Tajemství Nejsvětější Trojice je ústřední tajemství víry a křesťanského života. Jen Bůh sám je může dát poznat tím, že se zjevuje jako Otec, Syn a Duch svatý.
Vtělení Božího Syna zjevuje, že Bůh je věčný Otec a že Syn je soupodstatný s Otcem, totiž že je v něm a s ním jediný Bůh.
Seslání Ducha svatého, kterého Otec posílá jménem Syna a kterého Syn posílá „od Otce“ (Jan 15,26), zjevuje, že je s nimi jediný Bůh. „S Otcem i Synem je stejně uctíván a oslavován.“
„Duch svatý vychází z Otce jako z prvního počátku, a protože Otec ho od věčnosti dává Synu, vychází z Otce i Syna společně.“
Skrze křestní milost „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28,19) jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice, zde na zemi v temnotě víry a po smrti ve věčném světle.
„Toto je však katolická víra, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu: jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého; jediné je však božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce a Syna a Ducha svatého.“
(Katechismus kat. církve)

Ježíš zjevil, že Bůh je „Otec“, způsobem neslýchaným: není jím jen proto, že je stvořitelem; on je od věčnosti Otcem ve vztahu ke svému jednorozenému Synu, který pak je od věčnosti Synem jen ve vztahu k svému Otci: „Nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Mt 11,27).
Proto apoštolové vyznávají Ježíše jako „Slovo“, které „bylo na počátku u Boha“, „Slovo“, jež „bylo Bůh“ (Jan 1,1), jako „obraz neviditelného Boha“ (Kol 1,15), jako „odlesk jeho (božské) slávy a výraznou podobu jeho podstaty“ (Žid 1,3).
(Katechismus kat. církve)

Před svým umučením Ježíš oznamuje, že pošle „jiného Parakléta“ (Přímluvce), Ducha svatého. Duch, který působí už od stvoření a který kdysi „mluvil skrze proroky“ (nicejsko-cařihradské vyznání víry), bude nyní pobývat mezi učedníky a bude v nich, aby je naučil všemu a uvedl je „do celé pravdy“ (Jan 16,13). Duch svatý je tak zjeven jako další božská osoba ve vztahu k Ježíši a k Otci.
Apoštolskou víru o Duchu definoval 2. ekumenický koncil v roce 381 v Cařihradě: „Věříme v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce.“ Tím církev uznává Otce za „zdroj a původ veškerého božství“. Nicméně věčný původ Ducha svatého je spojen s věčným původem Synovým: „Duch svatý, který je třetí osobou Trojice, je Bůh, jeden a rovný Otci i Synu, téže podstaty a také téže přirozenosti. Proto se neříká, že je pouze Duchem Otce, nýbrž že je zároveň Duchem Otce i Syna.“ Krédo cařihradského koncilu vyznává: „S Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován.“
(Katechismus kat. církve)

Všetko čo má Otec - aj jeho božstvo , všetko je Ježišovo a On nám to dáva všetko v Duchu svätom. Lebo bez neho nemôžme nič urobiť!

A tak sa pravi ctitelia klaňajú Otcovi v Duchu a v Pravde, v Kristovi