchlo sa negatívne javy, proti ktorým chcel bojovať, rozmohli aj v cirkevnom spoločenstve, ktoré on sám založil. Výsledkom bolo len rozdelenie, ktoré Cirkev bolestne pociťuje až dodnes.
Katolícka encyklopédia tvrdí, že slobodomurárska kniha La Franc-Maçonnerie, écrasée z roku 1746 predpovedala program Francúzskej revolúcie a tvrdí, že cituje dokumenty Veľkého Orientu Francúzska, kde si slobodomurárstvo pripisuje zásluhy za Francúzsku revolúciu.
Spomína sa tam aj istý bývalý slobodomurár, ktorý vo svojich aktívnych časoch navštívil mnohé lóže vo Francúzsku a Anglicku a radil sa s vysokými slobodomurármi v oficiálnych pozíciách.
Dokonca mala sama francúzska kráľovná Mária Antoinetta napísať svojmu bratovi Leopoldovi II. nasledovné: „Daj si dobrý pozor na celý ten slobodomurársky spolok.“ A s odkazom na Francúzsku revolúciu dodala, že chcú dosiahnuť rovnaký cieľ vo všetkých krajinách.
Kresťan nesmie vstúpiť do lóže!
(pozn. Deklarácia o kánonickej disciplíne, ktorá pod trestom exkomunikácie zakazuje hlásiť sa do zoznamu slobodomurárskej sekty a do iných združení tohto druhu. Slobodomurárstvo je v rozpore s učením Ježiša Krista a jeho Cirkvi, ) Málokto vie, že slobodomurármi boli napríklad nemecký básnik Johann Wolfgang Goethe či hudobný skladateľ Wolfgang Amadeus Mozart. k slobodomurárom patrili aj významné mená československej politiky prvej polovice minulého storočia. Slobodomurárom bol napríklad významný slovenský politik Vavro Šrobár či medzivojnový prezident Československej republiky Edvard Beneš atd.
Už od začiatku však slobodomurári boli tŕňom v oku katolíckej cirkvi. "Príčinou bola hlavne zásada slobodomurárov povýšiť svoje svedomie nad dogmy náboženstva. Slobodomurári sú mravne spustnutí a zvrátení, nebezpeční pre spásu duše a nanajvýš podozriví z kacírstva," uvádza sa vo vyhlásení pápeža Klementa XII. z 28. apríla 1738. Pápež pod hrozbou exkomunikácie, čiže vylúčenia z cirkvi, veriacim zakázal vstupovať do lóží. Prvá slovenská lóža vznikla podľa nej v Prešove v roku 1769. V roku 1794 boli slobodomurárske lóže v celej habsburskej monarchii zakázané a na Slovensku sa obnovili až po rakúsko-uhorskom vyrovnaní v roku 1867. Slobodomurári z Viedne preto chodievali hosťovať do Bratislavy. Aj vďaka Viedenčanom tak na Slovensku v roku 1918 fungovalo 32 lóží, z toho polovica v Bratislave.
Hnutie sa rozvíjalo i za prvej Československej republiky, zaniklo v roku 1938 po rozbití štátu. K obnoveniu ich činnosti došlo až v roku 1993, keď vznikla lóža Humanizmus. Cirkevný zákonník z roku 1917, Kánon 2335, znie:
„Kto vstúpi do slobodomurárskej sekty a do iných podobných združení, ktoré snujú úklady proti Cirkvi alebo právoplatnej svetskej moci, upadajú do exkomunikácie...“) Slobodomurári na pochode v r. 1917: "Satan musí vládnuť vo Vatikáne" a reakcia Maximiliána Kolbeho - Slovenský dohovor za rodinu
V roku 1793 úplne a celkom otvorene zaviedla takzvaný „Kult rozumu“. Slobodomurári vyniesli z parížskeho chrámu Božej matky obrazy svätých a posadili na ne nahú prostitútku, ktorá akože symbolizovala nové časy. Až po masových protestoch kresťanov sa rozhodlo, že „Kult rozumu“ bude zavádzaný skryto a postupne.
Francúzska revolúcia, útok diabla na Cirkev - Orgie na sviatok Rozumu
Antiklerikálne povstanie dosiahlo svoj vrchol 10. novembra roku 1793, keď Jacquez Herbert na radu radikálneho ateistického novinára a politika Anacharsisa Clootsa vyhlásil Kult Rozumu za národné a komúnové náboženstvo.
Cloots tvrdil, že Pravdou, Rozumom a Slobodou je možné sformovať ľudstvo do dokonalosti, preto nestačí iba zavrhnúť Boha kresťanstva, ale je potrebné namiesto neho vytvoriť nový kult.
Oficiálny sviatok Kultu Rozumu bol svätený v chráme Notre Dame, ktorý bol zároveň vysvätený za Chrám Rozumu.
Postavili démona Oltár Slobody s nápisom „Filozofii“
Vyniesli z neho kresťanský oltár a na jeho miesto postavili démona Oltár Slobody s nápisom „Filozofii“.
Počas niekoľkohodinovej mystickej omše, na ktorej boli podľa niektorých kritikov prítomné blasfemické symboly čiernych obradov, sa klaňali pred oltárom „démona Bohyne Rozumu“, ktorú stelesňovala manželka ateistického tlačiara Antoine-Francois Momora.
Na základe súdobých záznamov vyústil tento kostolný obrad do orgií, ktoré prekvapili ešte aj radikálneho vodcu revolúcie Maximiliána Robespierra, keď sa o nich dozvedel.
Kult Rozumu trval sedem mesiacov.
Spisovateľ Louis Sebastien Mercier vo svojej knihe s názvom Nový Paríž opisuje atmosféru týchto dní takto: „Usporiadali bláznivú slávnosť, na čele s Parížom. Zúčastnení sa opili páleným z oltárneho kalicha a zo stojanov na oblátky si brali mišpuľu.
Na somároch oblečených do kňazského rúcha s držiakom na oltárnu sviatosť v ruke sa postavili pred vchody do krčiem a krčmári im aj po tri razy naplnili kalich. Na konci pochodujúceho zástupu boli osly obložené krížami, nádobami na svätenú vodu a kadidlami… Na dvoroch sa pálili drevení svätí a z dreva vyrezávané kríže.
Dav sa pýšil, že striasol jarmo náboženstva
Dym z ohnísk šľahal až po druhé poschodie a z okien vyhadzovali na oheň jakobínmi odsúdené knihy. Ľud sa nadšene zapájal do nových orgií a pýšil sa tým, že konečne zo seba striasol jarmo náboženstva. Rehotali sa a vykrikovali oplzlé slová.
Pobehlica veselo ukazovala svojmu chlapcovi napolo zuhoľnatený obraz svätej Zuzany – panny.
Organizátor parády, ateistický prokurátor Komúny, Chaumette, unášaný radostným opojením, veril, že sa mu podarilo vyhnať Boha zo sveta.… Gobel, parížsky arcibiskup pred očami konventu nazval sám seba podvodníkom a zaslepovateľom, zaprel a stratil náboženstvo, ktorému bol arcipastierom.
Jeho príklad nasledovalo mnoho ďalších kňazov, ktorí medzi sebou súťažili, ktorý z nich si ako prvý vyzlečie kňazské rúcho… 20. novembra 1793 hanobiace hulákanie dosiahlo svoj vrchol. Pred Národný konvent sa v dvojrade postavil zástup v kňazských rúchach, v zborových košeliach, s fúrikmi… Niektorí z členov konventu zostúpili z úradných stolíc, chopili za driek dievčatá v kňazských rúchach a tancovali spolu s davom.“
Francúzska revolúcia.
Vo Valenciennes jedenásť uršulínok bolo odsúdených na smrť. Vigíliu a noc trávia v modlitbe. Ráno ich vlečú na popravu. Prv než by ich vyvliekli z kláštora, vyzliekli ich z rúcha a nechali im iba dlhú tuniku. Nebránia sa, podobne ako ich nebeský Ženích. Každá má v ruke ruženec — ružový veniec. Kati im chcú vyrvať z rúk « ten čudný predmet », no ony sa bránia: « Nechajte nám našu korunu » a silne ju držia. « Na Čo vám bude na šibenici? » rehocú sa ukrutníci. Vtedy sudca nariaďuje, aby im ho vložili na hlavy v podobe « koruny ».
Jedenásť rehoľníčok takto ozdobených vedú mestom. Spievajú Magnifikat a Litánie. Vystúpili na popravisko. Vylievajú krv za Cirkev. Ich padajúce hlavy boli už « korunované ».
Podľa Voltaire biblia vykresľuje boha ako tyrana, ktorého môže viac-menej
nenávidieť. Vari žil kedy taký krutý netvor ako boh z Písma?
Voltaire sa stal slobodomurárom asi v r. 1726, počas svojho pobytu v Anglicku. Po svojom návrate do Francúzska v r. 1728 začal bojovať proti Katolíckej cirkvi. Tak konal 50 rokov, pričom posledných 25 rokov svojho života svoj spisovateľský talent použil výlučne na to, aby porazil Krista. Tvrdil, že zničí cirkev a vyvráti Kristove slová, že odolá všetkým útokom. Značný dôraz kládol na výsmech.
Viac tu: Nepriatelia Boha :: Ježiš Mária
Blaise Pascal (1623-1662), Descartesov najväčší nepriateľ, sa ako matematik a náboženský filozof staval proti racionalistickému obrazu o Bohu a prehlasoval, že logické argumenty o Bohu „nezasahujú srdce“, iba rozum. „Srdce má schopnosť porozumenia, akú rozum vôbec nepozná,“ písal v jednej krátkej rozprave, ktorá vyšla po jeho smrti ako zbierka pod názvom Myšlienky. Táto slávna zbierka pôvodne niesla názov Apologetika kresťanského vierovyznania.
Pascal, ktorý v roku 1654 po jednom zážitku nadobudol osobnú vieru, povedal, že „Boh Abraháma, Izáka a Jákoba nie je Bohom filozofov a vedcov“. A takto upozorňoval svojich rovesníkov, ktorí koketovali s ateizmom: „Ak veríš v Boha a Boh neexistuje, nič si nestratil. Ale ak Boh existuje a ty v Neho neveríš, stratil si všetko.“ Tým, ktorí hlásali prvenstvo prírody, zase odkazoval: „Človek je ako trstina, nič viac, najslabší článok prírody, no predsa len je zmýšľajúcou trstinou. Nemusí sa proti nej spojiť celý svet, aby ju dolámal; stačí k tomu len trochu pary, jediná kvapka vody je dostačujúca na to, aby ju zabila. Ale aj keby ju celé stvorenie pošliapalo, stále by zostala cnostnejšou ako jej vrah, pretože ona vie, že zomrie; stvorenie však ani netuší, o koľko je od neho silnejšia.“
----------------
Ježiš varuje Francúsko
V Para le Monial, cez svätú Margitu Máriu Alacocq, žiadal Ježiš kráľa Ľudovíta XIV, aby zasvätil Francúzsko jeho Najsvätejšiemu Srdcu.
Kráľ na to nedbal, namiesto aby sa tešila prisľúbenému mieru a víťazstvu nad svojimi nepriateľmi, musela pretrpieť ukrutnosti revolúcií 1779, 1830 a 1848. Keď sa o to pokúsil kráľ Ľudovít XVI, bolo už neskoro, krajina už bola podmínovaná a on zomrel pod gilotínou.
Zasvätenie Božskému Srdcu a Panny Marie
----------------
Všeobecne známy je i vplyv slobodomurárskych lóži, ktorých predmetom bolo aj šírenie osvietenstva. V roku 1735 vznikla lóža Veľký Orient Francúzska (Grand Orient de France) a v rokoch 1751 až 1766 vychádza vo Francúzsku Encyklopédia, na ktorej sa podieľali aj slobodomurári.
Prominentná lóža Les Neuf Sœurs, neskôr pripojená k Veľkému Orientu Francúzska, bola obzvlášť vplyvná pri organizovaní francúzskej podpory Americkej revolúcie (1775 – 1783) a neskôr v intelektuálnom kvase, ktorý predchádzal Francúzskej revolúcii. Odhaduje sa, že v roku 1785 bolo vo Francúzsku približne 30 000 slobodomurárov, združených v takmer 600 lóžach, pričom 70 lóží bolo len pre dôstojníkov a vojakov.
Veľká francúzska revolúcia – fakty a úvahy -
SATAN V ILFURTE PrIpad diabolskej posadnutosti
Najvýznamnejší slobodomurár bol Voltaire.
Toho, podobne ako niektorých ďalších z týchto spisovateľov k odpadu od katolíckej viery priviedlo čítanie antických pohanských spisovateľov v detstve.
Francois Voltaire, apoštol sekulárneho humanizmu a kultu rozumu, ktorý učil, že svet zachráni osvietený rozum.
Radikálni myslitelia osvietenstva – ako Voltaire – hlásali, že k dosiahnutiu pradávneho poriadku (fr. ancien régime) musia naraz padnúť „tróny a oltáre“. Preto hlavným bodom ich politickej aktivity bola „dekristianizácia.
voltaire považoval sám seba za deistu; v súvislosti s vierou zastával názor, že viera nie je dôležitá na to, aby človek došiel k poznaniu Boha.
O kresťanstve sa pohŕdavo vyjadroval aj pruský kráľ Fridrich II.: „Naša viera je nepochybne najsmiešnejšia, najabsurdnejšia a najkrvavejšia viera, aká kedy poškvrnila svet.“ Nenávidel inštitucionálnu cirkev a v jednom zo svojich listov napísal: „Rozdrvte ohavnosť!“
francúzska revolúcia
Ako dopadla francúzska revolúcia? mnohí otcovia revolúcie posielali nepriateľov i nevinných pod gilotinu a sami nakoniec skončili pod gilotinou. "Revolúcia požiera svoje deti.
Obaja zaprisahaní nepriatelia zomreli priam jeden za druhým, len mesiac po sebe, v lete roku 1778. Takto ani jeden z nich nemal možnosť zažiť, že len o niečo viac ako desaťročie sa z ich diel stala krvavá skutočnosť. Dekristianizácia a roztrieštenie cirkvi vo Francúzsku získavali čoraz väčší priestor počas revolúcie za zvrhnutie starého režimu.
Tróny a oltáre museli na základe programu filozofov padnúť naraz, a tak bolo nevyhnutné, aby sa po popravení Márie Antoinety a Ľudovíta XVI. spustila aj likvidácia náboženstva a cirkvi.
V roku 1790 zoštátnili cirkevný majetok, následne zaviedli povinné voľby kňazov a biskupov. Ešte v tom istom roku národné zhromaždenie predpísalo kňazom, že musia skladať prísahu na občiansku ústavu. Tí, čo neboli ochotní zaviazať sa vernosťou voči štátu, boli popravení na gilotíne alebo deportovaní do zámorskej Francúzskej Guiney.
Predstavitelia „nového poriadku“ obviňovali cirkvi z toho, že sú zodpovedné za povstanie, ktoré vypuklo. Zatiaľ čo zákonodarný orgán vzal do rúk štátu evidenciu rodných listov, na uliciach Paríža sa rozzúrený dav vrhal na kňazov a cirkev.
Počas udalosti známej ako Septembrové krviprelievanie za 48 hodín zlynčovali viac ako 200 kňazov a dvoch biskupov. K ešte brutálnejším zverstvám došlo v meste Nantes, kde istý jezuitský chovanec Jean Baptiste Carrier nechal zlapaných mníchov, kňazov a mníšky povyzliekať donaha a v pároch ich k sebe popriväzoval.
Po popravení Márie Antoinety a Ľudovíta XVI. sa spustila aj likvidácia náboženstva a cirkvi.
Priam masové vyvražďovanie kňazov a mníšok sa dostalo aj do mesta Lyon, kde na rozkaz podvodníka Josepha Foucheta postrieľali 1900 kresťanov.
„Lyonský mäsiar“ bol za čias Napoleona povýšený na post ministra obrany a po období reštaurácie bez problémov slúžil aj po boku Ľudovíta XVIII.
Francúzsko počas ustanovovania zákonov nariadilo vypratanie sôch, obrazov a zvonov z kostolov.
V roku 1793 zaviedli francúzsky revolučný kalendár, z ktorého boli vyškrtnuté všetky sviatky svätých i židovský sabat. V Paríži usporadúvali pochody proti cirkvi, na čelo ktorých stavali parížskeho arcibiskupa, ktorému namiesto biskupskej čiapočky dali na hlavu jeden zo symbolov revolúcie – červenú frýgickú čiapku.
Z názvov miest a dedín vytreli slovo „svätý“, dokonca boli obce, ktoré boli úplne premenované.
Takto, napríklad, klerikálne znejúca dovolenková destinácia St. Tropez bola premenovaná po gréckom božstve na Heraclee.
Orgie na sviatok Rozumu
Antiklerikálne povstanie dosiahlo svoj vrchol 10. novembra roku 1793, keď Jacquez Herbert na radu radikálneho ateistického novinára a politika Anacharsisa Clootsa vyhlásil Kult Rozumu za národné a komúnové náboženstvo.
Cloots tvrdil, že Pravdou, Rozumom a Slobodou je možné sformovať ľudstvo do dokonalosti, preto nestačí iba zavrhnúť Boha kresťanstva, ale je potrebné namiesto neho vytvoriť nový kult.
Oficiálny sviatok Kultu Rozumu bol svätený v chráme Notre Dame, ktorý bol zároveň vysvätený za Chrám Rozumu.
Vyniesli z neho kresťanský oltár a na jeho miesto postavili Oltár Slobody s nápisom „Filozofii“.
Počas niekoľkohodinovej mystickej omše, na ktorej boli podľa niektorých kritikov prítomné blasfemické symboly čiernych obradov, sa klaňali pred oltárom „Bohyne Rozumu“, ktorú stelesňovala manželka ateistického tlačiara Antoine-Francois Momora.
Na základe súdobých záznamov vyústil tento kostolný obrad do orgií, ktoré prekvapili ešte aj radikálneho vodcu revolúcie Maximiliána Robespierra, keď sa o nich dozvedel.
---------------
Hlavními postavami reformace – reformátory – byli Martin Luther, Jan Kalvín a Ulrich Zwingli.
augustiniánský mnich Luther či švýcarský pseudotheolog francouzského původu Jean Cauvin (Kalvín). Tito arcikacíři a jejich jedovaté učení mají na svědomí řadu náboženských válek včetně války třicetileté, morální a duchovní devastaci velké části Evropy, a de facto na ně navázali volnomyšlenkáři typu Voltaira či Rousseaua, což vedlo k teroru, do té doby nevídaného, od časů Nerona a Diocletiana k největšímu pronásledování Církve, tedy k francouzské revoluci.
Reformace tudíž není snaha o obrodu Církve, ale snaha o její zničení. A jelikož se to těmto splozencům Ďábla nedaří, o to víc protestanti, zednáři či volnomyšlenkářští liberálové běsní, dští oheň a síru proti Církvi, tedy proti Církvi katolické
Mezi reformátory, kteří církev skutečně chtěli reformovat, patřili např. sv. Dominik, sv. František z Assisi či sv. Ignác z Loyoly, atd.
S reformou (tedy změnou k lepšímu, obnovou) začali od sebe. Jejich úsilí bychom mohli vyjádřit jako: „já sám se musím změnit“. A svým příkladem strhli mnoho dalších. Z plodů jejich „reformy“ máme užitek dodnes. Působení takových reformátorů není omezeno na 16. století – století reformace. Před osmi staletími k nim patřil třeba svatý František a svatá Klára, svatý Dominik…A i dnes je možno začít sám sebe „reformovat“. A tím měnit Církev i svět.
------------
Osvietenské myšlienky využili niektorí panovníci na upevnenie svojej moci. Osvietenstvo dalo idey a jazyk americkej a Francúzskej revolúcii. Voltaire a Rousseau - dvaja velikáni osvietenstva svojimi ideami pripravili pôdu pre Francúzsku revolúciu
osvietensti vychádzali z presvedčenia, že pomocou rozumu možno odhaliť skryté všetko. Tieto názory viedli k praktickému humanizmu. Najväčším z nich bol Voltaire (1694-1778).
Toho, podobne ako ďalších k odpadu od katolíckej viery priviedlo čítanie antických pohanských spisovateľov v detstve.
Bruno Cornacchiola nenávidel katolícku cirkev a chcel zavraždiť pápeža.
Zjavenia Panny Márie -Bruno Cornacchiola
Voltaire tvrdil, že zničí kat. Cirkev
v r. 1728 začal bojovať proti Katolíckej cirkvi. Tak konal 50 rokov, pričom posledných 25 rokov svojho života svoj spisovateľský talent použil výlučne na to, aby porazil Krista.
Čo je zvláštne je to, že na nikoho tak svet a satan neutočí ako na kat. Cirkev. Liberáli a protestanti majú jedno spoločné. Nenávisť výsmech voči kat. Cirkvi. Spája ich jeden duch, duch satana.
Tvrdil, že zničí kat. cirkev a vyvráti Kristove slová, že odolá všetkým útokom. Značný dôraz kládol na výsmech kat. Cirkvi.
Voltaire a niektorí ďalší z týchto spisovateľov zamerali svoje úsilie spočiatku najmä na vzdelaných ľudí, ktorých chceli premeniť na bezbožníkov. Preto vydali encyklopédiu, ktorá mala byť najvyššou autoritou namiesto sv. Písma.
Hlavným terčom jeho satiry bolo kresťanstvo a katolícka cirkev, ktorú pokladal za úhlavného nepriateľa pokroku.
Čo človek zaseje, to bude aj žať
Voltaire sa pred svojou smrťou sa chcel zmieriť s Bohom, ale jeho odchovanci k nemu nepustili kňaza. Zomrel v obrovskom zúfalstve.
Podobne aj cítil d´Alembert pred smrťou výčitky svedomia a chcel sa zmieriť s Bohom. Ale slobodomurár Condorcet k nemu tiež nepripustil katolíckeho kňaza. Keď zomieral i jeho slúžka povedala, že už nikdy v živote by nechcela vidieť zomierať neveriaceho. Kričal a v zúfalsve si hrýzol jazyk si do krvi.
A to isté aj Marx a Lenin ten dokonca prosil aj stoly a stoličky za odpustenie svojich vín a jeho hlavnou vinou bolo, že bojoval proti Bohu. Lenin sám povedal, ja som osobný nepriateľ Boha!
Karol Marx bol uctievačom Satana. Dve z Marxových dcér a zať spáchali samovraždu vypráva A. Kunzli v knihe Karol Marx – A Psychogram.
Z histórie vieme, že život všetkých známych ctiteľov Satana nakoniec skončil v nešťastí a mravnom marazme. Nie inak tomu bolo s rodinou Karola Marxa, ktorý v zúfalstve napísal Engelsovi: Aký nezmyselný a prázdny je život, ale ach, ako si človek praje žiť!
Friedrich Nietzsche, priekopník nihilizmu syn evanjelického pastora: čelný útok na hodnotový základ kresťanstva a Západu a vykorenenie morálnych noriem. Friedrich Nietzsche sa preslávil svojim nepriateľstvom ku kresťanstvu. Tak povedal Nietzsche: „Boh je mŕtvy!“
LaVeyov satanizmus vychádza z myšlienok nemeckého filozofa Friedricha Nietzscheho a anglického okultistu Aleistera Crowleyho
Keď Nietzsche stratil vieru v Boha, strávil zbytok života hľadaním nového božstva. Veril, že ho našiel v nad človeku. Potom, čo opustil kresťanskú vieru, stal sa cynickým a osamelým – ako človek, ktorý vsadil všetko na jedinú kartu.a prehral. Mnohí teraz odhalili veľký podvod sekulárneho humanizmu.
Nietzsche je mnohými zatracovaní kvôli tomu, že je „otcom“ teórie nadčloveka, tzv. „Übermensch“. Žiaľ, túto teóriu si neskôr osvojil nacizmus.
Nietzsche, Darwin a Hitler
Adolf Hitler. Hitler prijal Darwinovu „vedu“ aj Nietzscheho filozofiu. Najväčším prínosom pre neho bola Darwinova predstava, že silní dominujú nad slabými. Zároveň sa podľa Nietzscheho filozofie považoval za nadčloveka a aplikoval Nietzscheho ideu vyšších jednotlivcov, aby presvedčil nemecký národ, že oni sú „nadradená rasa“. Hitler doviedol obe myšlienky o morálke k ich logickému záveru, čo viedlo k vydrancovaniu Európy a zavraždeniu viac ako šiestich miliónov nevinných ľudí počas holokaustu.
Vieme, že jeho myseľ bola naplnená dielami takých ateistov a skeptikov ako Strauss a Schopenhauer.
O Nietzschem je známy aj fakt, že zošalel.
Nietzsche sa v roku 1889 v Turíne skutočne nervovo zrútil, no žil ešte ďalších 11 rokov. Nikdy však už nedokázal fungovať samostatne. Hovorí sa však, že „šialeným“ bol už od svojej mladosti, Sám o sebe vyhlasoval, že šialený.
Tam, kde se popírá Bůh, se nakonec hroutí i rozum. Nejzřetelněji to v 19. století viděl a vyslovil Friedrich Nietzsche. Jednou napsal: “My osvícenci, svobodní duchové 19. století, ještě bereme oheň z požáru, který zapálila křesťanská víra, jež byla také vírou Platonovou – víra v to, že Bůh je pravda a že pravda je božská. Dále Nietzsche řekl: Pokud tato víra v božskost pravdy mizí, ničí osvícenství samo sebe, neboť právě toto osvícenství nastoupilo s patosem pravdy. Chce lidem objasnit, co je pravda.
Nietzsche říká, že pokud neexistuje Bůh, neexistuje ani pravda, nýbrž pouze individuální hledisko každého jednotlivého člověka bez nároku na pravdu. To značí sebezničení osvícenství, na jehož místo pak nastupuje věk nových mýtů. Nastává abdikace myšlení, jeho kolaps. Existence vesmíru a člověka je buď něčím záměrným, nebo je všechno dílem náhody. Pak je ale i naše myšlení náhodným produktem a nemá nic do činění s pravdou. Kdy se pokrok stává podvodem a co je úkolem rozumu
Nietzsche potriasol päsťou Bohu, ale samotný Nietzsche je teraz mŕtvy a Boh nie. Preto má posledné slovo Boh. „Blázon si vo svojom srdci povedal: Niet Boha“ (Žalm 14:1). „Lebo slovo o kríži je bláznovstvom pre tých, čo hynú, ale pre nás, ktorí sa zachraňujeme, je to Božia moc. Lebo je napísané: Zničím múdrosť múdrych a zbavím rozumnosti rozumných. (1. Korinťanom 1:18-19)
- Nepriatelia Boha
- Čo človek zaseje, to bude aj žať
- Okultné pozadie psychológie
Žiadal Pán Ježiš kráľa Ľudovíta XIV, aby zasvätil Francúzsko jeho Najsvätejšiemu Srdcu !
Jeden príklad: v Para le Monial, cez svätú Margitu Máriu Alacocq, žiadal Ježiš kráľa Ľudovíta XIV, aby zasvätil Francúzsko jeho Najsvätejšiemu Srdcu.
Kráľ na to nedbal a naša zem, namiesto aby sa tešila prisľúbenému mieru a víťazstvu nad svojimi nepriateľmi, musela pretrpieť ukrutnosti revolúcií 1779, 1830 a 1848. Keď sa o to pokúsil kráľ Ľudovít XVI., bolo už neskoro, krajina už bola podmínovaná a on zomrel pod gilotínou.
Zasvätenie Božskemu Srdcu a Panny Marie
Anglikánsky biskup po vstupe do katolíckej Cirkvi: „Cítim, že som sa vrátil domov
Kdy se pokrok stává podvodem a co je úkolem rozumu vysvětluje německý filosof Robert Spaemann
Je přítelem rozumu i víry. To, že víra a rozum nestojí v rozporu, je jednou z jeho základních filosofických myšlenek. Provázanost víry a rozumu je rovněž častým tématem současného pontifikátu. Benedikt XVI. vyhlásil Rok víry, který se pro německého filosofa stává také Rokem rozumu.
Tam, kde se popírá Bůh, se nakonec hroutí i rozum. Nejzřetelněji to v 19. století viděl a vyslovil Friedrich Nietzsche. Jednou napsal: “My osvícenci, svobodní duchové 19. století, ještě bereme oheň z požáru, který zapálila křesťanská víra, jež byla také vírou Platonovou – víra v to, že Bůh je pravda a že pravda je božská. Dále Nietzsche řekl: Pokud tato víra v božskost pravdy mizí, ničí osvícenství samo sebe, neboť právě toto osvícenství nastoupilo s patosem pravdy. Chce lidem objasnit, co je pravda. Nietzsche říká, že pokud neexistuje Bůh, neexistuje ani pravda, nýbrž pouze individuální hledisko každého jednotlivého člověka bez nároku na pravdu. To značí sebezničení osvícenství, na jehož místo pak nastupuje věk nových mýtů. Nastává abdikace myšlení, jeho kolaps. Existence vesmíru a člověka je buď něčím záměrným, nebo je všechno dílem náhody. Pak je ale i naše myšlení náhodným produktem a nemá nic do činění s pravdou.
Jednou jsem v Tübingenu diskutoval s jedním kolegou, biologem a neurologem. Tvrdil, že všechno, co si myslíme, je neurologicky podmíněno. Na začátku své přednášky jsem pak řekl: Pokud má pan kolega pravdu, tak jsme sem vlastně přišli zbytečně. Dozvěděli jsem se totiž jenom něco o jeho mozkových závitech. To jsme ale vědět nechtěli, chtěli jsem se pouze dozvědět, zda je pravda to, co říká. Když ale pravda vůbec neexistuje, proč tady vůbec něco posloucháme?
Církev po druhém Vatikánském koncilu ale říká, že kladou-li nám ateisté otázky, přivádějí i nás k dotazování a hledání odpovědí.
Řekl bych, že jako zadřená tříska je ateismus dobrý. Vyzývá k hlubšímu přemýšlení o rozumu a víře. Rousseau jednou napsal: Nechci se opovážit lidi poučovat, když je neoklamali jiní. V tomto smyslu splňuje ateista nějakou funkci, ale jeho vlastní postoj nevede nakonec k cíli.
Býváte označován jako “radostný skeptik”. Líbí se vám to?
Není to úplně chybné. Jsem skeptik, ale zásadně nepochybuji o schopnosti rozumu poznat pravdu, právě naopak. Všechno, co se tvrdí, vyvolává také nesouhlas. Goethe jednou napsal: Každé vyslovené slovo vyvolává protinázor. Byl jsem vždy duchem odporu a je-li převažující smýšlení doby ateistické, nejsem ateista už téměř reflexivně. Vlastně ale musím s vděčností říci, že jsem ateista nikdy nebyl.
Jste tedy skeptický vůči dnešnímu myšlenkovému a kulturnímu pozadí, tedy vůči tomu, co Benedikt XVI. označuje jako “zatvrzelost relativismu v naší moderní kultuře”?
Ano, dalo by se to tak označit. Ke svobodnému myšlení náleží pokora. Mathias Claudius jednou napsal ve svém slavném dopise synu Johannesovi : „Pravda, můj milý synu, se neřídí podle nás. My se musíme řídit podle ní”. Kdyby vše záviselo pouze na tom, že si každý myslí to, co chce, neexistoval by již racionální rozhovor, nýbrž pouze duševní stavy. Toto myšlení se dnes šíří také u mnoha křesťanů – vlastní duševní stav je pro ně to poslední a nejkrajnější. Vždy mne k tomu napadne výrok Karla Krausse: „Nezajímám se o své soukromé záležitosti“.
Přemýšlí naše společnost příliš málo, nebo příliš málo věří?
Obojí. Přestává myslet, protože nevěří. Či ještě lépe – bylo by chybné říci, že nemyslí. Nejde o to, že by nemyslela, nýbrž o to, že toto myšlení běží naprázdno a že se brání dalšímu promýšlení některých bodů. Je na to krásný příklad: Daniel Dennett – neurolog a filosof – v jedné své knize o lidském vědomí, která je velkou obhajobou materialismu, píše přibližně toto: Chtěl bych zde vysvětlit, že nebudu akceptovat dualismus – tedy víru na jedné straně a myšlení na druhé – a že mne žádný argument neodvrátí od setrvání na materialistickém stanovisku. To je vyznání víry materialismu a takzvané naturalistické teorie poznání. Přitom je to vyznání vědce, který zcela upřímně říká, že vůbec není ochoten poslechnout si jakýkoliv argument, který by hovořil proti materialismu. Tomu říkám kapitulace myšlení.
Promluvme si o aktuálních debatách, do kterých se – jako duch odporu – vždy zapojujete. Opakovaně hovoříte o „bezosudovosti jako životní kvalitě”, tedy předpokladu, že člověk má údajně právo sám o všem rozhodovat, čímž teprve vzniká moderní koncept života.
Míním tím tendenci od samého počátku zpochybnit veškerou předchozí danost a učinit z ní předmět naší svobodné vůle.
Například pohlavní určenost člověka. Všichni se rodíme buď jako muž, nebo jako žena. V současném feminismu ale existuje tendence, reprezentovaná velice radikálními autory, např. Judith Butlerovou. Říkají, že volba pohlaví je opce. Nemůžeme jednoduše přijmout své mužství nebo své ženství, ale musíme se ptát, co chceme být. Jedna známá, která nyní žije ve Spojených státech amerických, mi vyprávěla, že její patnáctiletá dcera si pozvala své kamarádky. Pak se radily o tom, jakou mají sexuální orientaci. To je přeci směšné – jsou to děvčata. Jistě existují také odchylky – jsou v přírodě a vždy tu byly. Ponecháme-li je však stranou, musíme říci, že člověk si již přináší svou příslušnost k pohlaví sebou. Pokud spolu neladí fyzická a psychická pohlavní příslušnost, je to výjimečná a často tragická situace. To však nesouvisí s tvrzením, že musíme všichni podstoupit svobodnou opci.
Samozřejmě máme jako lidé svobodu rozhodnout se rovněž proti přirozenosti. Něco předem daného musíme ale koneckonců vždy akceptovat. Pokud spatřujeme ideál v bezosudovosti – tedy ve svobodě ode všeho, co je, aniž bychom to byli chtěli – zaplétá se život do absurdity.
Dá se říci, že nám přirozenost činí naléhavý návrh. Volba pak spočívá vždy v tom, zda tento návrh přirozenosti chceme přijmout či nikoliv. Například: Mám hlad a jdu k jídlu, nebo si v kuchyni něco k jídlu připravím. Někdo by se mne mohl zeptat – proč jdeš jíst? Protože mám hlad! Hlad je přece přirozený fakt, ale podle Davida Huma nevyplývá z bytí žádná povinnost. Tak to nefunguje!
Existují případy, kdy nemohu přijmout návrh přirozenosti – například je půst, nebo jsem na dietě nebo mám něco moc důležitého na práci. To se stává, dokonce často. Nemám-li však žádný konkrétní důvod, jdu se najíst, protože mám hlad. To znamená, že akceptujeme přirozenou danost.
O bezosudovosti jako kvalitě života hovoříte jako o mottu: Zařiďme se pohodlně, vždyť rozhodnutí naší vůle mají sloužit vlastnímu blahu.
Ano, je to prostě tak, že pokud chce člověk žít šťastně – a dobrý život je vždy také šťastný – musí nalézt soulad s tím, co nemůže změnit. Člověk může změnit mnohé, a proto opačným programem „bezosudovosti” není „nechme to být tak, jak to je”. Musí nám však být zřejmé, že prostor pro rozhodování o tom, co můžeme změnit, je poměrně malý. Život je krátký. Pokud se nějak nespřátelím s tím, co je a jak to je, nikdy vlastně nebudu žít v míru sám se sebou. A to je tragická situace.
Přeneseme-li tuto myšlenku na křesťanství – je to něco jako křesťanství bez kříže?
Ano, dalo by se to tak říci. Přijetí toho, co se děje. Buď vůle tvá. Také Ježíš se v jistém smyslu bouří proti přirozenosti, když říká „odejmi ode mě tento kalich”, ale pak právě dodává „ne má vůle ať se stane, ale tvá”. To je skutečné jádro křesťanství. Ostatně – Martin Luther k tomu říká něco velmi pěkného. Vypráví o misionáři, který chce obrátit jednu zemi, stráví tam desítky let a neobrátí ani jediného člověka. Pře se s Bohem a pochybuje o smyslu celého svého díla. Luther k tomu poznamenává, že takovýto postoj není dobrý. Je naopak jistou známkou špatné vůle, protože misionář nedokáže snášet tuto zábranu. Pokud udělal vše, co bylo v jeho silách, a nic se mu nepodařilo, musí přijmout Boží vůli a spokojit se s tím.
Označujete sama sebe jako přítele rozumu, ještě raději však jako někoho, kdo svým skeptickým hledáním rozumu napomáhá.
Ano, jsem pro to, aby rozum odstranil ideologie. Například se u nás často používá slovo „pokrok” zcela izolovaně. To či ono je pokrok, nebo ten či onen člověk je pokrokový. Považuji to za absurdní. Bývá tak zamlčováno, že pokrok může existovat jenom s poukazem na určitý cíl.
Existuje pokrok ve vývoji aut, aby byla stále tišší. Existuje pokrok narkotizační techniky. Existuje pokrok mučících metod, aby nezanechávaly žádné stopy. Existuje pokrok ve stavbě atomové bomby. To vše jsou druhy pokroku – některé dobré, jiné špatné. Proto vždy záleží na tom, čeho se pokrok týká.
Kde se tato otázka nepřipouští a hovoří se pouze o pokroku, tam jde o podvod. Mlčky se předpokládají nějaké cíle, které mohou být dobré, a jiné, které mohou být nedobré. Ty se ale nevyslovují, protože by to mohlo vést ke sporu. Namísto toho se vzrušeně mluví o „pokroku”. To je nesmysl.
Jste-li přítelem rozumu, jste také jistě pro odhalení toho, co nebylo vysloveno.
To se mi dnes jeví jako jeden z nejdůležitějších úkolů rozumu, míní Robert Spaemann.
Rozhovor pro německou redakci Vatikánského rozhlasu přeložila Jana Gruberová
Převzato z www.radiovaticana.c, článek,vydaný 22. 1. 2013, naleznete radiovaticana.cz/clanek.php?id=17729
Kdy se pokrok stává podvodem a co je úkolem rozumu vysvětluje německý filosof Robert Spaemann
Je přítelem rozumu i víry. To, že víra a rozum nestojí v rozporu, je jednou z jeho základních filosofických myšlenek. Provázanost víry a rozumu je rovněž častým tématem současného pontifikátu. Benedikt XVI. vyhlásil Rok víry, který se pro německého filosofa stává také Rokem rozumu.
Tam, kde se popírá Bůh, se nakonec hroutí i rozum. Nejzřetelněji to v 19. století viděl a vyslovil Friedrich Nietzsche. Jednou napsal: “My osvícenci, svobodní duchové 19. století, ještě bereme oheň z požáru, který zapálila křesťanská víra, jež byla také vírou Platonovou – víra v to, že Bůh je pravda a že pravda je božská. Dále Nietzsche řekl: Pokud tato víra v božskost pravdy mizí, ničí osvícenství samo sebe, neboť právě toto osvícenství nastoupilo s patosem pravdy. Chce lidem objasnit, co je pravda. Nietzsche říká, že pokud neexistuje Bůh, neexistuje ani pravda, nýbrž pouze individuální hledisko každého jednotlivého člověka bez nároku na pravdu. To značí sebezničení osvícenství, na jehož místo pak nastupuje věk nových mýtů. Nastává abdikace myšlení, jeho kolaps. Existence vesmíru a člověka je buď něčím záměrným, nebo je všechno dílem náhody. Pak je ale i naše myšlení náhodným produktem a nemá nic do činění s pravdou.
Jednou jsem v Tübingenu diskutoval s jedním kolegou, biologem a neurologem. Tvrdil, že všechno, co si myslíme, je neurologicky podmíněno. Na začátku své přednášky jsem pak řekl: Pokud má pan kolega pravdu, tak jsme sem vlastně přišli zbytečně. Dozvěděli jsem se totiž jenom něco o jeho mozkových závitech. To jsme ale vědět nechtěli, chtěli jsem se pouze dozvědět, zda je pravda to, co říká. Když ale pravda vůbec neexistuje, proč tady vůbec něco posloucháme?
Církev po druhém Vatikánském koncilu ale říká, že kladou-li nám ateisté otázky, přivádějí i nás k dotazování a hledání odpovědí.
Řekl bych, že jako zadřená tříska je ateismus dobrý. Vyzývá k hlubšímu přemýšlení o rozumu a víře. Rousseau jednou napsal: Nechci se opovážit lidi poučovat, když je neoklamali jiní. V tomto smyslu splňuje ateista nějakou funkci, ale jeho vlastní postoj nevede nakonec k cíli.
Býváte označován jako “radostný skeptik”. Líbí se vám to?
Není to úplně chybné. Jsem skeptik, ale zásadně nepochybuji o schopnosti rozumu poznat pravdu, právě naopak. Všechno, co se tvrdí, vyvolává také nesouhlas. Goethe jednou napsal: Každé vyslovené slovo vyvolává protinázor. Byl jsem vždy duchem odporu a je-li převažující smýšlení doby ateistické, nejsem ateista už téměř reflexivně. Vlastně ale musím s vděčností říci, že jsem ateista nikdy nebyl.
Jste tedy skeptický vůči dnešnímu myšlenkovému a kulturnímu pozadí, tedy vůči tomu, co Benedikt XVI. označuje jako “zatvrzelost relativismu v naší moderní kultuře”?
Ano, dalo by se to tak označit. Ke svobodnému myšlení náleží pokora. Mathias Claudius jednou napsal ve svém slavném dopise synu Johannesovi : „Pravda, můj milý synu, se neřídí podle nás. My se musíme řídit podle ní”. Kdyby vše záviselo pouze na tom, že si každý myslí to, co chce, neexistoval by již racionální rozhovor, nýbrž pouze duševní stavy. Toto myšlení se dnes šíří také u mnoha křesťanů – vlastní duševní stav je pro ně to poslední a nejkrajnější. Vždy mne k tomu napadne výrok Karla Krausse: „Nezajímám se o své soukromé záležitosti“.
Přemýšlí naše společnost příliš málo, nebo příliš málo věří?
Obojí. Přestává myslet, protože nevěří. Či ještě lépe – bylo by chybné říci, že nemyslí. Nejde o to, že by nemyslela, nýbrž o to, že toto myšlení běží naprázdno a že se brání dalšímu promýšlení některých bodů. Je na to krásný příklad: Daniel Dennett – neurolog a filosof – v jedné své knize o lidském vědomí, která je velkou obhajobou materialismu, píše přibližně toto: Chtěl bych zde vysvětlit, že nebudu akceptovat dualismus – tedy víru na jedné straně a myšlení na druhé – a že mne žádný argument neodvrátí od setrvání na materialistickém stanovisku. To je vyznání víry materialismu a takzvané naturalistické teorie poznání. Přitom je to vyznání vědce, který zcela upřímně říká, že vůbec není ochoten poslechnout si jakýkoliv argument, který by hovořil proti materialismu. Tomu říkám kapitulace myšlení.
Promluvme si o aktuálních debatách, do kterých se – jako duch odporu – vždy zapojujete. Opakovaně hovoříte o „bezosudovosti jako životní kvalitě”, tedy předpokladu, že člověk má údajně právo sám o všem rozhodovat, čímž teprve vzniká moderní koncept života.
Míním tím tendenci od samého počátku zpochybnit veškerou předchozí danost a učinit z ní předmět naší svobodné vůle.
Například pohlavní určenost člověka. Všichni se rodíme buď jako muž, nebo jako žena. V současném feminismu ale existuje tendence, reprezentovaná velice radikálními autory, např. Judith Butlerovou. Říkají, že volba pohlaví je opce. Nemůžeme jednoduše přijmout své mužství nebo své ženství, ale musíme se ptát, co chceme být. Jedna známá, která nyní žije ve Spojených státech amerických, mi vyprávěla, že její patnáctiletá dcera si pozvala své kamarádky. Pak se radily o tom, jakou mají sexuální orientaci. To je přeci směšné – jsou to děvčata. Jistě existují také odchylky – jsou v přírodě a vždy tu byly. Ponecháme-li je však stranou, musíme říci, že člověk si již přináší svou příslušnost k pohlaví sebou. Pokud spolu neladí fyzická a psychická pohlavní příslušnost, je to výjimečná a často tragická situace. To však nesouvisí s tvrzením, že musíme všichni podstoupit svobodnou opci.
Samozřejmě máme jako lidé svobodu rozhodnout se rovněž proti přirozenosti. Něco předem daného musíme ale koneckonců vždy akceptovat. Pokud spatřujeme ideál v bezosudovosti – tedy ve svobodě ode všeho, co je, aniž bychom to byli chtěli – zaplétá se život do absurdity.
Dá se říci, že nám přirozenost činí naléhavý návrh. Volba pak spočívá vždy v tom, zda tento návrh přirozenosti chceme přijmout či nikoliv. Například: Mám hlad a jdu k jídlu, nebo si v kuchyni něco k jídlu připravím. Někdo by se mne mohl zeptat – proč jdeš jíst? Protože mám hlad! Hlad je přece přirozený fakt, ale podle Davida Huma nevyplývá z bytí žádná povinnost. Tak to nefunguje!
Existují případy, kdy nemohu přijmout návrh přirozenosti – například je půst, nebo jsem na dietě nebo mám něco moc důležitého na práci. To se stává, dokonce často. Nemám-li však žádný konkrétní důvod, jdu se najíst, protože mám hlad. To znamená, že akceptujeme přirozenou danost.
O bezosudovosti jako kvalitě života hovoříte jako o mottu: Zařiďme se pohodlně, vždyť rozhodnutí naší vůle mají sloužit vlastnímu blahu.
Ano, je to prostě tak, že pokud chce člověk žít šťastně – a dobrý život je vždy také šťastný – musí nalézt soulad s tím, co nemůže změnit. Člověk může změnit mnohé, a proto opačným programem „bezosudovosti” není „nechme to být tak, jak to je”. Musí nám však být zřejmé, že prostor pro rozhodování o tom, co můžeme změnit, je poměrně malý. Život je krátký. Pokud se nějak nespřátelím s tím, co je a jak to je, nikdy vlastně nebudu žít v míru sám se sebou. A to je tragická situace.
Přeneseme-li tuto myšlenku na křesťanství – je to něco jako křesťanství bez kříže?
Ano, dalo by se to tak říci. Přijetí toho, co se děje. Buď vůle tvá. Také Ježíš se v jistém smyslu bouří proti přirozenosti, když říká „odejmi ode mě tento kalich”, ale pak právě dodává „ne má vůle ať se stane, ale tvá”. To je skutečné jádro křesťanství. Ostatně – Martin Luther k tomu říká něco velmi pěkného. Vypráví o misionáři, který chce obrátit jednu zemi, stráví tam desítky let a neobrátí ani jediného člověka. Pře se s Bohem a pochybuje o smyslu celého svého díla. Luther k tomu poznamenává, že takovýto postoj není dobrý. Je naopak jistou známkou špatné vůle, protože misionář nedokáže snášet tuto zábranu. Pokud udělal vše, co bylo v jeho silách, a nic se mu nepodařilo, musí přijmout Boží vůli a spokojit se s tím.
Označujete sama sebe jako přítele rozumu, ještě raději však jako někoho, kdo svým skeptickým hledáním rozumu napomáhá.
Ano, jsem pro to, aby rozum odstranil ideologie. Například se u nás často používá slovo „pokrok” zcela izolovaně. To či ono je pokrok, nebo ten či onen člověk je pokrokový. Považuji to za absurdní. Bývá tak zamlčováno, že pokrok může existovat jenom s poukazem na určitý cíl.
Existuje pokrok ve vývoji aut, aby byla stále tišší. Existuje pokrok narkotizační techniky. Existuje pokrok mučících metod, aby nezanechávaly žádné stopy. Existuje pokrok ve stavbě atomové bomby. To vše jsou druhy pokroku – některé dobré, jiné špatné. Proto vždy záleží na tom, čeho se pokrok týká.
Kde se tato otázka nepřipouští a hovoří se pouze o pokroku, tam jde o podvod. Mlčky se předpokládají nějaké cíle, které mohou být dobré, a jiné, které mohou být nedobré. Ty se ale nevyslovují, protože by to mohlo vést ke sporu. Namísto toho se vzrušeně mluví o „pokroku”. To je nesmysl.
Jste-li přítelem rozumu, jste také jistě pro odhalení toho, co nebylo vysloveno.
To se mi dnes jeví jako jeden z nejdůležitějších úkolů rozumu, míní Robert Spaemann.
Rozhovor pro německou redakci Vatikánského rozhlasu přeložila Jana Gruberová
Převzato z www.radiovaticana.c, článek,vydaný 22. 1. 2013, naleznete radiovaticana.cz/clanek.php?id=17729
POZOR! „Sexuálna výchova“ na našich školách!
- ÚTOK NA RODINU
- Silné svedectvo
- KEDY SI BOL NA SPOVEDI?
- Spása celého sveta závisí od príhovoru Panny Márie…
- Prečo láska stroskotáva?
- Okultné pozadie psychológie a psychiatrie
- Ako sa vyhnúť peklu?
- Sex nie je na užívanie, ale na manželské posvätenie
- Radšej tisíckrát zomrieť, ako byť zodpovedná za st…
- Sex Education and Catholic Schools | EWTN